„Snaž se, Nyneivo. Snaž se.“
„Snažím se, Egwain, ale nejde to. Snažím se.“
Nyneivu jako rána kladivem mezi oči zasáhlo to, co teď dělá. Omlouvá se. Egwain, holce, kterou teprve před dvěma lety spráskala proutkem za to, že vyvádí. A chvíli předtím byla pyšná jako kvočna, když snese vajíčko, neboť Egwain potěšila. Jasně si vzpomínala na den, kdy se rovnováha mezi nimi posunula, kdy přestaly být vědmou a dívkou, která jde pro to, pro co ji vědma pošle, a místo toho se staly prostě dvěma ženami daleko od domova. Teď to vypadalo, že se rovnováha posunula ještě dál, a jí se to vůbec nelíbilo. Bude muset udělat něco, aby se vrátila tam, kam patřila.
Ta lež. Dneska poprvé Egwain schválně zalhala. A proto zmizela její morální převaha, proto tady tak pobíhá a nemůže se pořád sebrat. „Vypila jsem ten čaj, Egwain.“ Každé slovo ze sebe vyrážela s námahou. „Ten ločidlovej čaj tý ženský Macurový. S Luci nás vytáhly nahoru jako pytle peří. Asi tolik síly jsme obě dohromady měly. Kdyby nás Tom s Juilinem nepřišli vytáhnout za krk ven, nejspíš bychom v tom ještě vězely. Nebo bychom byly na cestě do Věže, plný ločidla, že bychom se nevzbudily, dokud bychom nebyly tady.“ Zhluboka se nadechla a zkusila oprávněně důrazný tón, ale bylo to těžké, když se právě přiznala, že je hrozná husa. Znělo to nakonec mnohem nesměleji, než by se jí líbilo. „Jestli o tom řekneš moudrým – zvlášť tý Melain – tak ti dám za uši.“
Něco z toho by mělo v Egwain zažehnout jiskřičku hněvu. Bylo zvláštní chtít začít hádku – obvykle se přely proto, že Egwain odmítala pochopit, co je rozumné, a spory zřídkakdy skončily příjemně, protože ta holka to pořád odmítala pochopit – ale rozhodně to bylo lepší než tohle. Jenomže Egwain se na ni jen usmála. Pobaveně se usmála. Blahosklonně a pobaveně se usmála.
„Já to tušila, Nyneivo. Celý dny a noci jsi blábolila o bylinkách, ale o něčem zvaným ločidlo ses ani jednou nezmínila. Byla jsem si jistá, žes o tom neslyšela, dokud se o tom ta ženská nezmínila. Vždycky ses snažila ukazovat v nejlepším světle. Kdybys spadla po hlavě do vepřína, snažila by ses každýho přesvědčit, že jsi to udělala schválně. Takže teď se musíme rozhodnout –“
„Já nic takovýho nedělám,“ vyhrkla Nyneiva.
„To teda děláš. Fakta jsou fakta. A klidně kvůli tomu můžeš přestat kňučet a pomoct mi rozhodnout –“
Kňučet! Tohle se tedy vůbec neodvíjelo tak, jak Nyneiva chtěla. „Nic takovýho to není. Není to tak. Nikdy jsem neudělala to, cos říkala.“
Egwain se na ni chvíli jen mlčky dívala. „Ty toho nenecháš, co? No dobře. Lhalas mně...“
„Nebyla to lež,“ zamumlala Nyneiva. „Ne úplně.“
Druhá žena si však přerušení nevšímala. „...A lžeš i sama sobě. Vzpomínáš si, cos mě přinutila vypít, když jsem ti posledně zalhala?“ Náhle měla Egwain v ruce hrníček plný husté, odporně zelené tekutiny. Vypadalo to, jako by ji nabrali ze šlemem pokryté hladiny stojaté tůně. „Jedinkrát, co jsem ti vůbec zalhala. Vzpomínka na tu pachuť mě od dalšího dostatečně odradila. Když nedokážeš říct pravdu ani sama sobě...“
Nyneiva o krok ustoupila, než se přiměla zastavit. Spařené kočičí kapradí a drcený Černobýl. Jazyk se jí zkroutil už při pouhém pomyšlení na ně. „Já ale vlastně nelhala.“ Proč se asi vymlouvá. „Jen jsem ti neřekla celou pravdu.“ Jsem vědma! Byla jsem vědma, to by se mělo počítat! „Nemůžeš si doopravdy myslet...“ Jen jí to řekni. Nejsi malé dítě a rozhodně to nehodláš vypít. „Egwain, já –“ Egwain jí přistrčila hrneček pod nos, takže Nyneiva ucítila ten kyselý pach. „Tak dobře,“ pospíšila si. Tohle nemůže být pravda! Ale nedokázala odtrhnout oči od plného hrníčku a nemohla zarazit příval slov, která se jí drala ze rtů. „Občas se snažím, aby to pro mě vypadalo líp, než to ve skutečnosti vypadá. Občas. Ale nikdy to není důležitý. Nikdy jsem ti – nezalhala – o ničem důležitým. Nikdy, to přísahám. Jenom v maličkostech.“ Hrneček zmizel a Nyneiva si vydechla úlevou. Hloupá, hloupá ženská! Nemohla tě donutit to vypít! Co to s tebou bylo?
