Z jedněch dveří vyšla Amellia Arenová, Jorinova žena, hluboko zabraná do hovoru s tlustým plešatějícím mužem v neposkvrněné bílé zástěře. Liandrin si opovržlivě odfrkla. Ta ženská sice byla nafoukaná, ale nejen že sama mluvila s kuchařem, nýbrž ještě ho odvedla z kuchyně, když s ním probírala krmi. Zacházela se sluhou jako – jako s přítelem!
Tlustý Evon ji zahlédl první a polkl, prasečí očka ihned upřel jinam. Liandrin neměla ráda, když se na ni muži dívali, a prvního dne tady si s ním důrazně promluvila ohledně toho, jak na ní občas spočinul pohledem. Snažil se to popřít, ale ona znala ohavné mužské zvyky. Evon, aniž by počkal, až ho jeho paní propustí, málem utekl zpátky cestou, kterou přišel.
Když Liandrin a ostatní dorazily, manželka prošedivělého kupce byla žena se strohou tváří. Nyní si olízla rty a zbytečně uhladila zelené hedvábné šaty s velkou mašlí. „Nahoře s ostatními někdo je, má paní,“ řekla bázlivě. První den si myslela, že může používat Liandrinino jméno. „V přední odpočíváně. Je, myslím, z Tar Valonu.“
Liandrin napadlo, kdo by to asi mohl být. Zamířila k nejbližšímu oblouku schodiště. Kvůli bezpečnosti samozřejmě znala jenom pár dalších černých adžah. Co ostatní nevěděly, nemohly prozradit. Ve Věži znala jen jednu z dvanácti, které šly s ní, když odcházela. Dvě z nich teď byly mrtvé, a ona věděla, komu to hodit na krk. Mohly za to Egwain z al’Vereů, Nyneiva z al’Mearů a Elain z rodu Trakandů. V Tanchiku se všechno tak zvrtlo, až měla skoro dojem, že tam ty tři povýšenecké přijaté novicky byly, jenže to byly hlupačky, které jí dvakrát krotce nakráčely do pastí, jež na ně nastražila. To, že pokaždé unikly, nebylo důležité. Kdyby bývaly byly v Tanchiku, byly by jí padly do rukou, ať už Jeaine viděla cokoliv. Až je příště najde, už jí neuniknou. Přes rozkazy, které dostala, to s nimi vyřídí.
„Má paní,“ koktala Amellia. „Můj manžel, má paní. Jorin. Prosím, pomůže mu některá z vás? On to tak nemyslel, má paní. Už se poučil.“
Liandrin se zastavila s jednou rukou položenou na zahnuté balustrádě a ohlédla se přes rameno. „Neměl si myslet, že na své přísahy Velikému pánu může tak klidně zapomenout, ne?“
„On se poučil, paní. Prosím. Leží celý den pod pokrývkami – v tomhle vedru – a třese se. Pláče, když se ho někdo dotkne nebo promluví hlasitěji než šeptem.“
Liandrin chvíli mlčela, jako by to zvažovala, a pak velkomyslně kývla. „Požádám Chesmal, aby se podívala, co se dá dělat. Ale chápej, že ti nic neslibuju.“ Ženiny nejisté díky se nesly za ní, ale ona si jich nevšímala. Temaile se nechala unést. Než se stala černou, patřívala k šedým sestrám, a vždycky kladla důraz na rovnoměrné rozdělení bolesti, když vyjednávala. Byla velmi úspěšným prostředníkem, protože ráda šířila bolest. Chesmal říkala, že Jorin za pár měsíců zvládne menší úkoly, pokud nebudou příliš tvrdé a pokud nikdo nezvedne hlas. Byla jednou z nejlepších léčitelek za celá pokolení žlutých, tak by to měla vědět.
Když Liandrin vstoupila do přední odpočívámy, trhla sebou. Devět z deseti černých sester, které přišly s ní, stálo zády u vyřezávaného a malovaného dřevěného obložení, přestože na koberci se zlatými třásněmi stálo dost křesel s hedvábnými potahy. Desátá, Temaile Kinderode, podávala šálek z jemného porcelánu s čajem jakési tmavovlasé, statné, leč pohledné ženě v bronzovém šatu neznámého střihu. Sedící žena připadala Liandrin vzdáleně povědomá, ačkoliv to nebyla Aes Sedai. Očividně se blížila střednímu věku a přes hladké tváře na sobě neměla nic z bezvěkosti.
