Usměrnila do lampy a tak se smolná čerň rozsvětlila. Nezůstalo nic, co by mohlo hořet, ale ona tkanivo zavázala. Ležela tam, dívala se, jak se jí před ústy tvoří pára, a čekala, až se oteplí natolik, aby se mohla obléknout. Bylo pozdě, ale třeba bude Moirain ještě vzhůru.
To, co se stalo s Nyneivou, si stále ještě nedokázala srovnat v hlavě. Nejspíš si opravdu myslela, že to bude muset vypít, když ji přinutím. Tolik se bála, že Nyneiva zjistí, že nemá povolení moudrých, potulovat se po světě snů. Byla si skoro jistá, že ji její rozpaky prozradily, že dokázala myslet jen na to, jak Nyneivě zabránit, aby mluvila, aby z ní vypáčila pravdu. A byla si tak jistá, že to Nyneiva stejně zjistí – ta ženská byla klidně schopná ji prozradit a tvrdit, že to bylo pro její vlastní dobro – že dokázala jenom mluvit a snažit se soustředit na to, co Nyneiva udělala špatně. Bez ohledu na to, jak hrozně ji Nyneiva rozčilovala, nedokázala se přimět, aby začala křičet. A tím vším nějak získala navrch.
Když už o tom tak přemýšlela, tak Moirain také zřídkakdy zvyšovala hlas, a když to udělala, tak měla nejmenší úspěchy v tom, co chtěla zařídit. Tak tomu bylo již předtím, než se začala chovat tolik divně kvůli Randovi. Moudré taky nikdy na nikoho neječely – pouze občas na sebe – a přes všechny stížnosti, že je náčelníci už neposlouchají, zjevně většinou dostaly, co chtěly. Existovalo jedno staré rčení, kterému zatím nikdy pořádně nerozuměla: „Ten, kdo odmítá slyšet křik, snaží se zaslechnout šepot.“ Už nikdy nebude na Randa křičet. Tichý, pevný, ženský hlas, to bylo to správné. Vlastně by už neměla křičet ani na Nyneivu. Je přece žena, ne vyvádějící malá holka.
Uvědomila si, že se hihňá. Zvláště nesmí zvyšovat hlas na Nyneivu, když klidný tón má takové výsledky.
Konečně měla dojem, že je ve stanu dost teplo, a tak vylezla zpod přikrývek a rychle se oblékla. Přesto musela prorazit led ve džbánu, než si mohla vypláchnout spánek z úst. Přes ramena si přehodila tmavý vlněný plášť, rozpletla pramínky ohně – bylo nebezpečné nechávat oheň bez dozoru – a když plamínky zmizely, vyběhla ze stanu.
Dohlédla jen na nejbližší stany, nízké zastíněné hromádky, které mohly být součástí nerovné půdy, až na to, že se tábor táhl na všechny strany celé míle hornatou krajinou. Tyhle vysoké zubaté štíty nebyly Páteř světa, jejíž vrcholky byly mnohem vyšší a ležely ještě mnoho dní cesty na západ.
Váhavě se přiblížila k Randovu stanu. Po stranách chlopně prosvítalo škvírkami světlo. Když přišla blíž, jako by přímo ze země se před ní zvedla jedna Děva s rohovinovým lukem na zádech, toulcem u pasu a oštěpy a puklířem v ruce. Egwain v temnotě další Děvy nerozeznávala, ale věděla, že tam jsou, dokonce i tady, kde byl Rand obklopen šesti kmeny, jež všechny slibovaly věrnost Car’a’carnovi. Někde na sever byli Miagomové a ti postupovali rovnoběžně s nimi. Timolan odmítal prozradit, co má v plánu. Kde jsou ostatní kmeny, na tom Randovi zřejmě nezáleželo. Pozornost plně soustředil na průsmyk Jangai.
„Je vzhůru, Enailo?“ zeptala se Egwain.
Děvě po tváři přeletěly měsíční stíny, když kývla. „Nenaspí toho dost. Člověk nemůže postupovat bez odpočinku.“ Mluvila, jako když si matka dělá starosti kvůli synovi.
Vedle stanu se pohnul jakýsi stín a proměnil se v Aviendhu zahalenou loktuší. Sice se nezdálo, že by jí byla zima, jen byla unavená. „Zazpívala bych mu ukolébavku, kdybych si myslela, že to pomůže. Slyšela jsem o ženách, které celou noc budilo nemluvně, ale dospělý muž by měl vědět, že ostatní by se rádi odebrali do přikrývek.“ S Enailou se tiše zahihňaly.
