„S tebou nikdy,“ zavrčel dobromyslně Trom. „A radši bych nechal podkováře, aby mě praštil po hlavě kladivem, než šermoval s tebou.“ Ale nechal Galada, aby ho doprovodil ke dveřím, a na obě ženy vrhl jen lítostivý pohled. Když odcházeli, Galad vrhl na stůl pohled plný zmatku a nerozhodnosti.
Ještě nebyli pořádně z dohledu, když Elain vstala. „Nano, potřebuji tě nahoře.“ Vedle ní se zhmotnila paní Jheranová a vyptávala se, zda jí chutnalo. Elain pravila: „Okamžitě mi zavolej kočího a lokaje. Nana vyrovná účet.“ Ke schodům vyrazila dřív, než domluvila.
Nyneiva za ní chvíli hleděla, pak zalovila v měšci a zaplatila hostinské, kterou zároveň ujistila, že vše bylo připraveno k plné spokojenosti její paní, a snažila se sebou necukat při zdejších cenách. Když se hostinské konečně zbavila, spěchala nahoru. Elain bez ladu a skladu cpala věci do truhlic, včetně propocených košil, které předtím visely přes postele, aby uschly.
„Elain, co se děje?"
„Musíme okamžitě odjet, Nyneivo. Hned.“ Nevzhlédla dřív, než do truhlic nacpala poslední věc. „V této chvíli, ať je kde je, se Galad snaží rozřešit něco, před čím snad ještě nikdy nestál. Pro něj je správná věc přivázat mě na nákladního koně, bude-li to nutné, a odvléci mě k máti, aby utišil její starosti a mne zachránil předtím, abych se stala Aes Sedai, bez ohledu na mé přání. A taky je správné vydat nás bělokabátníkům nebo vojsku nebo oběma. To je v Amadicii zákon a také zákon bělokabátníků. Aes Sedai tu jsou postaveny mimo zákon, stejně jako každá žena, která se kdy cvičila ve Věži. – Máti se jednou sešla s Ailronem, aby podepsali obchodní dohodu, a museli to udělat v Altaře, protože máti nemohla legálně do Amadicie vstoupit. Sáhla jsem pro saidar ve chvíli, kdy jsem ho zahlédla, a nepustím ho, dokud nebudeme daleko od něj.“
„Určitě přeháníš, Elain. Je to tvůj bratr.“
„On není můj bratr!“ Elain se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. „Máme stejného otce,“ dodala klidnějším hlasem, „ale on není můj bratr. Já ho nechci. Nyneivo, říkala jsem ti to, a znovu to opakuji, ale ty to stejně nevezmeš na vědomí. Galad dělá, co je správné. Vždycky. Nikdy nelže. – Slyšela jsi, co říkal tomu Tromovi? Neřekl, že neví, kdo jsme. Každé slovo, které vyslovil, byla pravda. On dělá, co je správné, bez ohledu na to, komu tím ublíží, dokonce i sám sobě. Nebo mně. Vždycky na Gawyna a na mě, a na sebe taky, všechno řekl. Jestli se rozhodne špatně, budou na nás číhat bělokabátníci, než dorazíme na konec vesnice.“
Ozvalo se silné zaklepání a Nyneivě se zadrhl dech v hrdle. Galad by přece určitě ne... Elain se tvářila zachmuřeně, připravená k boji.
Nyneiva váhavě pootevřela dveře. Byli to Tom a Juilin s tím hloupým kloboukem v ruce. „Má paní nás zavolala?“ zeptal se Tom s nádechem podlézavosti, kdyby snad někdo poslouchal.
Nyneiva se konečně znovu nadechla, a nestarajíc se, kdo je poslouchá, prudce otevřela dveře dokořán. „Pojďte dovnitř, oba!“ Začínalo ji unavovat, jak se vždycky podívali na sebe, když promluvila.
Než mohla dveře znovu zavřít, Elain řekla: „Tome, musíme okamžitě odjet.“ Ve tváři měla odhodlaný výraz a hlas plný úzkosti. „Je tu Galad. Určitě si pamatuješ, jaká to byla obluda, když byl ještě malý. No, dospělý není o nic lepší, a navíc je z něj bělokabátník. Mohl by –“ Slova se jí zadrhla v hrdle. Dívala se na Toma a bezhlesně pohybovala rty, ale oba se tvářili stejně zděšeně.
Aniž by odtrhl oči od Elain, Tom se ztěžka posadil na truhlici za sebou. „Myslel –“ Silně si odkašlal a pokračoval. „Myslel jsem, že jsem ho zahlídl, jak pozoruje hostinec. Bělokabátník. Ale vypadal jako muž, do něhož ten chlapec mohl dorůst. Asi by mě nemělo překvapovat, že z něj vyrostl bělokabátník.“
Nyneiva přešla k oknu. Elain a Tom si toho skoro ani nevšimli. V ulicích houstla doprava, mezi vojáky a bělokabátníky se objevovali sedláci s žebřiňáky a vesničané. Na druhé straně seděl jeden bělokabátník na obráceném sudu. Jeho dokonalé rysy byly zcela nezaměnitelné.
