Egwain se připravila k odchodu, ale nejdřív měla ještě jednu otázku. „Moirain, proč jsi začala dělat všechno, co ti Rand řekne? Dokonce i Nyneiva si myslí, že to není správný.“
„To si myslí, co?“ zamumlala Moirain. „Ještě z ní bude Aes Sedai, ať si přeje cokoliv. Proč? Protože si pamatuji, jak ovládat saidar.“
Po chvíli Egwain přikývla. Aby mohla žena ovládnout saidar, musela se mu nejdřív poddat.
Teprve až se znovu třásla ve svém stanu, uvědomila si, že Moirain s ní celou dobu hovořila jako se sobě rovnou. Možná byla blíž výběru vlastního adžah, než si myslela.
16
Nečekaná nabídka
Nyneivu vzbudilo sluneční světlo, kradoucí se oknem do místnosti. Chvíli jen ležela na pruhovaném přehozu. Elain spala na druhé posteli. Již tak časně ráno bylo dost teplo a v noci to nebylo o moc lepší, ale to nebyl důvod, proč měla košili pokroucenou a propocenou. To, co se jí zdálo poté, když s Elain probrala, co viděla, nebylo příliš dobré. Většinou byla zpátky ve Věži a vlečena před amyrlin, což byla jednou Elaida a jindy Moghedien. V jiných snech ležel vedle amyrlinina psacího stolu Rand jako pes, s obojkem, na vodítku a s náhubkem. Sny s Egwain byly skoro stejně špatné. Vařené kočičí kapradí a drcený Černobýl chutnaly stejně odporně ve snu, jako když byla vzhůru.
Nyneiva došla ke stojanu s umyvadlem, opláchla si obličej a solí a sodou si vyčistila zuby. Voda nebyla teplá, ale studená se jí říkat taky nedalo. Propocenou košili si svlékla a z jedné truhlice vylovila čistou spolu s kartáčem a zrcátkem. Dívajíc se na svůj odraz zalitovala, že si kvůli pohodlí rozpletla cop. Nepomohlo to, a teď jí vlasy visely zcuchané až do pasu. Nyneiva se posadila na truhlici a chuchvalce pracně rozčesala. Pak teprve vlasy stokrát pročesala.
Na krku měla tři dlouhé škrábance, které se ztrácely pod košilí. Díky masti ze všehoje, který sebrala té ženské Macurové, nebyly tak rudé, jak by být mohly. Elain řekla, že je to od ostružiní. Byla to hloupost – Elain nejspíš věděla, že to není pravda, i přes tu pohádku, že po Egwainině odchodu prohledávala věžové pozemky – ale byla příliš rozčilená, aby jí to myslelo. Několikrát na druhou ženu vyštěkla, zcela bezdůvodně, jen že si vzpomněla, jak s ní Melain a Egwain nespravedlivě zacházely. Ne že by jí neprospělo, když jí připomenu, že tady není žádná dědička. Přesto, nebyla to Elainina chyba. Bude jí to muset vynahradit.
V zrcátku si všimla, že Elain vstala a umývá se. „Pořád si myslím, že můj plán je nejlepší,“ prohlásila dívka drhnouc si tváře. Na vlasech, obarvených na havraní čerň, neměla jediný chuchvalec i přes to, že je měla kudrnaté. „Mým způsobem bychom mohli být v Tearu mnohem rychleji.“
Její plán byl opustit kočár, jakmile dorazí k Eldar, v nějaké menší vísce, kde by nemělo být mnoho bělokabátníků a, což bylo neméně důležité, žádní špehové Věže. Potom měli použít říční bárku a plout po proudu do Ebú Daru, kde by si mohli najít loď do Tearu. O tom, že musejí do Tearu, již nebylo pochyb. Tar Valonu se museli vyhnout za každou cenu.
„Jak dlouho potrvá, než se tam, co budem, zastaví člun?“ namítla Nyneiva. Myslela si, že tohle už vyřídily, než šly spát. Ona to tedy vyřešila. „Ty sama jsi říkala, že tam nemusí zastavit každý člun. A jak dlouho budem muset čekat v Ebú Daru, než najdem loď do Tearu?“ Odložila kartáč a začala si zaplétat cop.
