„Nenudí se má paní?“ ozvala se kysele Nyneiva. „Podle toho, jak má paní civí do kraje – a má paní se dívá pěkně svrchu – mám dojem, že má paní chce cestovat rychleji.“ Sáhla nad hlavu, otevřela malou záklopku a křikla: „Rychleji, Tome. Nehádej se! Ty buď taky zticha, Juiline Chytači zlodějů! Řekla jsem rychleji!“
Dřevěná záklopka s prásknutím zapadla, ale Elain přesto slyšela, jak Tom hlasitě bručí. Nejspíš nadával a klel. Nyneiva na muže poštěkávala celý den. Po chvíli zapráskal bič a kočár vyrazil kupředu ještě rychleji a kymácel se tak silně, že obě ženy na zlatým brokátem potažených sedadlech nadskakovaly. Když Tom povoz zakoupil, brokát byl pečlivě zbaven prachu, ale polstrování již dávno ztvrdlo. Přesto, jak už byla omlácená, Nyneiva zatínala zuby tak, že bylo jasné, že nehodlá Toma požádat, aby znovu zpomalil, hned poté, co mu přikázala, aby jel rychleji.
„Prosím, Nyneivo,“ řekla Elain. „Já –“
Druhá žena ji uťala. „Cítí se má paní nepohodlně? Vím, že urozený paní jsou zvyklý na pohodlí, na takový věci, o kterejch ubohá komorná nemůže nic vědět, ale má paní se určitě chce dostat do nejbližšího města dřív, než se setmí. Aby mé paní mohla její komorná naservírovat večeři a uložit mou paní do postele?“ Zuby jí cvakly, když se sedadlo zvedlo a setkalo se s jejím právě klesajícím pozadím, a ona se na Elain zlobně zamračila, jako by to byla její chyba.
Elain si ztěžkla povzdechla. Nyneiva zcela chápala důvody, tam v Mardecinu. Urozená paní nikdy necestuje bez komorné, a dvě urozené paní by nejspíš měly dvě. Pokud by neoblékly Toma nebo Juilina do šatů, znamenalo to, že to musí být jedna z nich. Nyneiva chápala, že Elain ví víc o tom, jak se má chovat urozená paní. Elain to nanesla velmi jemně a Nyneiva obvykle poznala, co je rozumné, když to slyšela. Obvykle. Ale to bylo tam, v dílně paní Macurové, poté, co nalily obě ženy jejich vlastním odporným lektvarem.
Když odjeli z Mardecinu, putovali až do půlnoci, kdy dorazili do malé vísky se zájezdním hostincem, kde vytáhli hostinského z postele a pronajali si dva mrňavé pokojíky s úzkými postelemi, vstali před rozedněním a hnali se dál, přičemž se jim podařilo o pár mil vyhnout Amadoru. To bylo včera. Žádného z nich by na první pohled nikdo nepovažoval za někoho jiného, než za koho se vydával, ale nikomu se nechtělo projíždět velkým městem plným bělokabátníků. V Amadoru stála pevnost Světla. Elain slyšela povídat, že v Amadoru kraluje král, ale vládne tu Pedron Niall.
Potíže začaly včera večer na místě zvaném Bellon na břehu blátivého potoka, velkolepě nazvaného řeka Gaen, asi dvacet mil od hlavního města. Hostinec U Bellonského brodu byl větší než ten první a paní Alfarová, hostinská, nabídla urozené paní Morelin soukromou jídelnu, což Elain nemohla dost dobře odmítnout. Paní Alfarová si byla jistá, že jedině komorná urozené paní Morelin, Nana, umí své paní správně posloužit. Urozené paní chtějí mít všechno správně, říkala paní hostinská, a taky by to tak mít měly, a její děvčata prostě nebyla na urozené paní zvyklá. Nana bude vědět přesně, jak chce urozená paní Morelin rozestlat postel, a připraví správně i hezkou koupel po horkém dni. Seznam věcí, které Nana udělá pro svou paní správně, byl nekonečný.
Elain si nebyla jistá, jestli takové zacházení amadicijská šlechta očekává, nebo jestli paní Alfarová prostě chce všechnu práci hodit na cizinčinu služebnou. Elain se snažila Nyneivu ušetřit, ale ona říkala „jak si přeješ“ a „má paní je velmi zvláštní“ stejně často jako hostinská. Elain by pak vypadala jako husa, nebo aspoň jako podivínka, kdyby naléhala. A oni se přece snažili nepřitahovat nevhodnou pozornost.
