Elaida upřela tmavé oči na Nyneivu. „Já jsem amyrlin, dítě! Nevíš, jak mi prokázat úctu? Nechám tě od –“ V půli slova zmizela.
Nyneiva vydechla. Elaida jako amyrlin. To tedy byla noční můra. Nejspíš je to její nejoblíbenější sen, pomyslela si suše. To bude dřív ve Věži sněžit, než by se ona kdy pozvedla tak vysoko.
Předpokoj vypadal docela tak, jak se pamatovala, se širokým stolem a židlí kronikářky za ním. U zdi stálo pár židlí pro Aes Sedai, jež chtěly hovořit s amyrlin. Mladší i přijaté novicky stály. Úhledně seřazené papíry na stole, převázané svitky a velké pergameny s pečetěmi a dopisy však vůbec nevypadaly na Leanu. Ne že by byla kronikářka nepořádná, právě naopak, ale Nyneiva si vždycky myslela, že na noc všechno uklidí.
Otevřela dveře do pracovny samotné, ale hned za dveřmi se zastavila. Nebylo divu, že se sem nedokázala prosnít. V místnosti nebylo nic tak, jak se pamatovala. Stál tu těžkopádně vyřezávaný stůl a vysoké, trůnu podobné křeslo. Liánami ovinuté stoličky byly rozestavené do dokonalého oblouku před stolem, žádná ani o coul posunutá mimo řadu. Siuan Sanche dávala přednost prostému vybavení, jako by předstírala, že je pořád jen dcerou rybáře, a měla tu jen jednu židli navíc, ne vždy však návštěvnici povolila ji použít. A ta bílá váza plná rudých růží, přesně naaranžovaných na podstavci jako památník. Siuan měla květiny ráda, ale dávala přednost barevné kytici, jako zmenšené louce plné kvítí. Nad ohništěm visívala prostá kresba rybářských člunů ve vysokém rákosí. Teď tu byly dva obrazy, z nichž jeden Nyneiva poznala. Rand, bojující se Zaprodancem, co si říkal Ba’alzamon, v oblacích nad Falme. Ten druhý, vlastně triptych, zpodobňoval scény, které nespojovalo nic, nač by si dokázala vzpomenout.
Dveře se otevřely a Nyneivě vylétlo srdce až do krku. Do místnosti vstoupila rusovlasá přijatá, kterou nikdy předtím neviděla, a zůstala na ni civět. Nezmizela. Právě když chtěla Nyneiva odskočit do Sheriaminy pracovny, rusovlasá žena řekla: „Nyneivo, jestli se Melain dozví, že používáš její obličej, udělá něco horšího, než že tě strčí do dětských šatů.“ A právě tak náhle tu stála Egwain v aielském oblečení.
„Skoro se mi z tebe zastavilo srdce,“ zamumlala Nyneiva. „Takže se moudré nakonec rozhodly, že tě nechají chodit, kam se ti zachce? Nebo je Melain za –“
„Měla by ses bát,“ štěkla Egwain a do tváří jí vystoupila barva. „Jsi husa, Nyneivo. Dítě hrající si ve stodole se svíčkou.“
Nyneiva jen zírala s otevřenými ústy. Egwain spílá jí? „Poslouchej mě dobře, Egwain z al’Vereů. Tohle nesnesu od Melain, a nebudu to snášet –“
„Radši by sis to měla od někoho poslechnout, než se necháš zabít.“
„Já –“
„Měla jsem ti ten kamennej prsten sebrat. Měla jsem ho dát Elain a říct jí, aby tě ho vůbec nenechala používat.“
„Říct jí, aby ne –!“
„Copak si myslíš, že Melain přeháněla?“ řekla Egwain vážně a zahrozila jí prstem skoro jako Melain. „To teda ne, Nyneivo. Moudré ti o Tel’aran’rhiodu říkaly čistou pravdu, ale ty si zřejmě myslíš, že to jsou hlupačky, co jenom mluví do větru. Máš se chovat jako dospělá žena, ne jako hloupá malá holka. Přísahám, že jestli jsi měla nějakej zdravej rozum, tak zřejmě zmizel jako dým ve větru. No, najdi ho, Nyneivo!“ Hlasitě si odfrkla a upravila si loktuši na ramenou. „Zrovna teď se snažíš hrát s hezkýma plamínkama v krbu, ale jseš moc hloupá, aby sis uvědomila, že bys tam mohla spadnout.“
Nyneiva na ni užasle civěla. Hádávaly se dosti často, ale Egwain se ji nikdy nepokusila seřvat jako malou holčičku, kterou chytila s prstem v nádobce s medem. Nikdy! Ty šaty. To bylo těmi šaty přijaté a tváří někoho jiného. Změnila se zpátky, šaty teď měla z dobrého modrého sukna, jaké často nosívala na schůzky ženského kroužku, a když chtěla srovnat vesnickou radu. Cítila se oděná do vší své staré autority vědmy. „Moc dobře vím, kolik toho nevím,“ prohlásila ledově, „ale tyhle Aiel –“
„Uvědomuješ si, že se můžeš prosnít do něčeho, z čeho se nedostaneš? Tady jsou sny skutečné. Jestli se necháš odnést do příjemného snu, mohl by tě lapit. Mohla by ses lapit sama. Až bys zemřela.“
„Necháš –?“
„V Tel’aran’rhiodu jsou noční můry skutečné, Nyneivo.“
„Necháš mě domluvit?“ vybuchla Nyneiva. Nebo spíš se snažila vybuchnout. Bylo v tom příliš zoufalé prosby, aby se jí to líbilo. I trocha by byla příliš.
