Bodec se na okamžik zastavil, ale pak pokračoval ve škrábám. „V Seanchanu? Kde to je? S'reditové jsou ze Shary, stejně jako já. Nikdy jsem neslyšela o –“
„Možná jsi Sharu někdy viděla, Cerandin, ale já o tom pochybuju. Ty jseš Seanchanka. Pokud se nemýlím, tak jsi byla součástí vojska, co vpadlo na Tomovu Hlavu a po Falme odplulo.“
„O tom není pochyb,“ ozvala se Elain a postavila se vedle Nyneivy. „Slyšely jsme seanchanský přízvuk ve Falme, Cerandin. Neublížíme ti.“
To bylo víc, než byla ochotná slíbit Nyneiva. Ona na Seanchany nevzpomínala zrovna s láskou. A přesto... Jedna Seanchanka ti pomohla, když jsi to potřebovala. Nejsou všichni špatní. Jenom většina.
Cerandin si dlouze vydechla a svěsila hlavu. Bylo to, jako by z ní opadlo napětí, jež si už ani neuvědomovala. „Jen málo lidí, které jsem potkala, ví aspoň část pravdy o návratu nebo Falme. Slyšela jsem stovky povídaček, každá byla vyumělkovanější než ta předchozí, ale nikdy to nebyla pravda. Což je pro mě dobře. Nechali mě tady, a taky mnoho s’reditů. Dokázala jsem sehnat jenom tyhle tři. Nevím, co se stalo s ostatními. Býk se jmenuje Mer, kráva Sanit a tele Nerin. Není Sanitino.“
„Tak tohle jsi dělala?“ zeptala se Elain. „Cvičila s’redity?“
„Nebo jsi byla sul’dam?“ dodala Nyneiva dřív, než mohla druhá žena promluvit.
Cerandin zavrtěla hlavou. „Zkoušeli mě, jako všechna děvčata, ale já s a’damem nic nedokázala. Byla jsem ráda, když mě vybrali k práci se s’redity. Jsou to nádherná zvířata. Víte toho hodně, když znáte sul’dam a damane. Nesetkala jsem se ještě s nikým, kdo by o nich věděl.“ Nedávala najevo strach. Nebo možná byla nadobro zvyklá být opuštěná v cizí zemi. Ale taky mohla lhát.
Seanchané byli stejně špatní jako Amadiciané, když přišlo na ženy, jež mohly usměrňovat, a možná horší. Oni je neposílali do vyhnanství ani nezabíjeli. Oni je věznili a využívali. S pomocí vynálezu zvaného a’dam – Nyneiva si byla jistá, že to musí být druh ter’angrialu – ženu, která měla schopnost vládnout jedinou silou, mohla ovládat jiná žena, sul’dam, jež nutila damane využívat jejího nadání k tomu, co Seanchané chtěli, dokonce i jako zbraně. Damane nebyla o nic lepší než zvíře, i když se o ni dobře pečovalo. A damane udělali z jedné každé ženy, u níž objevili schopnost usměrňovat či vrozenou jiskru k usměrňování. Seanchané prohledali Tomovu Hlavu pečlivěji, než se kdy Věži zdálo. Nyneivě se obracel žaludek při pouhém pomyšlení na a’dam, sul’dam a damane.
„Víme toho málo,“ sdělila Cerandin, „ale chceme vědět víc.“ Seanchané odešli, Rand je zahnal pryč, ale nedalo se říci, že se jednoho dne nevrátí. Vedle toho, čemu musely čelit každý den, to bylo vzdálené nebezpečí, ale jen proto, že máte trn v patě, neznamená to, že se vám škrábanec od ostružiny na ruce nakonec nezanítí. „Měla bys nám pravdivě odpovědět.“ Cestou na sever bude dost času.
„Slibuji, že se ti nic nestane,“ dodala Elain. „Bude-li to třeba, ochráním tě.“
Světlovlasá žena si je obě prohlédla a pak, k Nyneivině úžasu, se před Elain natáhla na zem. „Ty jsi velkopaní této země, jak jsi to říkala Lucovi. Neuvědomila jsem si to. Odpusť mi, velkopaní. Oddávám se ti.“ A políbila zem před Elaininýma nohama. Elain málem vypadly oči z důlků.
Nyneiva si byla jistá, že se netváří jinak. „Vstávej,“ sykla a honem se rozhlížela kolem sebe, jestli se někdo nedívá. Luca se díval – ďas ho vem – a Latelle, stále zamračená, taky, ale s tím se nedalo nic dělat. „Vstávej!“ Žena se ani nehnula.
