Gaebril seděl na širokém bílém roubení kašny a urození pánové a dámy se shromáždili kolem něj. Morgasa jich víc než polovinu nepoznala. Byl tu tmavý Jarid z rodu Sarandů s hranatou tváří i jeho mazaná manželka Elenia s medovými vlasy. Taky ta ufňukaná Arymilla z rodu Marne, která neustále kulila vlahé hnědé oči v předstíraném zájmu, i kostnatý Masin z rodu Caerenů s kozí tváří, který by povalil každou ženu, kterou by dokázal dostat do kouta, i přes prořídlé bílé vlasy. Naean z rodu Arawnů, jejíž bledou krásu jako obvykle kazil opovržlivý úšklebek, a Lir z rodu Barynů, hubený jako tyčka, který měl ze všech věcí právě meč, a ještě Karind z rodu Ansharů s tím stejným bezvýrazným pohledem, o němž někteří tvrdili, že dostal do hrobu její tři manžely. Ostatní vůbec neznala, což bylo dost zvláštní, ale tyhle lidi nikdy kromě státnických příležitostí nezvala do paláce. Jeden každý stál proti jejímu nástupu na trůn. Elenia a Naean chtěly na Lví trůn samy. Co si to ten Gaebril myslí, že je sem přivedl?
„...velikost tvých panství v Cairhienu, můj pane,“ říkala právě Arymilla, nakloněná ke Gaebrilovi, když se Morgasa přiblížila. Žádný z nich se na ni ani nepodíval. Jako by byla služka přinášející víno!
„Chci si s tebou promluvit o Dvouříčí, Gaebrile. O samotě.“
„To už jsem vyřídil, drahoušku,“ řekl lhostejně a smočil si prsty ve vodě. „Teď mám na práci jiné věci. Myslel jsem, že si budeš přes ten denní žár číst. Jak to vypadá, měla by ses vrátit do svého pokoje, dokud se večer neochladí.“
Drahoušku. On jí říká drahoušku před těmihle vetřelci! Jakkoliv ji vzrušovalo slyšet to z jeho úst, když byli sami... Elenia si zakrývala ústa. „Myslím, že ne, pane Gaebrile,“ pravila Morgasa chladně. „Půjdeš se mnou hned teď. A tihle budou pryč z paláce, než se vrátím, nebo je nechám z Caemlynu vypovědět úplně.“
Náhle Gaebril stál, byl to velký muž, tyčil se nad ní. Nějak se nedokázala podívat jinam než do jeho tmavých očí. Zasvrbělo ji, jako by na nádvoří náhle zavál ledový vítr. „Odejdeš a počkáš na mě, Morgaso.“ Jeho hlas jí zněl v uších jako vzdálený řev. „To, co bylo potřeba, jsem již vyřídil. Přijdu za tebou večer. Teď odejdi. Odejdi.“
Právě zvedala ruku, aby otevřela dveře svých komnat, když si uvědomila, kde to vlastně je. A co se stalo. On jí řekl, aby odešla, a ona šla. Zděšeně zírala na dveře a v duchu viděla opovržlivé úšklebky na tvářích mužů i slyšela otevřený smích některých žen. Co se to se mnou stalo? Jak jsem se mohla nechat nějakým mužem tak ohloupit? Stále cítila nutkání vstoupit a počkat na něj.
Omámeně se přinutila obrátit a odejít ode dveří. Byla to námaha. V nitru se krčila při představě, jak bude Gaebril zklamán, když ji nenajde tam, kde čekal, a ještě víc se přikrčila, když tu podlézavou myšlenku rozpoznala.
Zprvu neměla ponětí, kam vlastně jde, ani proč, věděla jenom, že nebude poslušně čekat ani na Gaebrila, ani na žádného muže či ženu na světě. Neustále se jí vracelo nádvoří s kašnou, jak jí říká, že má odejít, a ty odporné pobavené tváře přihlížejících. Mysl měla stále zamlženou. Nechápala jak ani proč to mohla dopustit. Musela myslet na něco, co dokázala pochopit, něco, s čím se mohla vypořádat. Na Jarida Saranda a ostatní.
Když nastoupila na trůn, dala jim milost za všechno, co spáchali během boje o nástupnictví, stejně jako omilostnila každého, kdo stál proti ní. Připadalo jí nejlepší pohřbít všechno nepřátelství dřív, než vyhnisá v intriky a pikle, které zamořovaly tolik států. Hra rodů, tak to nazývali – daes dae’mar – nebo velká hra, a ta vedla jen k nekonečným a složitým krevním mstám mezi rody a svrhávání vládců. Hra rodů byla za občanskou válkou v Cairhienu a nepochybně měla své prsty i ve zmatcích panujících v Arad Domanu a Tarabonu. Milost musela dát každému, aby zarazila daes dae’mar, která se zrodila v Andoru, ale kdyby byla mohla nechat některé milosti nepodepsané, byly by to pergameny s oněmi sedmi jmény.