„Ne, to nenechám,“ prohlásila Egwain pevně. „Ne, dokud nebudeš chtít říct něco, co stojí za poslouchání. Říkala jsem noční můry, a myslela jsem noční můry, Nyneivo. Když má někdo noční můru, zatímco je v Tel’aran’rhiodu, je taky skutečná. A občas přežije i potý, co snílek odejde. Ty si to vůbec neuvědomuješ, že ne?“
Náhle Nyneivu za lokty popadly drsné ruce. S vytřeštěnýma očima se začala zmítat. Dva velcí, otrhaní muži ji zvedli do vzduchu. Jejich tváře byly zpola rozteklá hrůza obnaženého masa a ze slintajících rtů jim vyčnívala spousta ostrých, zažloutlých zubů. Snažila se je přinutit, aby zmizeli – když to dokázaly moudré, které chodily ve snu, tak může i ona – a jeden z nich jí rozerval předek šatů jako papír. Druhý ji drsnou, mozolnatou rukou popadl za bradu a otočil jí hlavu k sobě. Sklonil se k ní a otevřel ústa. Zda ji chtěl políbit, nebo kousnout, to Nyneiva nevěděla, ale raději by zemřela, než by něco z toho dovolila. Hrábla po saidaru a nenašla nic. Byla plná hrůzy, ne hněvu. Do tváří se jí zaryly dlouhé nehty a ruka ji pevně držela. Tohle nějak udělala Egwain. „Prosím, Egwain!“ Bylo to zakvílení, a navíc byla Nyneiva příliš vyděšená, aby ji na tom záleželo. „Prosím!“
Muži – tvorové – zmizeli a Nyneiva tvrdě dopadla na podlahu. Chvíli se dokázala jenom třást a vzlykat. Spěšně napravila škody na šatech, ale škrábance od dlouhých nehtů jí na krku a hrudi zůstaly. Šaty bylo v Tel’aran’rhiodu snadné spravit, ale cokoliv se stalo lidské... Kolena se jí třásla tak silně, že měla co dělat, aby se udržela na nohou.
Zpola čekala, že ji Egwain utěší, a pro jednou by to ráda přijala. Ale druhá žena jen řekla: „Jsou tu i horší věci, ale noční můry jsou už tak dost zlý. Tyhle jsem udělala a zase zrušila já, ale i já jsem měla potíže s těma, co jsem našla. A tyhle jsem se nesnažila udržet, Nyneivo. Kdybys věděla, jak je zrušit, byla bys to snadno dokázala.“
Nyneiva rozzlobeně pohodila hlavou a odmítla si utřít slzy z tváří. „Mohla jsem se odesnít pryč. Do Sheriaminy pracovny nebo zpátky do svý postele.“ Neznělo to rozdurděně. Ovšemže ne.
„Kdybys nebyla strachem bez sebe, aby tě to vůbec napadlo,“ podotkla Egwain suše. „Ó, netvař se tak rozmrzele. Vypadáš pak hrozně hloupě.“
Nyneiva se na druhou ženu zlostně zamračila, ale nefungovalo to jako obvykle. Místo aby se Egwain začala hádat, jenom zvedla obočí. „Nic z toho nevypadá na Siuan Sanche,“ pronesla Nyneiva, aby změnila předmět hovoru. Co to do té holky vjelo?
„To ne,“ souhlasila Egwain a rozhlížela se po místnosti. „Už vím, proč jsem sem musela jít až ze svýho starýho pokoje v obydlí novicek. Ale lidi se asi občas rozhodnou zkusit něco novýho.“
„To jsem chtěla říct,“ vysvětlovala jí Nyneiva trpělivě. Nemluvila rozmrzele a netvářila se rozdurděně. Bylo to směšné. „Ženská, která zařizovala tenhle pokoj, nekouká na svět stejně jako ta, která vybírala, co tu bylo předtím. Koukni na ty obrazy. Nevím, co znamená ta trojitá věc, ale ten druhej poznáš jako já.“ Obě viděly, jak se to stalo.