Starý kejklíř vždycky nějak dokázal dát dohromady klepy a pomluvy a velmi často pak přijít se správnými odpověďmi. Ne, není to kejklíř, musí si to pamatovat. Ať už o sobě tvrdil cokoliv, býval dvorním bardem, a nejspíš takové intriky, jaké vplétal do svých příběhů, viděl z první ruky. Možná se do nich i sám trošku omočil, jestli býval Morgasiným milencem. Úkosem se na něj podívala, na jeho ošlehanou tvář s huňatým bílým obočím, na dlouhé kníry, stejně sněhobílé, jako měl vlasy. Ženský vkus byl prostě nevypočitatelný.
„Není to, jako bychom něco takového nemohly čekat.“ Nikdy ji to nenapadlo. Ale mělo.
„Máti bude Randa podporovat,“ prohlásila Elain. „Vím, že bude. Zná proroctví. A má stejně velký vliv jako Niall.“
Tom lehce zavrtěl hlavou, čímž přinejmenším to poslední popřel. Morgasa vládla bohatému státu, ale bělokabátníci byli v každé zemi a z každé země. Nyneiva si uvědomila, že v budoucnu hodlá věnovat tomu, co Tom říká, větší pozornost. Možná skutečně věděl tolik, kolik předstíral. „Takže ty si myslíš, že jsme měly nechat Galada, aby nás doprovodil do Caemlynu?“
Elain se předklonila, aby na ni přes Toma vrhla varovný pohled. „To rozhodně ne. Například si nemůžeme být jisté, že by se tak rozhodl. A navíc...“ Narovnala se, takže ji Nyneiva přes kejklíře neviděla. Vypadalo to, jako by mluvila k sobě, jako by si něco připomínala. „Navíc, jestli se máti opravdu obrátila proti Věži, chci se s ní nějakou dobu bavit jedině přes dopisy. Možná nedokáže usměrňovat, ale já se proti ní nehodlám postavit, dokud ze mě nebude hotová Aes Sedai. Pokud vůbec.“
„Silná ženská,“ přitakal Tom pobaveně. „Morgasa by tě hezky rychle naučila způsobům, Nyneivo.“ Nyneiva si znovu hlasitě odfrkla – za vlasy, volně splývající na ramena, se nemohla pořádně zatahat – ale ten starý blázen se na ni jen zazubil.
Slunce stálo hezky vysoko, když dorazili ke zvěřinci, jenž stále tábořil přesně tam, kde jej zanechali, na mýtině u cesty. Stále panovalo vedro a duby vypadaly trochu povadle. Až na koně a velké šedé kňouro-koně byla zvířata hezky zpátky v klecích a lidé někde z dohledu, nepochybně ve vozech, které se příliš nelišily od toho jejich. Nyneiva a ostatní slezli z kozlíku, než se objevil Valan Luca, stále v té směšné červené pláštěnce.
Tentokrát nebyly žádné květnaté řeči, žádné klanění s máváním pláštěnkou. Lucovi se rozšířily oči, když poznal Toma a Juilina, a zúžily při pohledu na skříňový povoz za nimi. Sklonil se a zadíval se pod okraj čepců. Jeho úsměv rozhodně nebyl nijak příjemný. „Takže jsme spadli z výšky, co, má paní Morelin? Nebo jsme možná nikdy nebyli nahoře. Ukradlas kočár a nějaké šaty, že? No, já bych nerad viděl takové hezké čelo s vypáleným cejchem. Tohle se tady dělá, pro případ, že bys to nevěděla, pokud ne něco horšího. Takže jelikož se zdá, že tě objevili – proč jinak bys utíkala? – tak ti dobře radím, abys spěchala dál, jak nejrychleji to půjde. Jestli chceš svůj zatracenej groš zpátky, tak je někde na silnici. Hodil jsem ho za tebou, a pro mě za mě tam může ležet třeba do Tarmon Gai’donu.“
„Chtěl jsi patrona,“ promluvila Nyneiva, když se odvracel pryč. „Můžeme být tvými patronkami.“
„Vy?“ ohrnul pysky Luca. Zastavil se však. „I když by mi pár mincí, ukradených z váčku nějakého urozeného pána, pomohlo, nepřijmu kradené –“
„Zaplatíme tvé výlohy, mistře Luco,“ přerušila ho Elain svým chladným, pyšným tónem, „a nadto sto zlatých marek, pokud s tebou budeme moci cestovat do Ghealdanu a pokud budeš souhlasit s tím, že se zastavíš až za hranicí.“ Luca na ni zíral a jazykem si přejížděl po zubech.
Nyneiva tiše zasténala. Sto marek, a ve zlatě! Sto stříbrných by jeho výlohy snadno pokrylo, celou cestu do Ghealdanu i dál, ať už ti takzvaní kňouro-koně žerou cokoliv.
