Elainin úsměv na oplátku ho málem obalil jinovatkou. „Děkuji ti za nabídku, mistře Luco, ale kdybys laskavě ustoupil...“ Musel, jinak by přešla přímo přes něj.
Juilin drtil svůj válcový klobouk, a když Elain začala šplhat po provazovém žebříku, majíc menší potíže se suknicemi, narazil si ho zpátky na hlavu. Nyneiva věděla, co dívka dělá. Muži to taky měli pochopit, přinejmenším Tomovi to snad došlo, ale přesto se tvářil, že je připraven vrhnout se kupředu a chytat ji, kdyby náhodou spadla. Luca přistoupil blíž, jako by ho napadlo to samé.
Elain chvíli stála na plošině a uhlazovala si šaty. Pak, půvabně si přidržujíc suknice, jako by si je nechtěla ušpinit od bláta, vykročila na tenký provaz. Klidně mohla kráčet přes ulici. Nyneiva věděla, že jistým způsobem taky kráčí. Nemohla vidět záři saidaru, ale věděla, že Elain mezi plošinami upletla stezku, nepochybně z pramenů vzduchu, tvrdou jako z kamene.
Náhle Elain dala ruce dolů a dvakrát se zatočila, přičemž jí havraní vlasy zavlály a ve slunci se zaleskly její hedvábné punčochy. Na kratičkou chvilku, když se narovnávala, jako by se jí suknice otřely o plochý povrch, než je zase zvedla. Dva kroky ji dostaly na druhou plošinu. „Dělal tohle mistr Sedrin, mistře Luco?“
„Dělal salta,“ křikl v odpověď Luca. Tiše pak dodaclass="underline" „Ale neměl takové nohy. Urozená paní! Cha!“
„Nejsem jediná, kdo tohle umí.“ Zavolala Nyneivu. „Juilin a –“ Nyneiva zuřivě zavrtěla hlavou. I kdyby se jí náhodou povedlo usměrňovat, jejímu žaludku by se visuté lano líbilo asi stejně jako rozbouřené moře. „– a já jsme to dělali mockrát. Pojď jsem, Juiline. Ukaž mu to.“
Chytač zlodějů se tvářil, jako by raději čistil klece holýma rukama. Lví klece, se lvy uvnitř. Zavřel oči, rty se mu pohnuly v tiché modlitbičce, a po provazovém žebříku šplhal nahoru, jako by vystupoval na popraviště. Nahoře s ustrašeným soustředěním přebíhal pohledem od Elain na provaz a zase zpátky. Náhle vykročil, šel rychle s roztaženýma rukama, očima upřenýma na Elain a rty pohybujícími se v modlitbě. Elain zpola slezla z plošiny, aby měl dost místa, a potom mu pomohla najít příčle, aby mohl pohodlně slézt dolů.
Když se vrátila, Tom se na ni pyšně zazubil a vzal od Nyneivy její čepec. Juilin se tvářil, jako by ho namočili do horké vody a vykroutili.
„To bylo dobré,“ řekl Luca a moudře si mnul bradu. „Ne tak dobré jako Sedrin, chápej, ale dobré. Zvlášť se mi líbilo to, jak to u tebe vypadalo snadno, kdežto – Juilin? – Juilin předstírá, jak je na smrt vyděšený. To půjde velmi dobře.“ Juilin Lucovi věnoval bezútěšný úsměv, který v sobě měl něco z tasených nožů. Když se obracel k Nyneivě, Luca znovu zavířil červenou pláštěnkou. Tvářil se vskutku spokojeně. „A ty, má drahá Nano? Jaké překvapivé nadání máš ty? Třeba kotrmelce? Polykání mečů?“
„Já rozděluju peníze,“ sdělila mu a plácla do tlumoku. „Pokud bys nechtěl svůj vůz nabídnout mně.“ Usmála se na něj tak, že on se okamžitě přestal usmívat a navíc ustoupil o dva kroky zpátky.
Volání vytáhlo lidi z vozů a všichni se shromáždili kolem. Luca skupině představil nové účinkující. O Nyneivě se zmiňoval spíš neurčitě, jen řekl, že to, co dělá, je dost děsivé. Bude si s ním muset promluvit.