Gaebril to věděl. Morgasa veřejně svou nemilost neprojevovala, ale v soukromí o své nedůvěře ochotně mluvila. Když jí přísahali věrnost, museli jim rozpáčit ústa, a ona slyšela lži, které jim splývaly ze rtů. Každý by skočil po možnosti ji svrhnout, a všech sedm pohromadě...
Mohla dojít jen k jednomu závěru. Gaebril proti ní musí kout pikle. Nemohlo mu jít o to, aby na trůn dosadil Eleniu nebo Naean. Ne když už má mě, pomyslela si trpce, a já se chovám jako jeho mazlíček. Musel se chtít na trůn dostat sám. A stát se prvním králem, jakého kdy Andor měl. A ona stále cítila touhu vrátit se ke své knize a počkat na něj. Ještě stále nesmírně toužila po jeho dotecích.
Teprve když uviděla zestárlé tváře v chodbě kolem sebe, vrásčité líce a často ohýbané hřbety, uvědomila si, kde je. V obydlí penzistů. Někteří sluhové se, když zestárli, vrátili ke svým rodinám, ale jiní byli v paláci tak dlouho, že už na žádný jiný život ani nedokázali pomyslet. Tady měl každý malý byt, vlastní zastíněnou zahrádku a větší dvorek. Jako všechny královny před ní, i Morgasa doplňovala jejich penze tím, že jim dovolovala kupovat si jídlo z palácových kuchyní za menší než skutečnou cenu, a špitál se staral o nemocné. Provázely ji rozlámané úklony a nejistá pukrlata a mumlání: „Světlo na tebe sviť a tebe ochraňuj, má královno.“ Nepřítomně jim odpovídala. Teď už věděla, kam jde.
Liniiny dveře byly stejné jako všechny ostatní v chodbě se zelenými dlaždicemi, kromě lva Andoru ve skoku na nich nebyla žádná ozdoba. Morgasu ani nenapadlo zaklepat, než vstoupila. Byla královna a toto byl její palác. Její stará chůva tam nebyla, i když nad malým ohýnkem v cihlovém krbu stála konvice, z níž stoupala pára, takže bylo zřejmé, že nebude pryč dlouho.
Dvě útulné místnůstky byly vybavené úhledným nábytkem, postel byla dokonale ustlaná, dvě židle přesně přistavené ke stolu, na němž uprostřed stála modrá váza s malým vějířem zeleně. Lini si vždycky potrpěla na pořádek. Morgasa by se vsadila, že v šatníku v ložnici visí všechny šaty jedny vedle druhých úplně stejně, a to samé že platí pro hrnce v kredenci vedle ohniště v druhém pokoji.
Na krbové římse stálo v řadě šest malovaných slonovinových miniatur na malých dřevěných stojáncích. Jak si je mohla Lini dovolit z penze chůvy, to si Morgasa neuměla představit. Samozřejmě se na něco takového nemohla zeptat. Miniatury byly po dvojicích, ukazovaly tři mladé ženy a ty stejné ženy jako malá děvčátka. Byla tam Elain i ona sama. Morgasa sundala svůj portrét z doby, kdy jí bylo čtrnáct a byla štíhlá jako proutek, a nemohla uvěřit, že vypadala tak nevinně. Měla na sobě ty hedvábné šaty slonovinové barvy, které si oblékla v den, kdy odešla do Bílé věže, a ani ve snu by ji nenapadlo, že se stane královnou, jen chovala marnou naději, že by se mohla stát Aes Sedai.
Nepřítomně si sáhla palcem na prsten s Velkým hadem, který nosila na levé ruce. Vlastně si ho tak úplně nezasloužila. Ženy, které nemohly usměrňovat, prsten nedostávaly. Ale ona se těsně před šestnáctými jmeninami vrátila, aby se ucházela o Růžovou korunu jménem rodu Trakandů, a když asi o dva roky později trůn získala, prsten dostala darem. Podle tradice se každá dědička Andoru cvičila ve Věži a jako uznání Andoru za dlouholetou podporu Věže dostávala prsten, ať už mohla či nemohla usměrňovat. Morgasa byla ve Věži pouze dědičkou rodu Trakandů, ale oni jí ho přesto poslaly, jakmile jí vložili Růžovou korunu na hlavu.