Stíny se dloužily, když konečně dorazili do Siendy, poměrně velké vesnice s kamennými domy s doškovými střechami a dvěma hostinci. Ten první, U královského kopiníka, měl zející díru v místě, kde bývaly přední dveře, a dav čumilů sledoval dělníky, kteří to spravovali. Možná se „kňouro-koni“ pana Lucy nelíbilo znamení, nyní opřené vedle díry, na němž byl vyobrazen útočící voják se skloněným kopím. Znamení zřejmě bylo strženo.
Kupodivu bylo v davu ve špinavých ulicích ještě víc bělokabátníků než v Mardecinu, mnohem víc, a kromě toho ještě další vojáci, muži v osnířích s kbelcovými helmy, kteří měli na modrých pláštích hvězdu a bodlák Amadicie. Nedaleko musela být posádka. Královi muži a bělokabátníci se zřejmě vůbec neměli v lásce. Buď kolem sebe obcházeli, jako by muži v nesprávných barvách neexistovali, nebo po sobě vrhali vyzývavé pohledy, jen jen že netasili meče. Někteří z mužů v bílých pláštích měli za slunečním kotoučem na pláštích rudou pastýřskou hůl. Ruka Světla, tak si říkali, ruka, která hledá pravdu, ale všichni ostatní jim říkali tazatelé. Od těch se drželi dál dokonce i ostatní bělokabátníci.
Vcelku to stačilo, aby se Elain sevřel žaludek. Avšak světla nezbývala víc než hodina, pokud tolik, a to ani teď, v pozdním létě. I kdyby jeli půl noci dál, neměli zaručeno, že pak najdou další hostinec, a jet dál takhle pozdě by mohlo přilákat pozornost. Kromě toho měli dnes důvod zastavit brzy.
Elain si vyměnila pohled s Nyneivou a druhá žena po chvíli kývla a řekla: „Musíme zastavit."
Když kočár zastavil před zájezdním hostincem U světla pravdy, Juilin seskočil, aby otevřel dvířka, a Nyneiva čekala s uctivým výrazem na tváři, aby mohla Elain pomoci dolů z kočáru. Bleskla však po Elain úsměvem. Zřejmě zase neupadne do mrzutého mračení. Kožený tlumok, který měla přehozený přes rameno, vypadal trochu podezřele, ale ne příliš, aspoň v to Elain doufala. Teď, když Nyneiva znovu získala zásobičku bylin a mastí, nehodlala je pustit z dohledu.
Při prvním pohledu na znamení hostince – zlaté slunce s paprsky jako to, které děti nosily na svých pláštích – zatoužila po tom, aby si „kňouro-koně“ vybrali tento dům, místo toho druhého. Aspoň za sluncem nebyla pastýřská hůl. Polovina mužů v šenku měla sněhobílé pláště a přilbice měli položené na stolech před sebou. Elain se zhluboka nadechla a ovládla nutkání otočit se na patě a utéci.
Nebýt těch vojáků, byl by to příjemný hostinec, s vysokým stropem z trámů a tmavým leštěným deštěním. Nařezané zelené větévky zdobily studené výklenky dvou velkých krbů a z kuchyně se do šenku nesla vůně dobrého jídla. Služebné v bílých zástěrách se všechny tvářily vesele, jak tak pobíhaly mezi stoly s podnosy naloženými vínem, pivem a jídlem.
Příjezd urozené paní způsobil v takové blízkosti hlavního města menší pozdvižení. Nebo to třeba bylo kvůli sídlu místního pána. Pár mužů k ní vzhlédlo, avšak víc si jich se zájmem obhlíželo „komornou", i přesto, že je Nyneivin vážný, ba zachmuřený výraz, když si uvědomila, že civí na ni, zahnal zpátky k vínu. Nyneiva si zřejmě myslela, že když se na ni muž podívá, páše tím zločin, i když jí nic neřekne, ani se nedívá chlípně. Elain vzhledem k tomu občas napadlo, proč asi nenosí méně slušivé šaty. Hrozně se nadřela, aby ty prosté šedé šaty druhé ženě dokonale padly. Nyneiva byla s jehlou beznadějná, když přišlo na jemnou práci.
Hostinská, paní Jharenová, byla kyprá žena s dlouhými šedivými kudrnami, hřejivým úsměvem a pátravýma tmavýma očima. Elain tušila, že by rozpoznala odřený lem či splasklý měšec i na deset kroků. Ony prohlídkou očividně prošly, protože hostinská udělala hluboké pukrle a doširoka roztáhla šedé sukně, a dlouze je vítala, přičemž chtěla vědět, zda se urozená paní ubírá z nebo do Andoru.