„Vesničané vyvěsí prapor, když chtějí, aby člun přirazil, a většina to udělá. A v přístavu tak velkém, jako je Ebú Dar, jsou vždy lodě mířící všude možně.“
Jako by ta holka vůbec někdy byla v přístavu, než s Nyneivou opustila Věž. Elain zastávala přesvědčení, že to, co se o světě nenaučila jako dědička Andoru, naučila se ve Věži, i po mnoha zkušenostech dokazujících pravý opak. A jak se opovažuje používat na ni ten přetrpělivý tón! „Na lodi shromáždění modrých najdem dost těžko, Elain.“
Ona se hodlala držet kočáru, přejet Amadicii, pak Altaru a Murandy, a zamířit do Far Maddingu v Kintarských vršcích, a pak přes Maredskou pláň do Tearu. Určitě to potrvá déle, ale kromě toho, že by se jim cestou mohlo podařit najít to shromáždění, kočáry se zřídkakdy potápěly. Nyneiva sice uměla plavat, ale když neviděla pevnou zem, necítila se dobře.
Elain si otřela obličej, převlékla si košili a šla jí pomoci s copem. Nyneivu však neobloudila. O člunech se odmítala znovu bavit. Její žaludek neměl čluny rád. Ne že by to, samozřejmě, ovlivnilo její rozhodnutí. Jestli dokáže přivést Aes Sedai Randovi na pomoc, bude to stát za delší dobu strávenou na cestách.
„Vzpomněla sis na to jméno?“ zeptala se Elain, zaplétající prameny vlasů.
„Aspoň si pamatuju, že tam bylo jméno. Světlo, dej mi čas.“ Byla si jistá, že tam stálo jméno. Muselo to být městečko, nebo i město. Nemohla uvidět jméno země a zapomenout ho. Zhluboka se nadechla, ovládla se a pokračovala mírnějším tónem. „Vzpomenu si na to, Elain. Jen mi dej čas.“
Elain cosi zabručela a pokračovala v česání. Po chvíli řekla: „Bylo opravdu moudré posílat Birgitte hledat Moghedien?“
Nyneiva se na mladou ženu úkosem zamračila, ale přešla to, jako když voda steče po naolejovaném hedvábí. Jako změna tématu se to Nyneivě hrubě nelíbilo. „Lepší když najdeme my ji než ona nás."
„To asi ano. Co ale uděláme, až ji najdeme?"
Na to neměla Nyneiva odpověď. Bylo však lepší být lovcem než kořistí, jakkoliv to bylo drsné. Černé adžah ji tomu naučily.
Šenk byl poloprázdný, když sešly dolů, ale i v tak časné hodině bylo mezi hosty dost světlých plášťů. Většinou je měli starší muži a všichni měli označení důstojníků. Nepochybně raději jídali z kuchyně hostince než to, co bělokabátničtí kuchaři ukuchtili v kasárnách. Nyneiva by skoro byla radši, kdyby se najedly nahoře, ale pokojík byl přecpaný. Všichni muži v šenku se cele soustředili na jídlo, bělokabátníci stejně jako obyčejní hosté. Určitě to bude bezpečné. Vzduchem se nesla vůně jídla. Tito muži si očividně jako první jídlo dávali hovězí či skopové.
Elain ještě stála na posledním schodu, když se k nim přihnala paní Jharenová, aby jim, nebo spíš „urozené paní Morelin", nabídla soukromou jídelnu. Nyneiva se na Elain sice nepodívala, ale ta řekla: „Myslím, že se najíme tady. Zřídka mívám příležitost pojíst v šenku a vážně se mi to bude líbit. Ať mi některé z tvých děvčat přinese něco studeného. Jestli bude den takto pokračovat, bojím se, že než dorazíme na příští zastávku, řádně se zpotím.“
Nyneivu neustále udivovalo, že je díky tomuhle povýšenému chování ještě nikdy nevyhodili na ulici. Doposud potkala dost urozených pánů a paní, aby věděla, že se skoro všichni chovají takhle, ale přesto. Ona by to nesnesla ani minutu. Hostinská však předvedla pukrle, usmála se a zamnula si ruce. Pak je uvedla ke stolu u okna, odkud bylo vidět na ulici, a odběhla, aby splnila Elainino přání. Třeba to byl její způsob, jak to té holce vrátit. Byly samy, dost daleko od mužů sedících u ostatních stolů, ale kdokoliv, kdo by šel kolem, na ně mohl civět, a pokud by jejich jídlo mělo být teplé – což Nyneiva doufala, že nebude – byly nejdál od kuchyně, jak to jen šlo.