Nyneiva, jež si náhle ty neviděné oči uvědomila až příliš dobře, se silně zachvěla. Neroztřásla se. Jen se zachvěla, netřásla se. Přesto se v duchu upínala na tenké tarabonské roucho, jinak by se najednou ocitla ve zbroji. Dost velké rozpaky jí působilo, pokud se jí takové věci přiházívaly, když byla sama, ale mnohem větší by u ní vyvolalo, došlo-li by k tomu pod chladným modrým pohledem ženy dost chrabré, aby se hodila ke Gaidalu Cainovi.
„Dokážeš ji najít, i když chce zůstat schovaná, Birgitte?“ Žádala o hodně, jestli Moghedien věděla, že po ní někdo jde. Bylo to jako hledat lva ve vysoké trávě jenom s klackem v ruce.
Druhá žena nezaváhala. „Možná. Zkusím to." – Potěžkala svůj luk a dodala: „Už musím jít. Nechci riskovat, že mě uvidí ostatní, až přijdou.“
Nyneiva jí položila ruku na loket, aby ji ještě zastavila. „Pomohlo by to, kdybys mi dovolila, abych jim to řekla. Tak bych mohla říct to, cos mi pověděla o Zaprodancích, Egwain a moudrým, a ony by to mohly vyřídit Randovi. Birgitte, on se přece musí dozvědět –“
„Dala jsi mi slovo, Nyneivo.“ Ty jasně modré oči byly nepoddajné jako led. „Příkazy praví, že nesmíme nikomu prozradit, že sídlíme v Tel’aran’rhiodu. Už jsem jich porušila spoustu jen tím, že se bavím s tebou, natož že ti pomáhám, protože nemohu stát stranou a dívat se, jak bojuješ se Stínem – já v té bitvě bojovala víc lidských životů, než se pamatuji – ale budu dodržovat co nejvíc nařízení, jak jen to půjde. Musíš svůj slib dodržet.“
„Jasně že to udělám,“ zabručela Nyneiva rozhořčeně, „pokud bys mě ho nezbavila. A já tě žádám, abys –“
„Ne.“
A Birgitte byla pryč. Jednu chvíli Nyneivina ruka spočívala na bílém rukávci, vzápětí tam byl jen vzduch. V duchu Nyneiva probrala těch pár nadávek, které odposlechla od Toma a Juilina, takové, kvůli kterým by vyplísnila Elain, že je vůbec poslouchá, natož používá. Nemělo smysl volat Birgitte znovu. Nejspíš by nepřišla. Nyneiva jenom doufala, že odpoví příště, až ona nebo Elain zavolají. „Birgitte! Dodržím svůj slib, Birgitte!“
Tohle určitě slyšela. Třeba bude při příštím setkání vědět něco nového o tom, co provádí Moghedien. Nyneiva skoro doufala, že ne. Pokud ano, tak by to znamenalo, že Moghedien se Tel’aran’rhiodem opravdu plíží.
Ženská hloupá! „Když se nedíváš po hadech, nesmíš si stěžovat, jestli tě nějaký uštkne.“ Skutečně by se velice ráda setkala s tou Elaininou Lini.
Prázdnota ohromné komnaty na ni doléhala, všechny ty velké leštěné sloupy a pocit, že ji z šera mezi nimi někdo sleduje. Kdyby tam někdo opravdu byl, Birgitte by to byla věděla.
Uvědomila si, že si uhlazuje hedvábné roucho na bocích, a aby se odpoutala od očí, které tam nebyly, soustředila se na šaty. Lan ji poprvé spatřil v dobrých dvouříčských plátěných, a když jí vyznal lásku, měla na sobě jednoduché šaty s prostou výšivkou, ale ona si přála, aby ji viděl v něčem takovém, co měla na sobě právě teď.
Objevilo se vysoké stojací zrcadlo a odráželo její obraz, jak se obracela sem a tam, dokonce se ohlížela přes rameno. Žluté záhyby jí lnuly k tělu a naznačovaly všechno, co zakrývaly. Ženský kroužek v Emondově Roli by ji odtáhl na soukromý rozhovor, vědma nevědma. Přesto však byly velmi krásné. Tady, o samotě, si mohla přiznat, že si víc než zvykla na nošení něčeho podobného na veřejnosti. Líbilo se ti to, plísnila se. Jsi stejná opovážlivka, jaká se vyklubala z Elain! Ale byly tak krásné. A možná ani ne tak neslušné, jak vždycky tvrdila. Neměly výstřih někam po pupík, jako například nosívala první z Mayene. No, možná Berelain nenosila výstřih až tak hluboký, ale pořád ho měla mnohem hlubší, než vyžadovala slušnost.
