Pokroucený kamenný prsten byl lehký, jako by se jí snažil vyjet z košile, což jí připomnělo, že má na sobě pouze ji. Jakmile pomyslela na oblečení, měla na sobě šaty. Tohle byl trik Tel’aran’rhiodu, který se jí líbil. V některých případech nebylo ani nutné usměrňování, protože tady mohla dělat věci, o nichž pochybovala, že by je i s pomocí jediné síly zvládla Aes Sedai. Nebyly to však šaty, které čekala, ne z pevného dvouříčského sukna. Vysoký límec lemovaný jaerecruzskou krajkou jí končil těsně pod bradou, ale světle žluté hedvábí ji halilo do záhybů, které jí lnuly k tělu tak, že víc odhalovaly, než skrývaly. Kolikrát nazvala tarabonské šaty, podobné těmhle, neslušnými, když je nosila, aby splynula s okolím v Tanchiku? Zdálo se jí, že si na ně zvykla víc, než si uvědomovala. Prudce se zatahala za cop, jak se hněvala, že nechala své myšlenky zatoulat, a nechala šaty, jak byly. Roucho možná nebylo takové, jaké chtěla, ale nebyla přece žádná ulekaná dívčina, aby kvůli tomu vyskakovala a kvílela. Šaty jsou šaty. Bude je mít, až dorazí Egwain, ať už ji bude tentokrát provázet kterákoliv moudrá, a jestli některá z nich řekne slovíčko... Nepřišla jsem sem dřív, abych tady sama se sebou blábolila o šatech!
„Birgitte?“ Odpovědělo jí jen mlčení, a ona zvedla hlas, i když by to nemělo být nutné. Na tomhle místě by právě tato žena měla slyšet své jméno, i kdyby byla na druhé straně světa. „Birgitte?“
Ze sloupoví vyšla žena s klidnýma modrýma očima a pyšnou sebedůvěrou, a zlaté vlasy měla spletené do dlouhého copu mnohem složitějšího, než nosila Nyneiva. Její krátký bílý kabátek a široké spodky ze žlutého hedvábí, nabrané u kotníků nad nízkými botami s podpatky, byly součástí oděvu, který se nosil před víc než dvěma tisíci lety a který si žena oblíbila. Šípy v toulci u boku vypadaly jako stříbrné, stejně jako luk, jejž nesla v ruce.
„Je s tebou Gaidal?“ zeptala se Nyneiva. Obvykle byl blízko Birgitte a Nyneivu znervózňoval, když odmítal vzít na vědomí její přítomnost, a zlobně se mračil, když s ní Birgitte mluvila. Byl to trochu šok, když poprvé potkala Gaidala Caina a Birgitte – dávno mrtvé hrdiny spojené v tolika příbězích a bájích – v Tel’aran’rhiodu. Ale, jak sama Birgitte říkala, kde jinde by měli hrdinové, připoutaní ke kolu času a čekající na své znovuzrození, čekat, než ve snu? Ve snu, který existuje tak dlouho jako kolo času. To jest, Birgitte a Gaidal Cain a Rogoš Orlozraký a Artuš Jestřábí křídlo a všichni ostatní, které povolá Valerský roh zpět do boje v Tarmon Gai’donu.
Birgittin cop zavířil, jak zlatovláska zavrtěla hlavou. „Už jsem ho nějakou dobu neviděla. Myslím, že ho kolo opět vetkalo do života. Vždycky to tak je.“ V jejím hlase se mísilo jak očekávání, tak starosti.
Měla-li Birgitte pravdu, tak se někde ve světě narodil chlapeček, ubrečené dítko, které nemá nejmenší tušení o tom, kdo je, a přesto předurčeno k dobrodružstvím, která dají vznik novým pověstem. Kolo vetkávalo hrdiny do vzoru, jak bylo potřeba, aby vzor vytvarovali, a když zemřeli, vrátili se zpátky sem, aby tu dál čekali. Tohle znamenalo být připoután ke kolu. Noví hrdinové mohli být připoutáni také, muži i ženy, jež jejich udatnost a činy vynesly vysoko nad obyčejné lidi, ale pokud byl někdo jednou ke kolu připoután, bylo to navždy.
„Jak dlouhý čas ti zbývá?“ zeptala se Nyneiva. „Určitě pár let.“ Birgitte byla vždy svázána s Gaidalem, byli spolu spojováni v jednom příběhu za druhým, věk po věku, v dobrodružství a romanci, které nenarušilo dokonce ani kolo času. Birgitte se vždy narodila až po Gaidalovi, rok, pět či deset let, ale pokaždé až po něm.