Liandrin však byla velmi opatrná. Temaile vypadala dost klamně křehká, měla dětsky velké modré oči, díky kterým jí lidé důvěřovali. V těch očích však teď měla ustaraný, či snad znepokojený výraz a šálek zachřestil na podšálku, než si ho druhá žena vzala. Všechny ženy vypadaly vyvedené z míry, až na tu podivně známou návštěvnici. Jeaine Caide, s měděnou pletí, v jedné z těch nechutných domanských rób, které nosívala v domě, se na lících ještě leskly slzy. Bývala zelenou a moc ráda se před muži předváděla, dokonce víc než většina zelených. Rianna Andomeran, kdysi bílá a vždycky chladně nadutá vražedkyně, si nervózně sahala na světlý pramen v černých vlasech nad levým uchem. Její pýcha se vytratila.
„Co se to tu stalo?“ chtěla vědět Liandrin. „Kdo jsi a co –?“ Náhle jí hlavou bleskla vzpomínka. Temná družka, služka v Tanchiku, která se neustále vyvyšovala. „Gyldin!“ vyštěkla. Tato služka je nějak dokázala sledovat až sem a očividně se vydávala za posla černých s nějakými pochmurnými zprávami. „Tentokrát jsi zašla příliš daleko.“ Sáhla pro saidar, ale druhou ženu zároveň obklopila záře, a Liandrin při svém pokusu narazila na silnou neviditelnou zeď, která jí bránila dosáhnout na pravý zdroj. Zářil tam jako slunce, dráždivě mimo dosah.
„Přestaň civět a zavři pusu,“ řekla ta žena klidně. „Vypadáš jako ryba. Nejsem Gyldin, ale Moghedien. Ten čaj chce víc medu, Temaile.“ Štíhlá žínka s liščí tváří se vrhla pro šálek a funěla přitom.
Muselo to tak být. Kdo jiný by dokázal ostatní tolik zastrašit? Liandrin se na ně podívala, jak tak stály u zdi. Eldrith Jhondar, s kulatou tváří, pro jednou vůbec nevypadala nepřítomně, i když na nose měla šmouhu od inkoustu, a důrazně přikyvovala. Ostatní se zřejmě bály byť jen mrknout. Proč se jedna ze Zaprodanců – neměly používat toto jméno, ale obvykle to dělaly, aspoň mezi sebou – proč se Moghedien maskovala jako nějaká služka, to Liandrin nechápala. Ta žena měla či mohla mít všechno, čeho se jí zachtělo. Nejenže znala jedinou sílu tak dobře, že se o tom Liandrin ani nesnilo, avšak měla i moc. Moc nad ostatními, moc nad světem. A nesmrtelnost. Moc na celý život, který nikdy neskončí. Ona a její sestry počítaly s neshodami mezi Zaprodanci. Dostávaly rozkazy, které si navzájem odporovaly, a rozkazy, které dostali jiní temní druzi, zase odporovaly těm jejich. Možná se Moghedien skrývala před ostatními Zaprodanci.
Liandrin roztáhla rozdělené jezdecké suknice, jak nejlépe dokázala, v hluboké úkloně. „Vítáme tě, veliká paní. Když nás povedou Vyvolení, určitě zvítězíme ještě přede dnem návratu Velikého pána.“
„Hezky řečeno,“ podotkla Moghedien suše a znovu si od Temaile vzala šálek. „Ano, tohle je mnohem lepší.“ Temaile se zatvářila směšně vděčně a navíc se jí zřejmě ulevilo. Co to Moghedien udělala?
Náhle Liandrin cosi napadlo, a nebylo to příjemné pomyšlení. Zacházela s jednou z Vyvolených jako se služkou. „Veliká paní, v Tanchiku jsem nevěděla, že ty –“
„Ovšemže jsi to nevěděla,“ přerušila ji Moghedien podrážděně. „K čemu by mi bylo získávat čas ve stínech, kdybyste mě vy a ostatní poznali?“ Náhle se jí na rtech objevil lehký úsměv. Výš ale nedostoupil. „Děláš si starosti kvůli tomu, jak jsi posílala Gyldin do kuchyně pro výprask?“ Liandrin se náhle na obličeji zaperlil pot. „Ty opravdu věříš, že bych něco takového dopustila? Ten muž ti nepochybně podával zprávy, ale pamatoval si jen to, co jsem chtěla, aby si pamatoval. Ve skutečnosti Gyldin litoval, jak s ní její paní špatně zachází.“ To ji zřejmě velice pobavilo. „Dával mi dokonce moučníky, které připravil pro tebe. Ani by mi nevadilo, kdyby zůstal naživu.“
Liandrin se úlevou nadechla. Nezemře. „Veliká paní, není třeba mě odstiňovat. Já také sloužím Velikému pánu. Složila jsem své přísahy jako temná družka, ještě než jsem šla do Bílé věže. Černé adžah jsem hledala ode dne, kdy jsem zjistila, že můžu usměrňovat."