„Asi pro tebe musel být jako druhej táta,“ poznamenala Nyneiva opatrně. Předstírala, že se věnuje jen balení. Tom se na ni rozhodně takhle díval. Hodně to vysvětlovalo.
„Já na něj tak nemyslím." – Elain vypadala zaujatá vybíráním hedvábných košilek, ale v očích měla smutek. „Na otce si vážně skoro nevzpomínám. Byla jsem ještě batole, když zemřel. Gawyn říká, že většinu času trávil s Galadem. Lini se to snažila co nejvíc upravit, ale já vím, že na mě a na Gawyna se nikdy nepřišel ani podívat. Vím, že by se nám věnoval, až bychom vyrostli natolik, aby nás mohl učit jako Galada. Ale zemřel.“
Nyneiva to zkusila znovu. „Aspoň že je Tom na svůj věk při síle. Kdyby trpěl ztuhlými klouby, byly bychom v pěkné kaši. Starým mužům se to často stává.“
„Kdyby nekulhal, pořád by dokázal salto nazad. A mně je jedno, že kulhá. Je inteligentní a zná svět. Je jemný, a přesto se s ním cítím úplně v bezpečí. Myslím však, že tohle bych mu říkat neměla. Už tak se mě snaží chránit až dost.“
Nyneiva se s povzdechem vzdala. Aspoň prozatím. Možná Tom na Elain pohlížel jako na dceru, ale jestli v tom bude ta holka takhle pokračovat, mohl by se rozpomenout, že jí není, a pak by se Elain dostala do pěkné bryndy. „Tom tě má moc rád, Elain.“ Čas změnit předmět hovoru. „Jsi si s tím Galadem jistá, Elain? Určitě by nás Galad vydal, Elain?“
Druhá žena sebou trhla a vyhladila chmury na čele. „Cože? Galad? Jsem si jistá, Nyneivo. A jestli zjistí, že mu nechceme dovolit, aby nás vzal do Caemlynu, tak to pro něj bude znamenat jen jedinou volbu.“
Mumlajíc si pro sebe Nyneiva vytáhla z truhlice hedvábné jezdecké šaty. Občas měla pocit, že Stvořitel stvořil muže jen proto, aby ženám působili potíže.
17
Cesta na západ
Když přišla služebná s čepci, Elain ležela na posteli v bílé hedvábné košili s mokrým ručníkem přes oči a Nyneiva předstírala, že zašívá lem světle zelených šatů, které předtím měla Elain na sobě. Každou chvíli se píchla do palce. Nikdy by to nikomu nepřiznala, ale nebyla v šití příliš dobrá. Měla na sobě samozřejmě svoje šaty – komorné se neparádí jako urozené paní – ale vlasy si nechala rozpuštěné. Bylo jasné, že nějakou dobu nehodlá opustit pokoj. Šeptem služtičce poděkovala, aby nevzbudila svou paní, a vtiskla jí do ruky další stříbrňák s opakovaným příkazem, že její paní nemají za žádných okolností rušit.
Jakmile se dveře s cvaknutím zavřely, Elain vyskočila na nohy a začala zpod postelí tahat rance. Nyneiva odhodila hedvábné šaty a dala ruce za záda, aby mohla porozepínat knoflíčky. Ve chvilce měly všechno připraveno. Nyneiva byla v zeleném suknu a Elain v modrém, s ranci na zádech. Nyneiva nesla tlumok s bylinkami a penězi, Elain pak v prostěradle zabalené kazety. Hluboké ohnuté okraje čepců jim zakrývaly tváře tak dokonale, až si Nyneiva pomyslela, že by mohly projít rovnou kolem Galada, aniž by je poznal, zvlášť když měla rozpuštěné vlasy. Cop si určitě pamatoval. Paní Jharenová by však mohla zastavit dvě cizí ženy, přicházející shora s naditými ranci.
Zadní schodiště vedlo dolů a ven z hostince – úzké kamenné schody tisknoucí se ke stěně. Nyneiva na okamžik pocítila soucit s Tomem a Juilinem, že po nich museli vláčet těžké truhlice, ale pozornost soustředila hlavně na dvůr a břidlicovou střechu kamenné stáje. Ve stínu pod kočárem ležel žlutý pes a chránil se před již rostoucím vedrem, ale všichni podomci byli uvnitř. Občas bylo v otevřených dveřích stáje vidět nějaký pohyb, ale ven nikdo nevyšel. Také tam byl stín.
