„Já nechrápu,“ prohlásila Nyneiva napjatým hlasem.
„Ovšemže ne. Ale musela jsem něco říci.“
Nyneiva si hlasitě odkašlala, ale řekla jen: „Jsem ráda, že jsem tak utahaná, že půjdu rovnou do postele. Kromě toho ločidla jsem v tom, co měla ta ženská Macurová v domě, nenašla nic na spaní.“
Tom a Juilin museli jít celkem třikrát, aby nahoru přinesli všechny železem obité dřevěné truhlice, přičemž celou cestu brblali, jak už to muži dělávají, o tom, že je musejí vláčet nahoru po úzkém zadním schodišti. Když přitáhli první truhlici – ta měla závěsy ve tvaru listů a byly v ní skoro všechny jejich peníze a cennosti včetně zachráněných ter’angrialů – bručeli také, že musejí spát ve stájích, ale stačil jim jediný pohled na pokojík, vyměnili si pohledy a zavřeli pusu. Aspoň tedy přestali mluvit o tomhle.
„Půjdem se kouknout, co se dá zjistit v šenku,“ řekl Tom, když dovnitř nacpali poslední truhlici. Zůstalo právě dost místa, aby se dalo dojít k umyvadlu.
„A možná se trochu projdem po dědině,“ dodal Juilin. „Lidi mluví, když je na ulici tolik nepořádku, jako jsem cestou viděl.“
„To bude dobře,“ prohlásila Elain. Tolik chtěli sami sebe přesvědčit, že dělají víc, než že jen vláčejí a nosí náklady. Tak tomu bylo i v Tanchiku – a samozřejmě také v Mardecinu – a může to tak být zase, ale tady těžko. „Buďte opatrní, ať se nedostanete do potíží s bělokabátníky.“ Muži si vyměnili dlouhý útrpný pohled, jako by je nikdy neviděla s potlučenými a krvácejícími obličeji poté, co se vydali pátrat po informacích, ale ona jim odpustila a usmála se na Toma. „Už se nemohu dočkat, až uslyším, co jste zjistili.“
„Ráno,“ doplnila důrazně Nyneiva. Tak nápadně se odvracela od Elain, že se na ni mohla úplně klidně otevřeně mračit. „Jestli nás vyrušíte kvůli něčemu menšímu, než jsou trolloci, tak zjistíte, zač je toho loket.“
Pohled, který mezi oběma muži přelétl, vydal za celé knihy – a Nyneivu to přimělo prudce zvednout obočí – ale když jim váhavě předala pár mincí, oni odešli s příslibem, že nechají ženy v klidu spát.
„Když si s Tomem nemůžu ani promluvit,“ začala Elain, když muži odešli, ale Nyneiva ji přerušila.
„Nedovolím jim, aby sem vrazili, když spím jenom v košili.“ Neohrabaně si rozepínala knoflíčky na zádech. Elain jí šla pomoci, ale Nyneiva ji zarazila: „To zvládnu. Ty mi vyndej prsten.“
Elain si odfrkla a vykasala si suknice, aby mohla sáhnout do malého kapsáře, který si všila dospodu. Když se chce Nyneiva chovat popudlivě, ať si. Nebude na to odpovídat, ani když Nyneiva začne, znovu se svou tirádou. V kapsáři měla dva prsteny. Ten zlatý s Velkým hadem, který dostala, když povýšila mezi přijaté novicky, nechala v kapsáři a vyndala ten kamenný.
Byl posetý tečkami a proužky červené, modré a hnědé barvy, byl na prst příliš velký, byl zploštělý a navíc zkroucený. Sice to bylo zvláštní, ale prsten měl jen jednu hranu. Když jste jeli prstem po hraně prstenu, obkroužili jste ho zevnitř i zvenčí a vrátili se zase na místo, odkud jste začali. Byl to ter’angrial, a tento umožňoval přístup do Tel’aran’rhiodu i někomu, kdo neměl nadání jako Egwain a Aielanky chodící ve snu. Bylo jen třeba, aby se člověku při spánku dotýkal holé kůže. Na rozdíl od dvou ter’angrialů, které sebraly černým adžah, nebylo při používání tohoto nutné usměrňování. Pokud Elain věděla, mohl by ho použít i muž.
Nyneiva, pouze ve lněné košili, navlékla prsten na kožený řemínek k Lanovu pečetnímu prstenu a vlastnímu prstenu s Velkým hadem, zavázala konečky a znovu si řemínek dala kolem krku. Pak si lehla do postele. Opatrně zastrčila prsteny za košili a položila si hlavu na polštář.