„To já nevím, Nyneivo. Čas tady není jako čas v bdělém světě. Mně to připadá, že jsem se s tebou setkala naposled před deseti dny, a s Elain den předtím. Kolik to bylo pro tebe?“
„Čtyři dny a tři,“ zamumlala Nyneiva. S Elain si chodily popovídat s Birgitte, jak nejčastěji mohly, i když to nemohly provádět příliš často, když s Tomem a Juilinem tábořili venku a v noci pak všichni drželi hlídky. Birgitte si skutečně pamatovala válku síly, alespoň po dobu jednoho lidského života, i Zaprodance. Zvláště Moghedien.
„Chápeš, Nyneivo? Tok času tady se může také hodně posouvat. Mohou uplynout měsíce, než se znovu narodím, nebo dny. Tady, pro mne. V bdělém světě mohou do mého narození přejít celé roky.“
Nyneiva jen s námahou potlačila rozmrzelost. „Tak to nesmíme plýtvat tím časem, co nám zbývá. Vidělas někoho z nich, co jsme se neviděly?“ Nebylo třeba říkat koho.
„Příliš mnoho. Lanfear je v Tel’aran’rhiodu samozřejmě každou chvíli, ale viděla jsem i Rahvina, Sammaela a Graendal. Taky Demandreda. A Semirhage.“ Poslední jméno Birgitte pronesla napjatým tónem. Dokonce ani Moghedien, která ji nenáviděla, jí viditelně neotřásla, ale Semirhage byla něco jiného.
Nyneiva se zachvěla také – zlatovlasá žena jí o ní hodně pověděla – a uvědomila si, že má na sobě silný vlněný plášť s hlubokou kapuci, aby si mohla zakrýt tvář. Zrudla a nechala plášť zmizet.
„Nikdo z nich tě ale neviděl?“ ujišťovala se úzkostlivě. Birgitte byla mnoha způsoby zranitelnější než ona sama, i přesto, že se v Tel’aran’rhiodu velmi dobře vyznala. Nikdy neuměla usměrňovat, každý ze Zaprodanců by ji mohl zničit, jako by zašlápl mravence, aniž by zakolísal při chůzi. A kdyby byla zničena tady, tak už by se nikdy znovu nenarodila.
„Nejsem tak nezkušená – ani tak hloupá – abych to dopustila.“ Birgitte se opřela o stříbrný luk. V pověstech se pravilo, že s tímto lukem a stříbrnými šípy vůbec nikdy neminula. „Mají starosti sami se sebou, ne s někým jiným. Viděla jsem Rahvina a Sammaela, Graendal a Lanfear, jak se neviděni kradou za těmi druhými. A Demandred a Semirhage je sledovali také. Tolikrát jsem je neviděla od té doby, co byli osvobozeni.“
„Mají něco v pácu.“ Nyneiva si v rozmrzelém znechucení skousla ret. „Ale co?“
„To ještě nevím, Nyneivo. Za války Stínu neustále kuli pikle, a stejně často proti sobě jako společně proti někomu jinému, ale jejich práce nikdy nevěstila pro svět, bdělý i snový, vůbec nic dobrého.“
„Zkus to zjistit, Birgitte. Teda pokud to dokážeš bezpečně. Nic neriskuj.“ Tvář druhé ženy se nezměnila, ale Nyneiva měla dojem, že to Birgitte pobavilo. Ta hloupá ženská brala nebezpečí na stejně lehkou váhu jako Lan. Přála si, aby se mohla zeptat na Bílou věž, na to, co by mohla plánovat Siuan, ale Birgitte bdělý svět neviděla, ani se ho nemohla dotknout, aniž byla povolána rohem. Jenom se snažíš vyhnout tomu, nač se chceš doopravdy zeptat! „Vidělas Moghedien?"
„Ne.“ Birgitte si povzdechla. „Ale ne proto, že bych ji nehledala. Obvykle dokážu najít kohokoliv, kdo ví, že je ve světě snů. Je to takový pocit, jak vlnky, šířící se od nich vzduchem. Nebo se to možná šíří od jejich vědomí. Vážně to nevím. Jsem voják, ne učenec. Buď do Tel’aran’rhiodu od té doby, co jsi ji porazila, nevstoupila, nebo...“ Zaváhala a Nyneiva jí chtěla zabránit, aby řekla to, o čem věděla, že přijde, ale Birgitte byla příliš silná, aby se vyhýbala nepříjemným možnostem. „Nebo ví, že ji hledám. Ona se dokáže schovat. Pavoučice jí neříkají pro nic za nic.“ Tohle totiž moghedien znamenalo ve věku pověstí. Maličkého pavoučka, který tká své sítě na tajných místech, a jeho jed je dost silný, aby ve vteřině zabil.