Zaslechla i něco o tom, co často nosívají domanské ženy. A ty dokonce i Taraboňanky nazývaly neslušnými. S tímto pomyšlením se žluté záhyby změnily ve zvlněné kanýry s úzkým pásem setkaným ze zlata. A látka byla tak tenká. Nyneiva zruměněla. Velice tenká. Ještě trochu, a byly by průsvitné. Tohle roucho rozhodně víc než jen naznačovalo. Kdyby ji Lan spatřil v tomhle, nemohl by žvanit o tom, že jeho láska k ní je beznadějná a že jí nedá vdovské šaty jako zásnubní dar. Jediný pohled, a zahořela by mu krev v žilách. Udělal by –
„Co to, pod Světlem, máš na sobě, Nyneivo?“ zeptala se Egwain velmi pohoršeným tónem.
Nyneiva nadskočila, otočila se, a když stála čelem k Egwain a Melain – musela to být Melain, i když ostatní moudré by nebyly o moc lepší – zrcadlo bylo pryč a ona na sobě měla tmavé vlněné dvouříčské šaty, dost silné i pro největší zimu. Pokořená stejně tolik, že se nechala překvapit jako ostatními věcmi – bylo to hlavně kvůli tomu, že se lekla – změnila šaty okamžitě, bez přemýšlení, zpátky do pavučinového domanského šatu, a stejně rychle zpátky do žlutých tarabonských záhybů.
Zahořely jí tváře. Nejspíš ji teď považují za úplnou husu. A navíc se to stalo před Melain. Moudrá byla krásná, s dlouhými rudozlatými vlasy a jasnýma zelenýma očima. Ne že by jí za mák záleželo, jak ta ženská vypadá. Ale Melain byla také při posledním setkání s Egwain a utahovala si z ní kvůli Lanovi. Nyneiva kvůli tomu ztratila trpělivost. Egwain tvrdila, že si z ní neutahovala, aspoň žádná Aielanka by to za něco takového nepovažovala, ale Melain skládala poklony Lanovým ramenům, jeho rukám a očím. Jaké právo má ta zelenooká kočka dívat se Lanovi na ramena? Ne že by Nyneiva v nejmenším pochybovala o jeho věrnosti. Ale byl to muž, a daleko od ní, a Melain byla přímo tam a... Důrazně si zakázala takhle myslet.
„Je Lan –?“ Měla pocit, že jí obličej hoří plamenem. Copak nedokážeš ovládat vlastní jazyk, ženská? Ale ona si nedovolí – nemůže – ustoupit, ne, když je tu Melain. Egwainin pobavený úsměv byl už tak dost špatný, jenže Melain se navíc odvážila zatvářit chápavě. „Je v pořádku?“ Snažila se o chladný výraz, ale znělo to napjatě.
„Je v pořádku,“ řekla Egwain. „Dělá si starosti, jestli jseš v pořádku ty.“
Nyneiva dlouze vydechla, aniž si uvědomila, že předtím zadržuje dech. Pustina byla nebezpečné místo i bez takových, jako byl Couladin se svými Shaidy, a ten chlap nevěděl, co je to opatrnost. Takže on si dělá starosti o její bezpečí? Copak si ten hlupák myslí, že se o sebe nedokáže postarat?
„Konečně jsme se dostali do Amadicie,“ vykládala rychle v naději, že to zahladí. Nejdřív si pustím pusu na špacír a pak vzdychám! Ten chlap mě připravil o rozum! – Z tváří ostatních se nedalo poznat, jestli uspěla. „Ve vesnici jménem Sienda východně od Amadoru. Všude jsou bělokabátníci, ale žádnej se na nás nepodívá podruhý. Starosti si musíme dělat s ostatníma.“ Před Melain si musela dávat pozor – trošičku tu a tam poupravit pravdu – ale pověděla jim o Rondě Macurové a její podivné zprávě a o tom, jak se je snažila omámit. Snažila, protože se před Melain nedokázala přimět k tomu, aby přiznala, že ta ženská uspěla. Světlo, co to dělám? Egwain jsem ještě v životě nezalhala!