Kočár náhle prudce zastavil a hodil Elain dopředu na Nyneivu. Když se Elain snažila vymotat a odstrčit od sebe Nyneivu, slyšela řičení zmítajících se koní.
Elain objala saidar a vystrčila hlavu z okénka – a pravý zdroj s úlevou propustila. Bylo to něco, co nejednou viděla projíždět Caemlynem. V odpoledních stínech na velké mýtině vedle cesty tábořil kočovný zvěřinec. V jedné kleci, zabírající celou zadní část vozu, podřimoval velký lev s černou hřívou, zatímco jeho dvě družky přecházely v jiné. Třetí klec byla otevřená a před ní jakási žena nechávala dva černé medvědy s bílými tlamami balancovat na velkých červených míčích. V jiné kleci bylo něco, co vypadalo jako velký chlupatý kňour, až na to, že zvíře mělo příliš špičatý čenich a pracky s dlouhými drápy. Elain věděla, že pochází z Aielské pustiny a jmenuje se capar. V dalších klecích byla další zvířata a ptáci s peřím jasných barev, ale na rozdíl od zvěřinců, které viděla, tenhle cestoval také s lidskými účinkujícími. Dva muži spolu žonglovali se stuhami omotanými obručemi a čtyři akrobaté cvičili stojíce jeden druhému na ramenou ve vysoké věži. Nějaká žena krmila tucet psů, kteří na její povel chodili po zadních a metali salta. Elain netušila, k čemu to je.
Ale koně se nezačali plašit a vzpínat a koulet očima bez ohledu na to, co Tom prováděl s opratěmi, kvůli tomuhle. Elain lvy sama cítila, ale koně třeštili oči na tři obrovská šedá zvířata s vrásčitou kůží. Dvě byla vysoká jako kočár, s velkýma ušima a velkými zakřivenými kly po stranách dlouhého nosu, jenž jim visel až k zemi. Třetí bylo menší než koně, i když nejspíš vážilo zrovna tolik, a nemělo kly. Mládě, usoudila Elain. To malé škrábala za uchem těžkým zahnutým bodcem žena se světlými vlasy. Elain taková zvířata viděla již dřív. A nečekala, že je ještě někdy uvidí.
Z tábora vyšel vysoký tmavovlasý muž a i v tomhle vedru měl na sobě červený hedvábný plášť, jímž mávl, když se klaněl. Vypadal hezky, měl pěkně tvarované nohy a obojího si byl dobře vědom. „Odpusť, má paní, že tito obří kňouro-koně poděsili tvá zvířata.“ Když se narovnal, kývl na dva své muže, aby pomohli koně uklidnit, pak se zarazil, zahleděl se na ni a zamumlaclass="underline" „Přestaň mi bušit, srdce.“ Bylo to právě tak hlasité, aby Elain pochopila, že to měla zaslechnout. „Jsem Valan Luca, má paní, a ukazuji neobyčejné. Tvá přítomnost mě zcela ohromila.“ Znovu se uklonil, ještě vybraněji než předtím.
Elain si vyměnila pohled s Nyneivou a zachytila stejný pobavený úsměv, o němž věděla, že je i na jejích rtech. Muž plný sebevědomí, tenhle Valan Luca. Jeho muži očividně koně uklidňovat uměli moc dobře. Zvířata sice ještě frkala a podupávala, ale oči už neměli tak vyvalené jako předtím. Tom a Juilin civěli na podivná zvířata skoro stejně jako koně.
„Kňouro-koně, mistře Luco?“ prohodila Elain. „Odkudpak pocházejí?“
„Obří kňouro-koně, má paní,“ zněla odpověď, „z bájné Shary, kde jsem osobně vedl výpravu do divočiny plné podivných civilizací a zvláštních věcí, abych je chytil. Velmi rád bych ti o všem povyprávěl. O obřích lidech, dvakrát větších než ogier.“ Mával rukama, aby to ukázal. „O bytostech bez hlavy. O ptácích dost velkých, aby unesli dorostlého býka. O hadech, kteří dokážou polknout člověka. O městech postavených z pevného zlata. Sestup, má paní, a já ti o tom povyprávím.“
Elain nepochybovala, že Luca by rád zaujal sám sebe vlastními vyprávěnkami, ale rozhodně pochybovala, že tato zvířata pocházejí ze Shary. Například Mořský národ neviděl ze Shary víc než hradbami obehnané přístavy, kam jedině směli cizinci vstoupit. Nikoho, kdo se kdy vydal za tyto hradby, už nikdy nikdo nespatřil. A pak s Nyneivou viděly podobná zvířata ve Falme během seanchanského vpádu. Seanchané je používali jak k práci, tak v bitvě.
