Když na to přišlo, snídaně se skládala z kořeněných koláčků – zabalených do bílého plátýnka a ještě teplých, nicméně však chutných – žlutých hrušek, tmavých hroznů, které vypadaly být trošku svraštělé, a nějakých červených plodů, jimž služebná říkala jahody, ale nepodobaly se žádným plodům, které kdy Nyneiva viděla. Rozhodně chutnaly moc dobře, zvlášť se šlehačkou. Elain tvrdila, že o nich slyšela, ale to bylo normální. S lehce kořeněným vínem, které se údajně chladilo ve studni ve sklepě – jeden doušek jí prozradil, že voda ve studni nebyla příliš studená, pokud tam nějaká studna vůbec byla – to byla osvěžující snídaně.
Nejbližší muž byl o tři stoly dál a na sobě měl kabátec z tmavomodrého sukna, asi prosperující kupec, ale ony u snídaně nemluvily. Na to bude ještě spousta času později, až budou opět na cestě a budou si jisty, že nehrozí nebezpečí, že je někdo vyposlechne. Nyneiva dojedla dávno před Elain. Podle toho, jak si ta holka dávala na čas s krájením hrušky, byste si mysleli, že na sezení u snídaně mají celý den.
Elain se náhle rozšířily oči zděšením a nožík zachřestil o stůl. Nyneiva se prudce otočila a zjistila, že se na lavici naproti nim usadil nějaký muž.
„Myslel jsem, že jsi to ty, Elain, ale ty vlasy mne zprvu nějak zmýlily.“
Nyneiva zírala na Galada, Elainina polobratra. – Zírala bylo to správné slovo. Vysoký, štíhlý a pevný jako ocel, s okem i vlasem tmavým, byl to ten nejhezčí muž, jakého kdy viděla. Nejhezčí nestačilo, byl prostě úžasný. Ve Věži vídala, jak se kolem něj ženy jen rojí, dokonce i Aes Sedai, a všechny se usmívaly jako úplné husy. Nyneiva se okamžitě přestala usmívat. Ale s prudce bušícím srdcem nemohla udělat nic, ani začít normálně dýchat. Necítila k němu nic, jenom že byl tak nádherný. Vzchop se, ženská!
„Co tady děláš?“ Potěšilo ji, že nemluví přiškrceně. Nebylo spravedlivé, že muž může vypadat takhle.
„A co tady děláš v tomhle?“ Elain mluvila tiše, ale přesto její otázka zněla jako prásknutí bičem.
Nyneiva zamrkala a uvědomila si, že Galad na sobě má lesklý osníř a bílý plášť se dvěma zlatými uzly hodnosti pod slunečním kotoučem. Cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Tak upřeně se mu dívala do obličeje, že si ani nevšimla toho, co má na sobě! Pokořením se chtěla někam schovat.
Galad se jen usmál a Nyneiva se musela zhluboka nadechnout. „Jsem tu, protože patřím k těm dětem, které sem povolali ze severu. A jsem dítětem Světla, protože mi to připadalo jako správná věc. Elain, když jste vy dvě s Egwain zmizely, netrvalo nám s Gawynem dlouho, abychom zjistili, že si neodpracováváte trest na statku, ať nám říkaly cokoliv. Neměly právo tě zatáhnout do svých plánů, Elain. Žádnou z vás.“
„Zřejmě jsi získal hodnost dost rychle,“ podotkla Nyneiva. Copak si ten hlupák neuvědomuje, že mluvit tady o piklech Aes Sedai byl nejlepší způsob, jak je obě dostat do hrobu?
„Eamon Valda si zřejmě myslí, že si ji zasloužím díky svým zkušenostem, i když jsem je získal jinde.“ Pokrčením ramen pominul hodnost jako nedůležitou. Nebyla to sice skromnost, ne tak docela, ale předstírání také ne. Byl nejlepším šermířem mezi těmi, kdo přišli do Věže studovat se strážci, a také byl jedním z prvních při výuce strategie a taktiky, ale Nyneiva se nepamatovala, že by se kdy svými dovednostmi chlubil, dokonce ani žertem ne. Úspěchy pro něj nic neznamenaly, snad proto, že přicházely tak snadno.
„Ví o tomhle máti?“ chtěla vědět Elain stále tím tichým hlasem. Mrak na jejím čele by však zahnal na útěk i divoké prase.