„Zvedni se na nohy, Cerandin,“ řekla Elain. „V této zemi nikdo nevyžaduje, aby se lidé chovali takto. Dokonce ani vladaři ne.“ Když se Cerandin vyškrábala na nohy, Elain dodala: „Naučím tě, jak se správně chovat, oplátkou za tvé odpovědi na naše otázky.“
Žena se poklonila s rukama na kolenou a skloněnou hlavou. „Ano, velkopaní. Stane se, jak pravíš. Patřím tobě.“
Nyneiva si ztěžka povzdechla. Cestu do Ghealdanu si tedy skutečně užijí.
18
Pes temnoty
Liandrin vedla koně přeplněnými ulicemi Amadoru a hluboký, přehnutý čepec zakrýval opovržlivě našpulené poupě rtů. Velice nerada se vzdávala svých cůpků a ještě víc nenáviděla směšnou módu téhle směšné země. Narudle žlutý čepec a jezdecké šaty se jí docela líbily, ale ne velké sametové mašle na obou. Přesto, čepec jí zakrýval oči – ve spojení s medově žlutými vlasy by hnědé oči okamžitě prozradily její tarabonský původ, což právě teď nebylo v Amadicii nejlepší – a zakrýval to, co by bylo ještě horší, kdyby to zde ukázala, tvář Aes Sedai. Bezpečně skrytá se mohla pošklebovat bělokabátníkům, kteří tvořili dobře pětinu mužů v ulicích. Ne že by vojáci, kteří tvořili druhou pětinu, byli o něco lepší. Žádného z nich, samozřejmě, ani ve snu nenapadlo nahlédnout pod čepec. Aes Sedai tady byly postaveny mimo zákon, a to znamenalo, že tu žádné nebyly.
I tak se cítila maličko lépe, když zahnula do umně tepané železné brány před domem Jorina Arena. Další marná cesta při hledání zprávy z Bílé věže. Od chvíle, co se dozvěděla, že si Elaida myslí, že ovládá Věž, a že ta ženská Siuan byla odklizena, neslyšela nic. Siuan utekla, pravda, ale teď z ní byla jen nepotřebná baba.
Zahrady za šedým kamenným plotem byly plné rostlin, které sice hnědly nedostatkem vláhy, byly však zastřižené a upravené do koulí a krychlí, a jeden keř měl dokonce tvar koně stojícího na zadních. Ovšem, pouze ten jeden. Kupci jako Arene napodobovali ty, kteří byli společensky nad nimi, ale neodvažovali se zajít příliš daleko, aby někoho nenapadlo, že se moc vyvyšují. Velký dřevěný dům se střechou z červených tašek zdobily balkony se složitým zábradlím a dokonce i kolonáda s vyřezávanými sloupy, ale na rozdíl od domu šlechtice, jejž měl napodobit, tady byly kamenné základy jen do výše tří sáhů. Dětinské předstírám panských způsobů.
Šlachovitý šedovlasý muž, který uctivě přispěchal, aby jí při sesedání podržel třmen a převzal otěže, byl celý oděný v černém. Ať už by se ten který kupec rozhodl pro jakékoliv barvy livreje, určitě by byly stejné jako barvy nějakého skutečného urozeného pána, a dokonce i menší pán nebo zeman mohl i tomu nejbohatšímu obchodníkovi se zbožím způsobit potíže. Lidé v ulicích nazývali černou „kupecká livrej“ a ohrnovali nad ní nos. Liandrin se pacholkův černý kabát líbil stejně málo jako Arenův dům i Arene sám. Jednoho dne bude mít skutečné zámky. Paláce. Byly jí přislíbeny, a s nimi i moc, která je provázela.
Stáhla si jezdecké rukavičky a pak vyšla po směšné rampě, která se táhla šikmo podél základů až k předním dveřím s vyřezávanými liánami. Opevněné zámky vznešených pánů měly rampy, takže kupec, který si o sobě hodně myslel, samozřejmě nemohl mít schodiště. Služebná dívka v černých šatech jí pak ve vstupním sále se spoustou dveří, sloupy pomalovanými jasnými barvami a galerií okolo odebrala rukavice a klobouk. Na stropě byla v laku vyvedená napodobenina mozaiky, hvězdy uvnitř hvězd ve zlaté a černé barvě. „Za hodinu chci mít připravenou lázeň,“ oznámila Liandrin ženě. „A tentokrát bude mít správnou teplotu, že?“ Služebná při úkloně zbledla a vykoktala něco na potvrzenou, než odběhla pryč.