Rychle přeběhly přes dvůr do uličky mezi stájemi a vysokým kamenným plotem. Již tak dost úzkou uličkou právě rachotila kára s hnojem, značně obletovaným mouchami. Nyneiva tušila, že Elain obklopuje záře saidaru, i když ji sama neviděla. Ona sama doufala, že se pes nerozhodne zaštěkat a že z kuchyně a ze stájí nikdo nevyjde. Použití jediné síly nebyl způsob, jak se odněkud nenápadně dostat, a kdyby se musely vymluvit, nechaly by tak jasnou stopu pro Galada.
Na hrubé dřevěné brance na konci uličky byla jenom závora, a úzká ulice za ní, lemovaná prostými kamennými domy většinou s doškovými střechami, byla prázdná, jen hrstka chlapců hrála nějakou hru, která se zřejmě sestávala z toho, že se jeden druhého snažil praštit pytlíkem fazolí. Jediný dospělý v dohledu byl muž krmící holuby v holubníku na střeše naproti, a ten byl až po ramena ponořen v padacích dvířkách. Ani on, ani hoši se na ně nepodívali, když zavřely branku a vydaly se klikatou ulicí, jako by měly naprosté právo tu být.
Ušly dobrých pět mil na západ od Siendy po zaprášené silnici, než je dohonili Tom s Juilinem. Tom řídil něco, co vypadalo jako cikánský vůz, až na to, že tento vůz byl jednobarevný, špinavě zelený, a barva se z něj loupala ve velkých kusech. Nyneiva byla vděčná, když mohla nacpat ranec pod kozlík a vyškrábat se vedle kejklíře, ale už méně ji potěšil pohled na Juilina jedoucího na Číhalovi. „Říkala jsem, abyste se nevraceli do hostince,“ řekla mu a zapřísáhla se, že jestli se podívá na Toma, něčím ho praští.
„Nevracel jsem se,“ prohlásil, aniž by tušil, že se právě uchránil bolavé hlavy. „Řekl jsem hlavnímu stájníkovi, že moje paní chce čerstvé ovoce z venkova, a s Tomem jsme je šli sehnat. Takové nesmysly si někdo, kdo ne –“ Odmlčel se a odkašlal si, když na něj Elain, sedící po Tomově druhém boku, vrhla chladný, bezvýrazný pohled. Občas zapomínal, že je vskutku královské krve.
„Museli jsme si vymyslet nějaký důvod, proč odcházíme z hostince a ze stájí,“ dodával Tom a práskl bičem do koní. „Vy dvě jste nejspíš odešly do svýho pokoje kvůli mrákotám nebo tak, teda aspoň urozená paní Morelin, ale podomci by se divili, proč se potulujeme v tom vedru, místo abychom zůstali hezky v chládku na seníku, když nemáme nic na práci, a třeba si dali džbán piva. Teď jim třeba nebudeme stát za zmínku.“
Elain se na Toma vážně podívala – nepochybně za ty „mrákoty" – a on předstíral, že to nevidí. Možná ani neviděl. Muži dokázali být slepí, když se jim to hodilo. Nyneiva si hlasitě odfrkla. To mu uniknout nemohlo. Po tomhle rozhodně zapráskal bičem nad hlavou silněji. Byla to všechno jenom výmluva, aby se mohli střídat v jízdě na koni. To byla další věc, kterou muži dělali. Vymýšleli si výmluvy, aby mohli dělat přesně to, co dělat chtěli. Aspoň se teď na něj Elain maličko mračila, místo aby se culila.
„Včera v noci jsem zjistil taky ještě něco jinýho,“ pokračoval po malé chvíli Tom. „Pedron Niall se snaží sjednotit státy proti Randovi."
„Ne že bych tomu nevěřila, Tome,“ poznamenala Nyneiva, „ale jak jsi to zjistil? Pochybuju, že by ti to nějakej bělokabátník jen tak řekl.“
„Příliš mnoho lidí říká tu samou věc, Nyneivo. V Tearu je falešnej Drak. Falešnej Drak, a nikdo neřekne ani zbla o proroctvích o pádu Tearského Kamene nebo o Callandoru. Tenhle chlapík je nebezpečnej, a státy by se měly sjednotit tak, jako to udělaly za aielský války. A kdo jinej by je měl víst proti tomuhle falešnýmu Drakovi než Pedron Niall? Když tolik lidí říká to samý, lidi nahoře si myslí to stejný, a v Amadicii dokonce ani Ailron nevysloví nějakou myšlenku, aby se nejdřív nezeptal Nialla.“