„Moc jsem toho neslyšel. Zloději se v Amadicii drží při zemi, Nyneivo. Při prvním přestupku ti vypálí cejch, při druhém přijdeš o pravou ruku a při třetím tě oběsí, ať ukradneš královskou korunu nebo bochník chleba. V takhle malém městě moc zlodějů není, aspoň ne těch, co se tím živí –“ k amatérským zlodějům cítil jen opovržení – „a ti se většinou chtějí bavit jen o dvou věcech. Jestli prorok opravdu přichází do Amadicie, jak se povídá, a jestli budou městští radní ochotní povolit představení kočovného zvěřince. Sienda je pro pašíře příliš daleko od hranic, aby –“
Nyneiva ho uťala s rázným uspokojením. „To je ono! Zvěřinec.“ Všichni se na ni podívali, jako by se zbláznila.
„Ovšem,“ řekl Tom až příliš mírně. „Můžeme poslat Lucu, aby sem přivedl kňouro-koně, a pryč se dostaneme, zatímco budou ničit další kus města. Nevím, cos mu dala, Nyneivo, ale když jsme odjížděli, hodil po nás kamenem.“
Nyneiva mu projednou sarkasmus odpustila, jakkoliv byl chabý. I to, že nedokázal pochopit, co jí bylo jasné. „To je možný, Tome Merriline, ale mistr Luca chce patrona, a my s Elain se jimi staneme. Stejně musíme opustit kočár a spřežení –“ To bolelo. Za to, co stály, by si ve Dvouříčí mohla postavit hezký domek. „– a vyklouznout zadem.“ Odhodila víko truhlice s listovými závěsy a začala se hrabat mezi šaty, pokrývkami, hrnci a všemi těmi věcmi, které nechtěla nechat ve voze plném barev – ujistila se, že muži zabalili všechno kromě postroje – až našla pozlacené kazety a váčky. „Tome, ty s Juilinem jděte ven zadní brankou a najděte nějaký vůz a spřežení. Kupte taky zásoby, sejdeme se na silnici k Lucovu táboru.“ Lítostivě naplnila Tomovu dlaň zlatem, aniž se vůbec obtěžovala mince přepočítat. Nedalo se říci, kolik to bude stát, a ona nechtěla, aby marnil čas smlouváním.
„To je skvělý nápad,“ zazubila se Elain. „Galad bude hledat dvě ženy, ne skupinu zvířat a žongléřů. A ani ve snu ho nenapadne, že bychom zamířily do Ghealdanu.“
Na tohle Nyneiva nepomyslela. Chtěla Lucu přimět, aby zamířil rovnou do Tearu. Takový zvěřinec, jaký on sesbíral, s akrobaty a žongléry navíc ke zvířatům, si dokázal vydělat na živobytí kdekoliv, tím si byla jistá. Avšak kdyby je Galad začal hledat nebo někoho poslal, bylo by to směrem na východ. A mohl být dost mazaný, aby prohlédl i zvěřinec. Muži občas jednali rozumně, obvykle když se to dalo nejméně čekat. „To bylo první, co mě napadlo, Elain.“ Náhlé slabé pachuti v ústech, kyselé vzpomínky na vařené kočičí kapradí a drcený černobýl, si nevšímala.
Tom s Juilinem samozřejmě protestovali. Ne proti jejímu nápadu jako takovému, ale zjevně si mysleli, že by tu jeden z nich měl zůstat, aby ji a Elain bránil proti Galadovi a libovolnému počtu bělokabátníků. Zřejmě si neuvědomovali, že kdyby došlo až na to, usměrňování by dokázalo víc než oni dva a deset dalších takových. Přesto měli zjevně pořád starosti, Nyneivě se však podařilo vystrčit ven s přísným nařízením „A neopovažujte se sem vracet. Sejdem se na silnici.“
„Jestli dojde na usměrňování,“ poznamenala tiše Elain, jakmile se dveře zase zavřely, „rychle zjistíme, že stojíme proti celé bělokabátnické posádce, a nejspíš i proti vojenské. Síla nás neučiní neviditelnými. Budou stačit jen dva šípy.“
„S tím si budem dělat starosti, až na to dojde,“ řekla jí Nyneiva. Doufala, že tohle muže nenapadlo. Pokud ano, nejspíš by tu jeden z nich zůstal číhat a pravděpodobně by tak v Galadovi vzdudil podezření, když by si nedal pozor. Byla připravena přijmout jejich pomoc, když ji potřebovala – tohle ji naučila Ronda Macurová, i když vzpomínka na to, jak ji museli zachránit jako kotě ze studny, pořád pálila – ale ona rozhodne, kdy je to potřeba, ne oni.