Dokud byli v Bellonu, Nyneiva se na veřejnosti chovala jako dokonalá komorná urozené paní. V soukromí to ale bylo něco jiného. Elain si přála, aby se prostě obrátila do sebe, místo aby ji pořád otloukala o hlavu tu komornou urozené paní z Morny. Její omluvy se setkávaly s „má paní je příliš laskavá", nebo je Nyneiva prostě ignorovala. Už se jí znovu neomluvím, řekla si v duchu aspoň popadesáté. Ne za něco, co není moje chyba.
„Tak mě napadlo, Nyneivo.“ Svírajíc visící řemen, se Elain cítila jako míček v dětské hře zvané v Andoru skočka, kdy se snažíte co nejvíckrát odrazit barevnou vlněnou kouli od pálky. A Elain také nehodlala prosit, aby kočár zpomalil. Vydrží to stejně dlouho jako Nyneiva. Ta ženská je tak umíněná! „Chci se dostat do Tar Valonu a zjistit, co se děje, ale –“
„Má paní přemýšlela? Mou paní musí z tý námahy bolet hlava. Udělám mé paní moc dobrej čaj z ostropysku a červenejch sedmikrásek, hned jak –“
„Mlč, Nano,“ řekla Elain klidně, ale důrazně. Dokonale přitom napodobila svou matku. Nyneivě spadla brada. – „Jestli se budeš takhle mračit a tahat za cop, můžeš klidně jet na střeše se zavazadly.“ Nyneiva přidušeně vykvíkla a snažila se promluvit, ale nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Velmi uspokojivé. „Občas si zřejmě myslíš, že jsem pořád malé dítě, ale to ty se chováš jako malá. Neprosila jsem se tě, abys mi myla záda, ale byla bych se s tebou musela poprat, abych tě zastavila. A nezapomeň, že jsem ti na oplátku nabídla, že je umyju já tobě. A nabídla jsem ti, že budu na přistýlce spát já. Ale ty sis tam vylezla a odmítla jsi slézt. Tak se přestaň mračit. Jestli chceš, budu v příštím hostinci dělat komornou já.“ Nejspíš by to byla pohroma. Nyneiva by na Toma křičela před lidmi nebo by někomu dala jednu za ucho. Ale Elain byla ochotná podstoupit cokoliv za trochu klidu. „Můžeme zastavit hned teď a převléci se za stromy.“
„Vybraly jsme šaty, co ti padnou,“ zamumlala po chvíli druhá žena. Znovu otevřela poklop a křikla: „Zpomal! Copak nás chceš zabít? Chlapi hloupí!“
Jak kočár rozumně zpomalil, nahoře zavládlo naprosté ticho, ale Elain by se byla vsadila, že spolu oba muži hovoří. Urovnala si vlasy, jak jen zvládla bez zrcátka. Ještě ji pokaždé ohromilo, když se do nějakého podívala a uviděla ty černé vrkoče. Zelené hedvábí také potřebovalo pořádně vykartáčovat.
„Na cos to myslela, Elain?“ zeptala se Nyneiva. Na tvářích měla karmínové skvrny. Aspoň že věděla, že má Elain pravdu, ale to, že ustoupila, byla jediná omluva, kterou byla ochotná poskytnout.
„Spěcháme do Tar Valonu, ale víme, co nás vlastně ve Věži čeká? Jestli amyrlin opravdu vydala takové rozkazy... Nemůžu tomu uvěřit a nerozumím tomu, ale nehodlám jen tak nakráčet do Věže, dokud nebudu vědět, oč se jedná. Jen hlupák strčí ruku do dutého stromu, aniž by věděl, co je uvnitř.‘“
„Lini byla docela moudrá ženská,“ zabručela Nyneiva. „Mohly bychom zjistit víc, kdybych našla na dveřích viset vzhůru nohama další svazek žlutejch květin, ale do tý doby bychom se měly chovat tak, jako by Věž ovládaly černý adžah.“
„Paní Macurová už určitě poslala Narenwin dalšího holuba. S popisem tohohle kočáru a šaty, které jsme vzaly, a nejspíš i Toma a Juilina."
„S tím se nedá nic dělat. Tohle by se nestalo, kdybychom tolik nelelkovaly v Tarabonu. Měli jsme použít loď.“ Elain jen hleděla na ten obviňující tón, ještě že měla Nyneiva tolik cti, aby se znovu začervenala. „No, už se stalo. Moirain zná Siuan Sanche. Třeba by se Egwain mohla zeptat –“