„Už je čas, aby se tam Egwain a moudré dostaly?“ zeptala se Elain. „Nikdy neumím vypočítat, kolik je v Pustině hodin.“
„Je čas, pokud se tam nevydala dřív, což by neudělala. Moudré ji drží na krátkým vodítku. Z dlouhodobýho hlediska jí to jenom prospěje. Vždycky byla hrozně umíněná.“ Nyneiva otevřela oči a podívala se na ni – na ni! – jako by to platilo i o Elain.
„Nezapomeň Egwain říct, aby Randovi vyřídila, že na něj myslím.“ Nehodlala dovolit, aby ta ženská začala hádku. „Pověz jí, ať... ať mu řekne, že ho miluji, a jen jeho.“ Tak. Bylo to venku.
Nyneiva vyvrátila oči opravdu dost urážlivým způsobem. „Jestli to chceš,“ řekla suše a zavrtala se do polštářů.
Když začala druhá žena dýchat pomalu a pravidelně, Elain přistrčila ke dveřím truhlici, posadila se na ni a čekala. Čekání vždy nesnášela. Nyneivě by jedině patřilo, kdyby odešla do šenku. Tom tam nejspíš ještě bude a... A nic. Měl být jejím kočím. Napadlo ji, zda Nyneiva přemýšlela i o tomhle, než souhlasila, že bude dělat komornou. S povzdechem se opřela o dveře. Opravdu nenáviděla čekání.
14
Setkání
Účinky prstenového ter’angrialu Nyneivu už nelekaly. Byla na místě, na něž myslela, když již již usínala, ve velké komnatě v Tearu zvané Srdce Kamene, v mohutné pevnosti zvané Tearský Kámen. Pozlacené stojací lampy nebyly zapálené, ale odnikud a odevšad jako by sem proudilo bledé světlo, prostě tady bylo, všude kolem ní, a ztrácelo se ve stínech v dálce. Aspoň tu nebylo horko. V Tel’aran’rhiodu nikdy nebylo horko ani zima.
Do všech stran se táhly řady silných krevelových sloupů a vysoký klenutý strop někde nahoře se ztrácel v matných stínech spolu s pozlacenými lustry visícími na zlatých řetězech. Světlé dlažební kameny pod jejíma nohama byly ošlapané. Vznešení páni Tearu sem přicházeli – v bdělém světě, samozřejmě – jedině když to vyžadovaly jejich zvyky či zákon, ale přicházeli sem již od Rozbití světa. Uprostřed pod kopulí byl Callandor, na pohled jiskřící meč vyrobený z křišťálu, z poloviny zaražený do kamenné podlahy. Přesně jak ho tu Rand zanechal.
Nyneiva se ke Callandoru nepřibližovala. Rand tvrdil, že kolem něj s pomocí saidínu upředl pasti, pasti, které žádná žena nemohla spatřit. Nyneiva tušila, že budou hnusné – i ti nejlepší muži dokázali být hnusní, když se snažili být rafinovaní – hnusné a namířené právě tak proti ženě jako proti muži, který by mohl použít tenhle sa’angrial. Chtěl ho chránit proti ženám z Věže stejně jako proti Zaprodancům. Kromě Randa samotného ten, kdo by se dotkl Callandoru, by mohl zemřít, nebo něco ještě mnohem horšího.
Takhle to chodilo v Tel’aran’rhiodu. To, co existovalo v bdělém světě, existovalo i zde, i když obráceně to nefungovalo vždy. Svět snů, neviděný svět, odraz bdělého světa, i když někdy dosti pokřivený odraz, a možná i odraz dalších světů. Verin Sedai Egwain vyprávěla, že ze světů je utkán určitý vzor, z toho skutečného tady i z dalších, právě tak jako tkanivo lidských životů vytváří vzor věků. Tel’aran’rhiod se jich dotýká všech, i když jen pár lidí do něj může náhodně vstoupit, aniž by si to uvědomovali, ve vlastních světských snech. Pro tyto snílky to byly nebezpečné chvíle, i když se to nikdy nedozvěděli, pokud neměli zvlášť velkou smůlu. Další skutečností Tel’aran’rhiodu bylo, že to, co se snílkovi stalo tady, stalo se mu i v bdělém světě. Zemřít ve světě snů znamenalo zemřít doopravdy.
Nyneiva měla jakýsi nepříjemný pocit, že ji ze šera mezi sloupy někdo neustále sleduje, ale to jí starosti nedělalo. Nebyla to Moghedien. Jenom si ty oči představuju. Tady nejsou žádní pozorovatelé. Řekla jsem Elain, aby si jich nevšímala, a teď tady... Moghedien by tu rozhodně dokázala víc, než se jenom dívat. Přesto si přála, aby byla dost nahněvaná a mohla usměrňovat. Ne že by byla samozřejmě vylekaná. Jenom nebyla rozzlobená. Vůbec nebyla vyděšená.