Pak vlákna kolem Liandrin povolila. Pomyslela si, že teď je řada na ní, aby byla vyslána na Stín ví jakou posílku, až si všimla, že pouta se uvolnila i kolem ostatních. Moghedien panovačně kývla prstem a Liandrin poklekla mezi Asne a Chesmal Emry, vysokou hezkou ženou s tmavými vlasy i očima. Chesmal – kdysi žlutá – uměla léčit i zabíjet stejně snadno, ale to, jak na Moghedien upírala oči a jak se jí třásly ruce, prozrazovalo, že hodlá jen poslouchat.
Liandrin si uvědomila, že si bude muset takových znamení pořádně všímat. Kdyby přišla za některou z ostatních s přesvědčením, že z předání Moghedien ostatním Zaprodancům jim kyne odměna, mohlo by to docela dobře skončit pohromou, kdyby se ta žena, s níž by o tom hovořila, rozhodla, že je v jejím nejlepším zájmu stát se Moghedieniným mazlíčkem. Při pomyšlení na „druhou lekci“ Liandrin málem zakňourala.
„Ty, tebe si nechám u sebe,“ řekla Zaprodankyně, „pro nejdůležitější úkol. To, co dělají ostatní, může přinést sladké ovoce, ale pro mě bude tvoje sklizeň nejdůležitější. Osobní. Je tu jedna žena, jmenuje se Nyneiva z al’Mearů.“ Liandrin prudce zvedla hlavu a Moghedien přimhouřila tmavé oči. „Ty ji znáš?“
„Pohrdám jí,“ odpověděla Liandrin pravdivě. „Je to špinavá divoženka, které nikdy neměly dovolit vstoupit do Věže.“ Liandrin všemi divoženkami opovrhovala. Sníc o tom, že se stane černou adžah, začala se sama učit usměrňovat celý rok předtím, než odešla do Věže, ale nebyla v žádném smyslu divoženkou.
„Velmi dobře. Vás pět ji pro mě najde. Chci ji živou. Ohó ano, chci ji živou.“ Při tom, jak se Moghedien usmála, se Liandrin zachvěla. Předat Nyneivu a ty druhé dvě by mohlo být docela přiměřené. „Předevčírem byla ve vesnici jménem Sienda, asi šedesát mil východně odtud, s další mladou ženou, která by tě mohla zajímat, ale zmizely. Budeš...“
Liandrin napjatě poslouchala. Za tohle by mohla být věrným psem. Na to druhé bude trpělivě čekat.
19
Vzpomínky
„Má královno?“
Morgasa vzhlédla od knihy, kterou měla položenou v klíně. Šikmé sluneční paprsky pronikaly oknem pokoje vedle její ložnice. Již bylo horko, bezvětří, a ona měla obličej zvlhlý potem. Zanedlouho bude poledne a ona ještě nevyšla z komnaty. To se jí nepodobalo. Nemohla si vzpomenout, proč se rozhodla prolenošit celé dopoledne s knihou. Zřejmě se poslední dobou nedokázala na čtení soustředit. Podle zlatých hodin na římse nad mramorovým krbem prošla již hodina od chvíle, kdy naposledy obrátila stránku, a ona si nemohla vzpomenout na slova. Muselo to být tím vedrem.
Mladý důstojník v červeném plášti její gardy, klečící s pěstí přitisknutou na rudozlatý koberec, jí byl matně povědomý. Kdysi znala jméno každého gardisty přiděleného do paláce. Snad to bylo všemi těmi novými tvářemi. „Tallanvor,“ řekla a samotnou ji to překvapilo. Byl to vysoký, dobře stavěný mladý muž, ale ona nevěděla, proč si zvlášť jeho pamatuje. Nepřivedl jí jednou kohosi? Kdysi dávno? „Gardový poručík Martyn Tallanvor.“
Mladík k ní vzhlédl, překvapivě zachmuřený, než zase upřel oči na koberec. „Má královno, odpusť, ale překvapilo mě, že vzhledem k ranním zprávám setrváváš tady.“
„Jakým zprávám?“ Bylo by dobré dozvědět se něco kromě Alteiminých drbů z tairenského dvora. Občas měla dojem, že se té ženy chce zeptat na něco jiného, ale jediné, co spolu kdy dělaly, bylo probírání klepů. Morgasa si nevzpomínala, že by něco takového kdy dělala předtím. Gaebril je zřejmě rád poslouchal, se zkříženými kotníky sedával v tom vysokém křesle před krbem a spokojeně se usmíval. – Alteima začala v poslední době nosit docela odvážné šaty. Morgasa jí k tomu bude muset něco říci. Nejasně si uvědomila, že už na to myslela dřív. Nesmysl. Kdyby ano, tak už bych s ní byla promluvila. Potřásla hlavou, neboť si uvědomila, že se v myšlenkách úplně vzdálila od mladého důstojníka, který zatím začal mluvit, ale zase se odmlčel, když si všiml, že ho neposlouchá. „Zopakuj mi to. Byla jsem nepozorná. A vstaň.“
Muž vstal, tvářil se dost rozzlobeně a na chvíli na ni upřel planoucí pohled, než zase sklopil zrak. Ona se podívala, kam tak zíral, a zrudla. Měla velice hluboký výstřih. Ale Gaebrilovi se to tak líbilo. A přestala si lámat hlavu s tím, že je polonahá před jedním ze svých důstojníků.