„Z,“ odpověděla Elain s mdlou povýšeností. „Bály ve městě byly velmi zábavné a král Ailron je tak hezký, jak se povídá, což u králů nebývá obvyklé, ale musím se vrátit na své panství. Chci pokoj pro sebe a pro Nanu a něco pro lokaje a kočího.“ Když si vzpomněla na Nyneivu a přistýlku, dodala: „Musíme mít dvě postele. Potřebuji mít Nanu u sebe, a když bude mít jenom přistýlku, bude mne budit chrápáním.“ Nyneivin uctivý výraz dostal trhliny – naštěstí jenom maličké – ale byla to docela pravda. Hrozně chrápala.
„Ovšem, má paní,“ přitakala kyprá hostinská. „Mám přesně to, co potřebujete. Ale vaši muži budou muset spát dole ve stáji na seníku. Jak sama vidíš, máme tu docela plno. Skupina vandráků přivedla do města nějaká hrozná zvířata a jedno z nich skoro zničilo Královského kopiníka. Ubohý Sim přišel o víc než půlku hostí, a všichni přišli sem.“ Úsměv paní Jharenové byl spíš spokojený než soucitný. „Mám ale jeden pokoj volný.“
„Určitě bude stačit. Když mi pošleš lehkou večeři a vodu na mytí, myslím, že se odeberu hned nahoru.“ Za okny bylo pořád vidět sluneční světlo, ale ona si půvabně dala ruku před ústa, jako by potlačovala zívnutí.
„Ovšem, má paní. Jak si přeješ. Tudy.“
Paní Jharenová si zřejmě myslela, že musí Elain bavit celou cestu, co ji vedla na druhé poschodí. Celou dobu žvatlala o tom, jak nacpaný hostinec je a jaký to je zázrak, že má volný pokoj, o vandrácích s jejich zvířaty a jak je vyhnali z města a ještěže se jich zbavili, o všech šlechticích, kteří za ta léta přebývali v jejím podniku, dokonce tu jednou byl i sám velící kapitán dětí Světla. No, teprve včera tudy prošel hledač Valerského rohu na cestě do Tearu, kde prý Tearský Kámen padl do rukou nějakého falešného Draka, a není to hrozná odpornost, že muži dokážou dělat takové věci? „Doufám, že ho nikdy nenajdou.“ Šedé kudrny se jí zavlnily, jak zavrtěla hlavou.
„Valerský roh?“ zeptala se Elain. „Proč ne?"
„No, má paní, jestli ho najdou, bude to znamenat, že se blíží Poslední bitva. Že se Temný osvobozuje.“ Paní Jheranová se zachvěla. „Světlo dej, ať roh nikdy nenajdou. Pak by nemohlo dojít k Poslední bitvě, ne?“ Na tak zvláštní logiku se nedalo nijak odpovědět.
Ložnice byla útulná, i když ne úplně přecpaná. Dvě úzké postele s pruhovanými přehozy stály vedle okna vedoucího na ulici a mezi nimi a kolem bíle omítnutých stěn se dalo tak tak projít. Vybavení doplňoval malý stolek s lampičkou a krabičkou s troudem mezi postelemi, květovaný koberec a stojan s umyvadlem a malým zrcátkem. Všechno bylo přinejmenším čisté a skvěle vyleštěné.
Hostinská natřásla polštáře, uhladila přehoz a oznámila jim, že v matracích je nejlepší husí peří a sluhové jí přinesou truhlice nahoru po zadním schodišti a všechno bude moc pěkné a v noci vane příjemný větřík, pokud si paní otevře okno a nechá dveře pootevřené. Jako by mohla spát s dveřmi otevřenými na veřejnou chodbu. Než se Elain podařilo dostat paní Jharenovou ven, dorazily dvě dívky v zástěrách s velkým modrým džbánem s vodou, z níž se kouřilo, a velkým lakovaným podnosem překrytým bílým plátýnkem. Pod látkou bylo na jedné straně vidět karafu na víno a dva poháry.
„Podle mě si myslela, že bychom mohly utéct ke Královskému kopiníkovi i s tou dírou,“ poznamenala Elain, když byly dveře pevně zavřené. Bylo tu právě tak dost místa pro ně a truhlice. „Nevím jistě, jestli bychom neměly.“