„Poz –?“ Elain polkla. „Poznal tě?“
„Ne. Patnáct let změní muže mnohem víc než chlapce. Elain, myslel jsem, žes i ty zapomněla.“
„Vzpomněla jsem si v Tanchiku, Tome.“ S nejistým úsměvem Elain natáhla ruku a zatahala ho za dlouhý knír. Tom se na oplátku usmál skoro stejně nejistě. Tvářil se, jako by uvažoval o tom, že skočí z okna.
Juilin se drbal na hlavě a Nyneiva si moc přála, aby měla taky aspoň potuchy, o čem to ti dva mluví, ale musely se vyřídit důležitější věci. „Pořád odsud musíme zmizet, než sem přitáhne celou posádku. A když to tu pozoruje, nebude to snadný. Neviděla jsem tu žádnýho hosta, co by vypadal na to, že by měl kočár.“
„Náš je jediný na celém dvoře,“ připojil Juilin. Tom s Elain na sebe stále hleděli a očividně neslyšeli jediné slovo.
Stáhnout teď záclony by už nic nezachránilo. Nyneiva by se ochotně vsadila, že Galad již zjistil, jak se dostaly do Siendy. „Vede z toho dvora nějaká jiná cesta?“
„Branka asi tak široká, abychom prošli po jednom,“ prohlásil suše Juilin. „A na druhé straně je stejně jenom úzká ulička. V téhle vesnici jsou jen asi dvě nebo tři ulice dost široké, aby tamtudy projel kočár.“ Prohlížel si válcovitý klobouk a obracel ho v rukou. „Mohl bych se k němu dostat dost blízko a nakřápnout mu hlavu. Kdybyste byly připravené, mohly byste v tom zmatku ujet. Mohl bych vás dohnat po cestě.“
Nyneiva si hlasitě odfrkla. „Jak? Docválal bys za náma na Číhalovi? I kdybys do míle nespadl ze sedla, myslíš, že by ses vůbec dostal ke koni po tom, co bys na ulici napadl bělokabátníka?“ Galad byl pořád na druhé straně ulice a teď se k němu připojil Trom, zřejmě aby si nezávazně poklábosili. Nyneiva se natáhla a škubla Tomovi za knír. „Máš k tomu co dodat? Nějakej skvělej plán? Slyšels nějaký klepy, co by nám mohly pomoct?"
Tom si přitiskl ruku na tvář a ublíženě se na ni podíval. „Ne, leda by sis myslela, že nám pomůže to, že Ailron si dělá nároky na pohraniční vesnice v Altaře. Pás kolem celý hranice, od Salidaru přes So Eban do Mosry. Pomůže ti to, Nyneivo? Ano? Snažit se utrhnout chlapovi kníry. Projednou by ti někdo měl dát za uši.“
„Co by chtěl Ailron dělat s pásem podél hranice, Tome?“ zeptala se Elain. Možná ji to zajímalo – tvářila se, že ji zajímají všechny zákruty politiky a diplomacie – nebo se třeba jen snažila zabránit hádce. Obvykle věci pořád urovnávala, než se začala zabývat koketováním s Tomem.
„To není král, dítě.“ Hlas mu kvůli ní změkl. „To Pedron Niall. Ailron obvykle dělá, co se mu řekne, i když se s Niallem občas nepohodnou. Většina těch vesnic je prázdná od bělokabátnický války, který děti říkají potíže. Niall byl tehdy polním generálem, a já pochybuju, že by se Altary jen tak vzdal. Kdyby ovládal oba břehy Eldar, mohl by zmáčknout říční obchod s Ebú Darem, a kdyby dokázal zničit Ebú Dar, zbytek Altary by mu spadl do klína jako přezrálá hruška.“
„To je všecko moc hezký,“ prohlásila důrazně Nyneiva, než mohli kejklíř nebo dívka znovu promluvit. V tom, co Tom řekl, bylo něco, co jí v hlavě rozeznělo zvonečky, ale nedokázala říci co ani proč. V každém případě neměli čas na lekce o vztazích mezi Amadicií a Altarou, ne, když před hostincem hlídali Galad s Tromem. Tolik také řekla a dodala: „A co ty, Juiline? Ty ses radil s místními živly.“ Chytač zlodějů ve městech vždycky vyhledával kapsáře, lupiče a berky. Tvrdil, že vědí víc o tom, co se kolem děje než kdejaký úředník. „Nejsou tady pašíři, který bychom mohli podplatit, aby nás dostali ven, nebo... nebo... Víš přece, co potřebujeme, člověče.“