„Myslím, že ne, mistře Luco,“ sdělila mu.
„Tak dovol, ať ti něco předvedeme,“ řekl muž rychle. „Jak vidíš, nejsme jen tak nějaký kočovný zvěřinec, ale něco zcela nového. Soukromé představení. Akrobati, žongléři, cvičená zvířata, nejsilnější muž světa. Dokonce i ohňostroje. Máme s sebou ohňostrůjce. Jsme na cestě do Ghealdanu a zítra zmizíme na křídlech větru. Ale pár penízků –“
„Má paní řekla, že ne,“ vložila se do toho Nyneiva. „Svý peníze může utratit za lepší věci, než koukáním na zvířata.“ Vlastně sama držela jejich měšce železnou pěstí a váhavě utrácela jen za to, co nutně potřebovali. Zřejmě si myslela, že by všude měly být stejné ceny jako u nich ve Dvouříčí.
„Proč chcete jet do Ghealdanu, mistře Luco?“ zeptala se Elain. Nyneiva vždycky něco vyhrotila a nechala ji, aby to urovnala. „Slyšela jsem, že tam mají velké potíže. Slyšela jsem, že vojsko nedokázalo zničit toho muže, co si říká prorok a co pořád káže o Draku Znovuzrozeném. Určitě se nechcete dostat do potíží.“
„Je to velmi přehnané, má paní. Velmi přehnané. Tam, kde je hodně lidí, tam se chtějí bavit. A kde se chtějí lidé bavit, je moje představení vždycky vítané." – Luca zaváhal a přistoupil blíž ke kočáru. Když vzhlédl Elain do očí, přelétl mu po tváři rozpačitý výraz. „Má paní, pravdou je, že bys mi prokázala velkou laskavost, kdybys mi dovolila pro tebe uspořádat představení. Totiž jeden kňouro-kůň způsobil menší potíže ve městě dál po silnici. Byla to nehoda,“ dodal spěšně, „to tě ujišťuji. Jsou to mírní tvorové. Vůbec nejsou nebezpeční. Ale lidé v Siendě mi odmítají dovolit vystupovat, nebo dokonce tam vstoupit... No, všechny peníze jsem utratil, abych zaplatil škody a pokuty.“ Trhl sebou. „Zvlášť na pokuty. Kdybys mi dovolila vystoupit před tebou – za pár penízků, vážně – označil bych tě za patronku vystoupení, kamkoliv bychom ve světě zavítali, a šířili slávu tvé štědrosti, má paní...?“
„Morelin,“ řekla Elain. „Urozená paní Morelin z rodu Samared.“ S novými vlasy se mohla vydávat za Cairhieňanku. Neměla čas podívat se na jeho vystoupení, i když jindy by ho s potěšením zhlédla, a taky mu to řekla, dodávajíc: „Ale trochu ti přece pomohu, jestli nemáš peníze. Dej mu něco, Nano, ať mu to pomůže na cestě do Ghealdanu.“ Poslední, co chtěla, bylo, aby „šířil slávu jejího jména", ale pomáhat chudým a lidem v nesnázích byla povinnost, před níž nehodlala couvat, pokud měla možnost, ani v cizí zemi.
Nyneiva s vrčením vylovila měšec od pasu a sáhla dovnitř. Vyklonila se z kočáru natolik, aby mohla Lucovi vtisknout mince přímo do dlaně. Muž se zatvářil ohromeně, když řekla: „Kdybys měl slušnou práci, nemusel bys žebrat. Jeď dál, Tome!“
Tomův bič zapráskal a Elain to odhodilo zpátky na sedadlo. „Nemusela jsi být tak hrubá,“ řekla. „Ani tak prudká. Kolik jsi mu dala?“
„Stříbrný groš,“ opáčila Nyneiva klidně a vracela měšec zpátky do opasku. „A víc, než si zaslouží.“
„Nyneivo,“ zasténala Elain. „Ten člověk si asi myslí, že jsme si z něj udělaly legraci.“
Nyneiva odfrkla. „S těmi rameny by ho slušná práce nezabila.“
Elain mlčela, i když nesouhlasila. Ne úplně. Práce by tomu muži jistě neublížila, ale ona si nemyslela, že by se tu dala nějaká najít. Podle mě by sice mistr Luca nepřijal žádnou práci, která by mu nedovolila nosit tu pláštěnku. Ale kdyby se o tom zmínila, Nyneiva by se s ní nejspíš začala hádat – když jemně poukázala na věci, které Nyneiva neznala, ta ji byla schopná obvinit z toho, že se chová nadutě nebo ji poučuje – a Valan Luca rozhodně nestál za další rozmíšku tak brzy potom, co urovnala tu předchozí.