„Bonwhin, řekla bych,“ poznamenala Egwain zamyšleně. „Tys nikdy neposlouchala při výuce jako já. Je to triptych.“
„Ať je to co chce, důležitej je ten druhej.“ Žluté sestry poslouchala docela pozorně. Zbytek byla většinou jen hromada hloupostí. „Mně to připadá, že ženská, co si to sem pověsila, chce, aby jí to připomínalo, jak je Rand nebezpečnej. Jestli se Siuan Sanche z nějakýho důvodu obrátila proti Randovi... Egwain, tohle by mohlo být mnohem horší než to, že jenom chce mít Elain zpátky ve Věži.“
„Možná,“ prohodila Egwain rozvážně. „Třeba nám něco prozradí papíry. Ty hledej tady. Až skončím s Leaniným stolem, pak ti pomůžu.“
Nyneiva rozhorleně hleděla odcházející Egwain na záda. Ty hledej tady, to určitě! Egwain neměla právo jí vydávat rozkazy. Měla by za ní hned zajít a jasně ji to vysvětlit. Tak proč tady stojíš jako strašák? zeptala se sama sebe rozhněvaně. Prohledat papíry byl dobrý nápad, a ona by mohla na něco narazit stejně dobře tady jako tam. Vlastně bylo mnohem pravděpodobnější, že něco důležitého bude v amyrlinině stole. Bručíc si pro sebe, co že by měla asi udělat s Egwain, došla k bohatě vyřezávanému stolu a s každým krokem přitom kopala do sukní.
Na stole nebylo nic než tři ozdobně lakované kazety rozestavené s únavnou přesností. Nyneiva si připomněla možné pasti, které by mohl nastavit někdo, kdo by si chtěl zachovat soukromí, a proto otevřela víčko první kazety, zlatozelené věcičky zdobené brodícími se volavkami, dlouhou hůlkou. Byly to psací potřeby s brky, atramentem a pískem. V největší kazetě, se třemi červenými růžemi mezi propletenými spirálami, bylo asi dvacet řezeb ze slonoviny a tyrkysu, zobrazovaly zvířata i lidi, a všechny byly rozložené na světle zeleném sametu.
Když otevírala víko třetí kazety – se zlatými krahujci bojujícími mezi sebou v bílých mracích a na modré obloze – všimla si, že první dvě jsou opět zavřené. Takové věci se tu stávaly. Všechno jako by chtělo zůstat takové, jako to bylo v bdělém světě, a navíc, když jste na okamžik odvrátili oči, podrobnosti mohly být jiné, když jste se znovu podívali.
Ve třetí kazetě byly dokumenty. Hůlka zmizela a Nyneiva zdráhavě zvedla vrchní list pergamenu. Formálně podepsána „Jolin Aes Sedai“ to byla pokorná žádost o svolení konat pokání. Nyneiva se mračila, i když seznam jen rychle přelétla. Nic důležitého, kromě pro Jolin. Dole stálo hranatým písmem naškrábáno „schvaluji". Když se natáhla, aby pergamen vrátila, ten zmizel. Kazeta byla také zavřená.
S povzdechem ji znovu otevřela. Papíry uvnitř vypadaly jinak. Nyneiva přidržela víko, jeden po druhém papíry vyndala a rychle je přečetla. Nebo se je snažila přečíst. Občas dopisy a zprávy zmizely, ještě když je držela, a občas, když ještě nebyla ani v polovině stránky. Pokud na nich bylo oslovení, znělo prostě: „Matko, s úctou". Některé byly podepsány Aes Sedai, jiné ženami s jinými tituly, urozenými, či vůbec bez titulů. Žádný z nich však zřejmě neobsahoval nic důležitého pro jejich situaci. Nebylo možné najít saldejského vrchního maršála s jeho vojskem a královna Tenobie odmítala spolupracovat. Tuto zprávu se jí podařilo dočíst, ale pisatelka předpokládala, že čtenářka bude vědět, proč ten muž není v Saldeii a na čem by měla královna spolupracovat. Od špehů kteréhokoliv adžah z Tanchika nedošla žádná zpráva dobře tři týdny, ale Nyneiva kromě toho nic dalšího nezjistila. Byly ukončeny nějaké nepokoje mezi Illianem na jedné a Murandy na druhé straně a tento úspěch si připisoval Pedron Niall. I z těch pár řádek, které zahlédla, poznala, jak pisatelka při psaní skřípala zuby. Dopisy byly všechny nepochybně velmi důležité, ty, které stačila chvatně přelétnout, i ty, které jí zmizely před očima, ale jí nebyly k ničemu. Právě začala číst něco, co vypadalo jako zpráva o podezřelém – toto slovo bylo vskutku použito – shromáždění modrých sester, když se z vedlejší místnosti ozvalo zoufalé „Ó, Světlo, ne!“
Vrhla se ke dveřím a do rukou si vmyslela pevný dřevěný kyj s hlavicí ježící se hřeby. Když však vrazila do komnaty očekávajíc, že se Egwain bude zoufale bránit, druhá žena stála za stolem kronikářky a zírala do prázdna. Rozhodně s výrazem čiré hrůzy, nicméně jinak nezraněná, a Nyneiva ani nikde žádné nebezpečí neviděla.