„Buď stručný,“ řekla stroze. Jak se opovažuje na mě takhle dívat? Měla bych ho nechat zbičovat. „Jaké zprávy jsou tak důležité, že si myslíš, že můžeš vpadnout do mé komnaty, jako by to byla nějaká taverna?“ Mladíkovi potemněla tvář, ale bylo-li to z rozpaků, které byly na místě, či že se nahněval ještě víc, to Morgasa nepoznala. Jak se opovažuje zlobit na svou královnu? Copak si ten muž myslí, že nemám na práci nic jiného, než ho poslouchat?
„Vzpoura, má královno,“ pravil formálně, a všechno pomyšlení na hněv a nevhodné pohledy bylo pryč.
„Kde?“
„Ve Dvouříčí, má královno. Někdo pozvedl tu starou korouhev Manetherenu, Rudého orla. Ráno dorazil posel z Bílého Mostu.“
Morgasa zaťukala prsty na knihu. Myslelo jí to jaksi jasněji než v poslední, dost dlouhé době. Něco s Dvouříčím, nějaká jiskřička, kterou nedokázala rozdmychat k životu, jí vrtala hlavou. Ta oblast byla těžko součástí Andoru a tento stav panoval již celá pokolení. Ona a poslední tři královny před ní měly už tak dost práce, aby udržely pod jakous takous kontrolou aspoň havíře a taviče v pohoří Oparů, a i ta špetka nadvlády by byla ztracena, kdyby existoval nějaký způsob, jak dostat kovy bezpečně přes zbytek Andoru. Volba mezi tím, zda si udržet zlato a železo a ostatní kovy z dolů, či dvouříčskou vlnu a tabák, nebyla nijak těžká. Ale neovládané povstání, dokonce i povstání v té části její říše, které vládla pouze na mapě, se mohlo rozšířit jako lesní požár i na místa, jež skutečně patřila jí. A Manetheren, zničený během trollockých válek, Manetheren z bájí a příběhů, stále upoutával některé lidi. Kromě toho, Dvouříčí bylo její. I když snad bylo ponecháno příliš dlouho samo sobě, pořád bylo součástí její říše.
„Byl o tom zpraven urozený pán Gaebril?“ Ovšemže ne. To už by k ní přišel se zprávami a návrhy, jak se s tím vypořádat. Jeho návrhy byly vždycky nepochybně správné. Návrhy? Měla dojem, že si nějak vzpomíná, jak jí říká, co má dělat. To bylo, samozřejmě, nemožné.
„To byl, má královno.“ Tallanvorův hlas byl stále bezvýrazný, na rozdíl od jeho tváře, kde pomalu doutnal hněv. „Smál se. Řekl, že Dvouříčí zjevně dělá potíže a on s tím bude muset jednou něco provést. Řekl, že tahle malá otravnost bude muset počkat kvůli důležitějším záležitostem.“
Kniha spadla na zem, jak Morgasa vyskočila. Královna měla dojem, že se Tallanvor spokojeně usmívá, když procházela kolem něj. Jedna služebná jí řekla, kde najde Gaebrila, a ona nakráčela přímo na nádvoří s kolonádou, kde byla uprostřed mramorová kašna s nádržkou plnou leknínových listů a rybek. Bylo tu chladněji a panoval tu trochu stín.