Galad se znepokojením maličko zavrtěl. „Neměl jsem čas jí napsat. Ale nebuď si jistá, že by to neschválila, Elain. Už se severem nezachovává takové přátelství jako kdysi. Slyšel jsem, že vypovězení ze země by se mohlo stát zákonem.“
„Poslala jsem jí vysvětlující dopis.“ Elain se přestala mračit a zatvářila se popleteně. „Musí to pochopit. Také se cvičila ve Věži.“
„Mluv tišeji,“ vyjel Galad tiše a tvrdě. „Pamatuj, kde jsi.“ Elain temně zrudla, ale zda hněvem či rozpaky, to Nyneiva nepoznala.
Náhle si uvědomila, že Galad mluví stejně tiše jako ony, a také opatrně. O Věži se ani jednou nezmínil, ani o Aes Sedai.
„Je s vámi Egwain?“ pokračoval Galad.
„Ne,“ odpověděla Nyneiva a on si těžce povzdechl.
„Doufal jsem... Gawyn se málem starostmi zhroutil, když zmizela. Také se o ni bojí. Povíte mi, kde je?“
Nyneiva si všimla toho „také". Ten muž se dal k bělokabátníkům, a přesto „se bál“ o ženu, jež chtěla být Aes Sedai. Muži byli tak zvláštní, že se občas skoro nechovali jako lidé.
„To neuděláme,“ prohlásila Elain pevně a karmín jí z tváří zmizel. „Je tu taky Gawyn? Nevěřím, že se z něj stal –“ Měla dost rozumu, aby ještě ztišila hlas, ale přesto řekla: „Bělokabátník!“
„Zůstal na severu, Elain.“ Nyneiva usoudila, že to znamená Tar Valon, ale Gawyn odtamtud určitě odešel. Určitě nemohl podporovat Elaidu. „Nemůžeš vědět, co se tam stalo, Elain,“ pokračoval Galad. „Všechna ta hniloba a hnus toho místa konečně vybublaly na povrch, k čemuž dříve nebo později prostě muselo dojít. Žena, která vás poslala, byla odstraněna.“ Rozhlédl se kolem sebe a na okamžik ztišil hlas do šepotu, i když nikdo nebyl dost blízko, aby ho zaslechl. „Utišena a popravena.“ Zhluboka se nadechl a zhnuseně si odfrkl. „To místo se pro tebe nikdy nehodilo. Ani pro Egwain. Nejsem u dětí dlouho, ale jsem si jistý, že můj kapitán mi dá svolení, abych mohl doprovodit sestru domů. Tam bys měla být, s máti. Řekni mi, kde je Egwain, a já zařídím, aby ji také přivedli do Caemlynu. Obě tam budete v bezpečí."
Nyneiva byla jako ochromená. Utišena. A popravena. Nebyla to náhodná smrt, ani choroba. To, že o této možnosti uvažovala sama, šok nijak nezmírnilo. Tím důvodem musel být Rand. Pokud kdy existovala byť sebemenší naděje, že by se Věž nemusela postavit proti němu, teď zmizela. Elain upírala oči někam do dálky.
„Vidím, že tě moje zprávy šokují,“ pokračoval Galad tiše. „Nevím, jak hluboko tě ta žena zatáhla do svých intrik, ale teď jsi volná. Dovol, ať tě bezpečně doprovodím do Caemlynu. Nikdo nemusí vědět, že jsi s ní měla větší kontakty než ostatní dívky, které se tam šly učit. Žádná z vás.“
Nyneiva mu předvedla zuby v tom, o čem doufala, že je to úsměv. Bylo hezké, že ji konečně taky zahrnul do svých plánů. Kdyby jen nebyl tak hezký.
„Promyslím to,“ pravila Elain pomalu. „Co říkáš, dává smysl, ale musíš mi dát čas, abych si to mohla promyslet. Musím přemýšlet."
Nyneiva na ni zírala. Dává to smysl? Ta holka blábolí.
„Můžu ti dát trochu času,“ řekl, „ale já sám ho moc nemám, jestli mám dostat povolení k odjezdu. Můžou nám nařídit –“
Náhle ho po rameni poplácával černovlasý bělokabátník s hranatým obličejem a široce se zubil. Byl starší a na plášti měl stejně dva uzly. „No, mladý Galade, nemůžeš si nechat všechny hezký ženy pro sebe. Každá holka ve městě vzdychá, když jdeš kolem, a jejich matky většinou taky. Představ mě.“
Galad odsunul lavici a vstal. „Já... myslel jsem, že je znám, když sešly dolů, Trome. Ale i když snad podle tebe mám jisté kouzlo, tady na urozenou paní nezapůsobilo. Nelíbím se jí a myslím, že se jí nebude líbit ani žádný můj přítel. Když si se mnou odpoledne zacvičíš s mečem, třeba jednu dvě dívky přitáhneš.“