Rychle seběhla dolů a našla paní Jheranovou. Její paní změnila názor. Myslí si, že tak rychle znovu nevydrží denní žár a prach. Hodlá si zdřímnout a nechce být rušena až do pozdní večeře, pro kterou si pošle. Tady jsou peníze za pokoj na další noc. Hostinská naprosto chápala potíže urozené paní i její nesouvislá přání. Nyneiva si pomyslela, že by paní Jharenová pochopila skoro cokoliv kromě vraždy, pokud by dostala zaplaceno.
Nyneiva kyprou hostinskou opustila a na chvíli zahnala do rohu jednu služebnou. Pár stříbrných grošíků změnilo majitelku a dívka v zástěře vyrazila pryč, aby sehnala dva ty velké čepce, o nichž Nyneiva prohlašovala, že určitě musejí poskytovat stín a chládek.
Když se vrátila zpátky do jejich pokoje, Elain měla pozlacené kazety na prostěradle spolu s tmavou leštěnou kazetou se zachráněnými ter’angrialy a jelenicovým váčkem se zámkem. Nadité měšce s penězi ležely vedle Nyneivina tlumoku na druhé posteli. Elain složila prostěradlo a silnou šňůrou, kterou vytáhla z jiné truhlice, ho zavázala do rance. Nyneiva na povoze nenechala nic.
Litovala, že to teď budou muset nechat tady. Nebyl to jen majetek. Ne jenom to. Nikdy nemohly vědět, kdy se něco z toho bude hodit. Například dvoje vlněné šaty, které Elain rozložila na postel. Pro urozenou paní nebyly dost dobré, a pro komornou urozené paní zase až moc, ale kdyby je byly nechaly v Mardecinu, jak tomu chtěla Elain, měly by teď potíže s tím, co na sebe.
Nyneiva si klekla a prohrabala se jinou truhlicí. Pár jupek, další vlněné šaty na převlečení. Dvě litinové pánve na smažení v plátěném pytli byly skvělé, ale příliš těžké, a muži určitě nezapomenou na vhodnou náhradu. Šitíčko v úhledné kostí vykládané krabičce. Nikdy nebudou muset koupit ani špendlík. Ale v duchu se Nyneiva na vybírání věcí soustředila jen částečně.
„Tys Toma znala předtím?“ zeptala se, jak doufala, ledabylým tónem. Koutkem oka pozorovala Elain, zatímco předstírala, že se cele věnuje rolování punčoch.
Dívka začala rovněž vytahovat šaty, přičemž nad hedvábnými vzdychla, než je odložila. Teď ztuhla s rukama hluboko v truhlici a na Nyneivu se ani nepodívala. „Byl dvorním bardem v Caemlynu, když jsem byla malá,“ pravila tiše.
„Chápu.“ Vůbec to ale nechápala. Jak se člověk stane z dvorního barda, kdy baví hlavy států, kdy je sám téměř šlechtic, kejklířem toulajícím se od vesnice k vesnici?
„Byl milencem mé máti, když otec zemřel.“ Elain se dál věnovala přebírání věcí a řekla to tak věcně, až Nyneiva vytřeštila oči.
„Milencem tvé –"
Druhá žena se na ni však pořád nedívala. „Vzpomněla jsem si na to až v Tanchiku. Byla jsem ještě hodně malá. To ty jeho kníry, když jsem stála dost blízko, abych se mu mohla pořádně podívat do obličeje, a pak jsem ho slyšela odříkávat část z Velkého hledání Valerského rohu. Myslel si, že jsem na něj znovu zapomněla.“ Lehce zruměněla. „Já – vypila jsem moc vína, a druhý den se ukázalo, že si skoro nic nepamatuji.“
Nyneiva dokázala jen potřást hlavou. Vzpomínala si na tu noc, kdy se ta hloupá husa nalila vínem. Aspoň že to už nikdy neudělala podruhé. Bolest hlavy na druhý den byla zřejmě dostatečnou léčbou. Nyní pochopila, proč se dívka k Tomovi chová, tak jak se chová. Ve Dvouříčí párkrát viděla to stejné. U dívek právě dost starých, aby se opravdu považovaly za ženy. S kým jiným by se měly poměřit než se svými matkami? A občas, s kým jiným soutěžit, aby si dokázaly, že jsou z nich ženy? Obvykle to nezašlo dál než k tomu, že se děvčata snažila být lepší ve všem od vaření po šití, nebo možná k troše neškodného flirtování s otcem, ale v případě jedné vdovy Nyneiva viděla, jak ze sebe její téměř dospělá udělala úplnou hlupačku, když se snažila polapit muže, jehož si hodlala vzít její matka. Potíž byla v tom, že Nyneiva netušila, co dělat s tímhle hloupnutím u Elain. I přes důrazné lekce, i něco důraznějšího od své matky i ženského kroužku, se Sari Ayellinová uklidnila, teprve když se její matka znovu provdala a ona si také našla manžela.