Egwain sebou při pohledu na ni trhla, ale pak se viditelně sebrala. „Nyneivo, Elaida je amyrlin.“
„Nebuď labuť,“ hubovala ji Nyneiva. Ale ta druhá místnost, tak nepodobná Siuan Sanche... „Něco si vymýšlíš. Musíš.“
„Měla jsem v ruce pergamen, Nyneivo, podepsaný ‚Elaida do Avriny a’Roihan, strážkyně zámků, plamen Tar Valonu, amyrlinin stolec', a zapečetěný amyrlininou pečetí.“
Nyneivě se stáhl žaludek a srdce jí vyletělo do krku. „Ale jak? Co se stalo se Siuan? Egwain, Věž nesesadí amyrlin, pokud k tomu nemá hrozně vážnej důvod. Za skoro tři tisíce let to udělaly jen dvěma.“
„Možná je Rand dost vážnej důvod.“ Egwain měla hlas pevný, ale stále trochu třeštila oči. „Možná onemocněla a žluté to nemohly vyléčit, nebo spadla ze schodů a srazila si vaz. Důležitý ale je, že Elaida je amyrlin. Nemyslím, že bude Randa podporovat tak jako Siuan.“
„Moirain,“ zamumlala Nyneiva. „Je si tak jistá, že Siuan zařídí, aby se Věž postavila za něj.“ Neuměla si představit, že je Siuan Sanche mrtvá. Tu ženu nenáviděla a občas se jí i maličko bála – teď to mohla přiznat, aspoň sama sobě – ale také si jí vážila. Myslela, že Siuan vydrží věčně. „Elaida. Světlo! Ta je lstivá jako had a krutá jako kočka. Nedá se říct, co by mohla províst.“
„Bojím se, že to tuším.“ Egwain si tiskla ruce na břicho, jako by se také snažila uklidnit stažený žaludek. „Byl to jenom krátký dokument. Podařilo se mi ho přečíst celý. ‚Všechny věrné sestry se žádají, aby ohlásily přítomnost ženy Moirain Damodredovny. Musí být zadržena – bude-li to možné – všemi možnými prostředky, a navrácena do Bílé věže k soudu, neboť je obviněna z velezrady.‘ Ten stejný jazyk očividně použila na Elain.“
„Jestli chce Elaida Moirain zatknout, tak to musí znamenat, že ví, že Moirain pomáhá Randovi, a že se jí to nelíbí.“ Mluvení bylo dobré. Mluvení ji ochraňovalo, aby se nesložila. Velezrada. Za to se ženy utišovaly. Nyneiva chtěla Moirain svrhnout. Teď to za ni udělá Elaida. „Ona Randa určitě podporovat nebude.“
„Přesně.“
„Věrným sestrám. Egwain, to zapadá do tý zprávy od tý ženský Macurový. Ať už se stalo se Siuan cokoliv, adžah se rozdělily kvůli Elaidě jako amyrlin. Musí to tak být.“
„Ano, ovšem. Velmi dobře, Nyneivo. To mě nenapadlo.“
Tvářila se tak potěšeně, že Nyneiva její úsměv opětovala. „Na Siu – na amyrlinině stole je zpráva o shromáždění modrých. Právě jsem ji četla, když jsi zařvala. Sázím se, že modré Elaidu nepodporují.“ Modré a červené adžah i za nejlepších okolností zachovávaly ozbrojené příměří, a za těch nejhorších si šly skoro po krku.
Ale když se vrátily zpátky do pracovny, zprávu nikde nemohly najít. Byla tu záplava dalších dokumentů – znovu se objevil Jolinin dopis, a když ho Egwain přelétla, obočí jí málem vyletělo k vlasům – ale nebyl tam ten, který chtěly.
„Vzpomeneš si, co tam stálo?“ zeptala se Egwain.
„Přečetla jsem jen pár řádek, když jsi vykřikla, a... Prostě si nemůžu vzpomenout.“