Egwain, vrtíc hlavou nad aielskými zvláštnostmi, se sehnula, aby mohla nahlédnout škvírou dovnitř. Vnitřek osvětlovalo několik lamp. Rand nebyl sám. Natael měl v tmavých očích uštvaný výraz a potlačoval zívnutí. Aspoň on chtěl jít spát. Rand ležel u jedné pozlacené olejové lampy a četl si v odřené, v kůži vázané knize. Byl to určitě některý z překladů Dračích proroctví, pokud ho Egwain aspoň trochu znala.
Rand náhle přeletěl několik stránek, začetl se a pak se zasmál. Egwain se snažila sama sebe přesvědčit, že v tom smíchu není ani stopa šílenství, jen hořkost. „Dobrý vtip,“ řekl Nataelovi, zavřel knihu a hodil mu ji. „Přečti si stranu dvě stě osmdesát sedm a stranu čtyři sta a řekni mi, jestli nesouhlasíš.“
Egwain stiskla rty a narovnala se. Opravdu by měl na knihy dávat větší pozor. Nemohla s ním mluvit, ne před kejklířem. Ne. Byla škoda, že musel využívat společnost muže, kterého skoro neznal. Ne. Měl Aviendhu, a náčelníci u něj taky byli poměrně často, Lan každý den a občas i Mat. „Proč nejdeš za nima, Aviendho? Kdybys tam byla, třeba by se bavil i o něčem jiným, než jsou knížky.“
„Chtěl si promluvit s kejklířem, Egwain, a to zřídka dělá přede mnou či někým jiným. Kdybych nebyla odešla, byl by odešel on s Nataelem.“
„S dětmi jsou vždycky starosti, jak jsem slyšela.“ Enaila se zasmála. „A synové jsou nejhorší. Možná zjistíš za mě, jak pravdivé je to rčení, když ses teď vzdala oštěpu.“ Aviendha se na ni v měsíčním světle zamračila a jako uražená kočka odkráčela zpátky na své místo vedle stanu. Enaila to zřejmě taky považovala za zábavné. Smála se, až se za břicho popadala.
Mručíc si pro sebe cosi o aielském humoru – skoro nikdy ho nechápala – Egwain došla k Moiraininu stanu, jenž stál nedaleko Randova. Tady také škvírkami prosvítalo světlo, a Egwain věděla, že Aes Sedai je vzhůru. Moirain usměrňovala. Jen maličko, ale dost na to, aby to Egwain vycítila. Lan spal opodál zabalený do svého strážcovského pláště. Až na hlavu a boty jako by splýval s nocí. Egwain zvedla plášť, vykasala si suknice a po špičkách, aby ho nevzbudila, šla dál.
Lanovo dýchání se nezměnilo, ale něco Egwain přimělo ohlédnout se. Měsíční světlo se odrazilo od jeho otevřených očí, jak ji pozoroval. Ještě než otočila hlavu, už oči zase zavřel. Občas ji ten člověk vyváděl z míry. Ať už na něm Nyneiva viděla cokoliv, Egwain to rozhodně unikalo.
Klekla si u chlopně a zadívala se dovnitř. Moirain seděla, obklopena září saidaru, a z prstů jí před obličejem visel malý modrý kamínek, který obvykle nosívala na čele. Také zářil a přidával trošku k záři jediné lampy. V ohništi byl jen popel. Dokonce i pach kouře byl pryč.
„Smím dál?“
Musela to zopakovat, než Moirain odpověděla. „Ovšem.“ Světlo saidaru pohaslo a Aes Sedai si upevnila zlatý řetízek s kamínkem zpátky do vlasů.
„Tys odposlouchávala Randa?“ Egwain se usadila vedle starší ženy. Ve stanu byla stejná zima jako venku. Egwain usměrnila plamínky nad popel v ohništi a prameny ohně pěkně svázala. „Říkalas, že už to neuděláš.“
„Řekla jsem, že když moudré mohou sledovat jeho sny, měly bychom mu ponechat trochu soukromí. Ony se znovu nezeptaly poté, co je vyhnal, a já jsem to nenabídla. Pamatuj, ony mají vlastní cíle, které nemusejí být stejné jako cíle Věže.“