„Musíme se rozhodnout,“ pokračovala Egwain, jako by se nic nestalo, „komu to říct. Určitě se to musí dozvědět Moirain a Rand, ale jestli se o tom doslechne někdo jinej... Aielové se chovají kolem Aes Sedai divně stejně jako kvůli čemukoliv jinýmu. Myslím, že za Randem jako Tím, kdo přichází s úsvitem, přese všechno půjdou, ale jakmile zjistí, že je proti němu Bílá věž, tolik se do toho nepohrnou."
„Dřív nebo později to zjistí,“ zamumlala Nyneiva. Nemohla by mě přinutit to vypít!
„Líp později než dřív, Nyneivo. Tak ne abys vybuchla, přestala se ovládat a pověděla to na další schůzce moudrým. Vlastně bude nejlepší, když se o návštěvě ve Věži nebudeš vůbec zmiňovat. Tak možná dokážeš zachovat tajemství.“
„Nejsem hloupá,“ odsekla Nyneiva a cítila, jak jí začínají hořet tváře, když Egwain zase zvedla obočí. Nehodlala tuhle návštěvu probírat s moudrými. – Ne že by bylo snazší na ně zapomenout, když tu nebyly. To vůbec ne. A ona se nesnaží věci vylepšit. Není to spravedlivé, že Egwain si může skákat po Tel’aran’rhiodu, jak se jí zachce, když ona musí snášet poučování a zastrašování.
„Vím, že nejsi,“ řekla Egwain. „Pokud se nenecháš unýst hněvem. Musíš se ovládat a vzít rozum do hrsti, jestli máš pravdu s těmi Zaprodanci, zvlášť s Moghedien.“ Nyneiva se na ni zlobně zamračila a otevřela ústa, aby řekla, že se taky dokáže ovládat a že dá Egwain jednu za ucho, jestli si myslí něco jiného, ale druhá žena jí nedala možnost. „Musíme najít to shromáždění modrých sester, Nyneivo. Jestli stojí proti Elaidě, tak možná – jenom možná – podpoří Randa, jako to dělala Siuan. Stálo tam jméno nějakýho města nebo vesnice? Nebo aspoň země?“
„Myslím... Nemůžu si vzpomenout.“ Snažila se dostat z hlasu ten obranný podtón. Světlo, všechno přiznám, udělám ze sebe hlupačku, a všechno se tím jenom zhorší! „Budu to zkoušet dál.“
„Dobrá. Musíme je najít, Nyneivo.“ Egwain si ji chvíli prohlížela, zatímco Nyneiva se odmítla opakovat. „Nyneivo, dávej si na Moghedien pozor. Nelítej tady jako medvěd na jaře jenom proto, že ti v Tanchiku utekla.“
„Nejsem hloupá, Egwain,“ pravila Nyneiva opatrně. Bylo hrozné muset se ovládat, ale jestli ji Egwain hodlala buď jen ignorovat, nebo ji plísnit, tak se výbuchem vzteku nedalo získat víc, než že by ze sebe udělala ještě většího pitomce, než se jí podařilo doteď.
„Já vím. Říkalas to. Hlavě si to pamatuj. Buď opatrná.“ Egwain se tentokrát nevytratila, ale zmizela stejně náhle jako předtím Birgitte.
Nyneiva civěla na místo, kde stála, a hlavou jí táhly všechny ty věci, které měla říci. Nakonec si uvědomila, že by tu mohla stát celou noc. Jen se opakovala, a chvíle, kdy mohla něco říci, už stejně pominula. Bručíc si pro sebe vystoupila z Tel’aran’rhiodu zpátky do své postele v Siendě.
Egwain otevřela oči do téměř naprosté temnoty, narušené jen slabým měsíčním světlem, které sem proudilo kouřovým otvorem. Byla ráda, že je pod hromadou přikrývek. Oheň vyhasl a ve stanu byl mráz. Dech se jí před obličejem měnil v páru. Aniž zvedla hlavu, prohlédla vnitřek stanu. Žádné moudré. Pořád byla sama.
Toho se při svých osamělých výpravách do Tel’aran’rhiodu bála nejvíc. Že se vrátí a najde Amys nebo některou z ostatních, jak na ni čeká. No, možná ne nejvíc – nebezpečí hrozící ve světě snů byla skutečně tak děsivá, jak vykládala Nyneivě – ale rozhodně dost. Nelekal ji však trest, ne toho druhu, jaké přidělovala Bair. Kdyby se probudila a našla některou moudrou, jak na ni hledí, takový trest by přijala ráda, ale Amys jí skoro hned na začátku řekla, že jestli vstoupí do Tel’aran’rhiodu bez toho, aby ji některá z nich doprovázela, odmítnou ji dál učit. To ji brzdilo víc než všechno, co by mohly udělat. Přesto se však musela snažit dál. I když ji učily rychle, nebylo to dost. Chtěla všechno vědět hned.