Koňáci, jak Luca nazýval muže, kteří neuměli nic předvádět, byli v podstatě mrzutí muži s býčí šíjí, možná proto, že dostávali menší plat. Ve srovnám s počtem vozů jich nebylo mnoho. Vlastně se ukázalo, že s prací, včetně kočírování vozů, pomáhá každý. Kočovné zvěřince neměly mnoho peněz, ani takové, jako tento. Ostatní členové byli různí.
Petra, silák, byl ten největší muž, jakého kdy Nyneiva viděla. Nebyl vysoký, ale rozložitý. Z kožené vesty mu koukaly paže jako kmeny stromů. Byl ženatý s Clarin, kyprou snědou ženou, která cvičila psy. Vedle něj vypadala podměrečná. Latelle, která vystupovala s medvědy, byla žena s vážnou tváří, tmavýma očima a krátkými černými vlasy, a pomalu začínala mít horní ret neustále opovržlivě ohrnutý. Aludra, štíhlá žena, jež měla být ohňostrůjkyní, jí dokonce i mohla být. Tmavé vlasy neměla zapletené do tarabonských cůpků, což vzhledem k pocitům panujícím v Amadicii nebylo nic divného, ale měla správný přízvuk, a kdo mohl vědět, co se stalo s cechem ohňostrůjců? Jejich kapitula v Tanchiku měla rozhodně zavřené dveře. Akrobaté, na druhou stranu, o sobě tvrdili, že jsou bratři jménem Chavanové, ale i když to byli všechno malí muži, barvou se lišili od zelenookého Taerika – jehož vysedlé lícní kosti a orlí nos prozrazovaly saldejský původ – po Barita, který byl tmavší než Juilin a na rukou měl tetování Mořského národa, i když nenosil náušnice.
Všichni až na Latelle přivítali nováčky vřele. Víc účinkujících znamenalo víc lidí na představení a víc peněz. Dva žongléři, Bari a Kin – jak se ukázalo, byli skutečně bratři – zatáhli Toma do hovoru o jejich podnikání, jakmile zjistili, že nepracuje stejně jako oni. Přitáhnout víc lidí byla jedna věc, konkurence něco zcela jiného. Ale Nyneivin okamžitý zájem přitáhla světlovlasá žena, která se starala o kňouro-koně. Cerandin stála škrobeně na okraji a jen tak tak promluvila – Luca tvrdil, že přišla ze Shary spolu se zvířaty – ale její měkký, šišlavý způsob řeči způsobil, že Nyneiva zbystřila sluch.
Chvilku trvalo, než dostali vůz na místo. Tom s Juilinem byli víc než potěšení, že jim koňáci pomohli se spřežením – byť mrzutě – a Nyneivě i Elain se dostalo pozvání. Petra a Clarin je pozvali na čaj, jakmile se usadí. Chavanové chtěli, aby s nimi ženy povečeřely, a Kin a Bari také, což způsobilo, že se úšklebek Latelle změnil v zlobné mračení. Pozvání s díky odmítly, Elain možná půvabněji než Nyneiva. Vzpomínka na to, jak na Galada civěla jako žába, byla příliš čerstvá, aby byla k libovolnému muži víc než nezbytně zdvořilá. Luca měl také pozvání, pouze pro Elain, které vyslovil, když Nyneiva nebyla v doslechu. Vysloužil si jen políček na tvář, a Tom okázale přehrábl své nože, dokud Luca s vrčením neodešel, přičemž si mnul tvář.
Nyneiva nechala Elain, aby si dala věci do vozu – vlastně je tam spíš, s nahněvaným mručením, naházela – a odešla ven k místu, kde stáli spoutaní kňouro-koně. Mohutná šedá zvířata vypadala docela mírná, ale když si vzpomněla na díru v kamenné zdi Královského kopiníka, necítila se zrovna jistě při pohledu na kožené řemeny, poutající jejich silné přední nohy. Cerandin škrábala velkého samce bronzovým zahnutým bodcem.
„Jak se doopravdy jmenují?“ Nyneiva dost nedůvěřivě poplácala samce po dlouhém nose nebo čenichu nebo co to bylo. Ty kly byly silné jako její noha a dobrý sáh dlouhé, a vlastně jen o málovětší než kly samice. Samec se jí čenichem otřel o sukně a ona chvatně ustoupila.
„S'reditové, “ odvětila světlovlasá žena. „Jsou to s’reditové, ale mistr Luca si myslí, že jméno, které se snáz vyslovuje, je lepší.“ Ten protáhlý přízvuk byl nezaměnitelný.
„Je těch s’reditů v Seanchanu hodně?“