„Tolik jste ukradly?“ zeptal se Luca opatrně. „Kdo po vás jde? Bělokabátníky ani vojsko riskovat nebudu. Ti by nás strčili do vězení a nejspíš by pobili zvířata.“
„Můj bratr,“ odvětila Elain, než mohla Nyneiva rozzlobeně popřít, že kradly. „Zatímco jsem byla pryč, zřejmě byla domluvena svatba, a bratra poslali pro mne. Nehodlám se vracet do Cairhienu, abych se provdala za muže o hlavu menšího, třikrát těžšího a třikrát staršího než jsem já.“ Líčka jí zrudla v mírné napodobenině spravedlivého hněvu. Odkašlání pak bylo téměř dokonalé. „Můj otec sní o tom, že usedne na Sluneční trůn, pokud získá dost silnou podporu. Já sním o rusovlasém Andořanovi, za něhož se provdám, ať můj otec říká cokoliv. A to, mistře Luco, je všechno, co o mně potřebuješ vědět, ba víc.“
„Možná jsi, kdo tvrdíš, že jsi,“ pronesl Luca, „a možná ne. Ukaž mi ty peníze, co tvrdíš, že mi dáš. Za sliby si moc vína nekoupím.“
Nyneiva rozzlobeně hrábla do tlumoku pro nejnaditější měšec a zatřásla jím. Pak ho zase nacpala do tlumoku, když po něm Luca sáhl. „Dostaneš, co potřebuješ, až to budeš potřebovat. A sto marek po tom, co dorazíme do Ghealdanu.“ Sto marek ve zlatě! Budou muset najít bankéře a využít ty směnky, jestli bude Elain takhle pokračovat.
Luca kysele zavrčel. „Ať už jste to ukradly nebo ne, pořád před někým utíkáte. Nebudu kvůli vám riskovat svůj podnik, ať už tobude vojsko nebo nějaký cairhienský panáček, kdo vás přijde hledat. Ten urozený pán by mohl být horší, kdyby si myslel, že jsem unesl jeho sestru. Budete muset splynout.“ Na rtech se mu objevil znovu ten nepříjemný úsměv. Na ten stříbrný groš očividně nehodlal zapomenout. „Každý, kdo se mnou putuje, musí něco dělat, takže vy taky, jestli nechcete vyčnívat. Kdyby se ostatní dozvěděli, že za cestu platíte, mluvili by, a to byste nechtěli. Čištění klecí bude stačit. Koňáci si vždycky stěžují, když to musejí dělat. Dokonce najdu ten groš a vrátím vám ho jako plat. Ať nikdo neříká, že Valan Luca není velkorysý."
Nyneiva už chtěla zcela jasně říci, že mu nebudou platit cestu do Ghealdanu, aby u toho ještě pracovali, když jí Tom položil ruku na rameno. Beze slova se sehnul, sebral ze země pár oblázků a začal s nimi žonglovat, se šesti v kruhu.
„Mám žongléře,“ pravil Luca. Ze šesti kamínků bylo osm, pak deset, potom tucet. „Nejsi špatný.“ Kruh se změnil ve dva propletené. Luca si zamnul bradu. „Možná bych pro tebe mohl něco najít.“
„Taky umím polykat oheň,“ řekl Tom a nechal kamínky spadnout, „vystupovat s noži,“ roztáhl prázdné ruce a pak Lucovi vytáhl oblázek z ucha, „a dělám ještě pár dalších věcí.“
Luca potlačil úsměv. „To jsi ty, ale co ostatní?“ Vypadalo to, že se na sebe zlobí, že ukázal nadšení či pochvalu.
„Co je to?“ zeptala se Elain ukazujíc prstem.
Na dvě vysoké tyče, které předtím Nyneiva viděla stavět, s plošinou nahoře a pevně nataženým provazem přes vzdálenost třiceti kroků mezi nimi. Z obou plošin visel provazový žebřík.
„To je Sedrinův přístroj,“ opáčil Luca a pak zavrtěl hlavou. „Sedrin je provazochodec, oslňuje výstupy dva sáhy ve vzduchu na tenkém laně. Blázen.“
„Umím na tom chodit,“ sdělila mu Elain. Tom ji chytil za ruku, když si stáhla čepec a vyrazila kupředu, ale ona jen lehce zavrtěla hlavou a usmála se, a on se stáhl.
Luca jí však zastoupil cestu. „Poslouchej, Morelin, nebo jak se to vlastně jmenuješ, možná máš příliš hezké čelo, aby tě ocejchovali, ale hlavně máš moc hezký krček, aby sis jen tak srazila vaz. Sedrin věděl, co dělá, a teprve před hodinou jsme ho pohřbili. Proto jsou všichni ve vozech. Ovšem, včera v noci moc pil, když nás vyhnali ze Siendy, ale viděl jsem ho chodit po laně i s břichem plným kořalky. Něco ti povím. Ty klece čistit nemusíš. Jdi si do svého vozu a všem řekneme, že jsi moje holka. Bude to, samozřejmě, jenom tak.“ Z jeho protřelého úsměvu však bylo zřejmé, že doufá ve víc, než jenom povídačku.