Vrátila svůj portrét na římsu a sundala portrét své matky, který byl namalován v době, kdy Maighdin bylo asi o dva roky více. Lini dělala chůvu třem pokolením trakandských žen. Maighdin bývala krasavice. Morgasa si stále vzpomínala na její úsměv, když býval zářivým paprskem mateřské lásky. Právě Maighdin měla usednout na Lví trůn. Ale zabila ji horečka, a mladá dívka se stala hlavou rodu Trakandů uprostřed bojů o trůn. Zpočátku neměla větší podporu než družiníky rodu a rodového barda. Získala jsem Lví trůn. Nevzdám se ho a nedovolím, aby ho sebral muž. Po tisíc let vládly Andoru královny a já nepřipustím, aby to teď skončilo!
„Zase se mi hrabeš ve věcech, co, dítě?"
Hlas spustil její dávno zapomenuté reflexy. Morgasa miniaturu schovala za záda dřív, než si uvědomila, co vlastně dělá. Lítostivě potřásla hlavou a vrátila portrét zpátky na stojánek. „Už nejsem holčička v dětském pokoji, Lini. Musíš si to pamatovat, jinak jednoho dne řekneš něco, s čím budu muset něco udělat.“
„Krk mám hubený a starý,“ řekla Lini a položila na stůl síťovku s mrkví a tuřínem. Vypadala křehce ve svých úpravných šedých šatech s vlasy staženými do uzlu a úzkým obličejem s kůží napjatou jako tenký pergamen, ale záda měla rovná, hlas čistý a klidný a pohled v tmavých očích pronikavý jako vždycky. „Jestli ho chceš předat katovi, tak už mi stejně moc k ničemu není. ‚Pokroucená stará větev otupí ostří, které přesekne mladý stromek.‘“
Morgasa si povzdechla. Lini se nikdy nezmění. Neudělá pukrle, bude-li se dívat celý dvůr. „Čím jsi starší, tím jsi tvrdší. Nejsem si jistá, jestli by kat na ten tvůj krk našel dost ostrou sekeru.“
„Už jsi mě delší dobu nenavštívila, takže předpokládám, že se objevilo něco, co si potřebuješ promyslet. Když jsi byla malá – i později – vždycky jsi sem chodila, když jsi na něco nemohla přijít. Mám ti udělat konev čaje?“
„Delší dobu, Lini? Navštěvuji tě každý týden, a opravdu se tomu divím, vzhledem k tomu, jak se mnou mluvíš. I tu nejurozenější paní v Andoru bych poslala do vyhnanství, kdyby řekla polovinu toho, co ty.“
Lini se na ni vyrovnaně podívala. „Nevstoupila jsi do mých dveří od jara. A já mluvím tak jako vždycky. Už jsem příliš stará, abych se měnila. Chceš ten čaj?“
„Ne.“ Morgasa si zmateně položila ruku na hlavu. Navštěvovala Lini každý týden. Vzpomínala si... Nedokázala si vzpomenout. Gaebril vyplňoval její čas tak beze zbytku, že bylo těžké vzpomenout si na cokoliv kromě něj. „Ne, nechci čaj. Nevím, proč jsem přišla. Ty mi s problémem, který mám, pomoci nemůžeš.“
Její stará chůva si odfrkla, nicméně se jí nějak podařilo, že to znělo půvabně. „Máš potíže s Gaebrilem, viď? Jenomže se teď příliš stydíš, abys mi to řekla. Holka, já tě přebalovala, když jsi ještě byla v kolíbce, starala jsem se o tebe, když jsi byla nemocná a obracel se ti žaludek, a učila jsem tě, cos potřebovala vědět o mužích. Nikdy ses nestyděla probírat se mnou cokoliv, a teď není vhodná chvíle s tím začínat.“
„Gaebril?“ Morgase se rozšířily oči. „Ty to víš? Ale jak?“
„Oho, dítě,“ řekla Lini smutně, „to přece ví každý, i když nikdo zatím neměl dost kuráže ti to říct. Já bych ji byla měla, kdyby ses ode mě nedržela stranou, ale je to těžko něco, s čím bych mohla já přiběhnout za tebou, ne? Je to právě z těch věcí, kterým žena neuvěří, dokud to nezjistí sama.“
„O čem to mluvíš?“ chtěla vědět Morgasa. „Byla tvoje povinnost za mnou přijít, jestli jsi to věděla, Lini. – Byla to povinnost všech! Světlo, já se to dozvím poslední, a teď je již možná pozdě to zastavit!"
„Příliš pozdě?“ opáčila poněkud nevěřícně Lini. „Proč by mělo být příliš pozdě? Prostě vypakuješ Gaebrila z paláce, z Andoru, a Alteimu a ostatní s ním, a tím to všechno skončí. Příliš pozdě, no tohle.“
Morgasa chvíli nebyla mocná slova. „Alteimu,“ řekla nakonec, „a... ostatní?“
Lini na ni zírala a pak znechuceně potřásla hlavou. „Jsem stará hlupačka. Už mi vysychá důvtip. No, už to víš. ‚Když je med venku z plástve, nedá se vrátit zpátky.‘“ Náhle měla laskavější hlas a zároveň živější, mluvila tím hlasem, kterým Morgase řekla, že si její poník zlomil nohu a musí být utracen. „Gaebril tráví většinu nocí s tebou, ale Alteimě věnuje skoro tolik času. Občas se zastaví i u dalších šesti. Pět jich má pokoje v paláci. Jednu, mladou holku s velkýma očima, z nějakého důvodu propašovává dovnitř a ven celou zabalenou v plášti, dokonce i v tomhle vedru. Možná má manžela. Je mi to líto, děvče, ale pravda je pravda. ‚Je lepší medvědovi čelit, než před ním utíkat.‘“
Morgase se podlomila kolena, a kdyby jí Lini spěšně nepřistrčila židli od stolu, byla by si sedla na podlahu. Alteima. Teď získalo to, jak je dvě pozorovával při klevetění, nový rozměr. Muž s láskou pozorující dvě své kočičky při hře. A šest dalších! Vzplál v ní vztek, vztek, který jí chyběl, když si jen myslela, že jde po jejím trůnu. To zvažovala chladně, jasně. Tedy tak chladně, jak jen v poslední době dokázala cokoliv zvážit. To bylo nebezpečí, kterému bylo třeba čelit s čistou hlavou. Ale tohle! Ten muž si schovává své holčice v jejím paláci. Udělal z ní jen další ze svých děvek. Chtěla jeho hlavu. Chtěla ho zaživa stáhnout z kůže. Světlo jí pomoz, toužila po jeho doteku. Musela jsem se zbláznit!
„To vyřídím společně se vším ostatním,“ prohlásila studeně. Hodně záleželo na tom, kdo je v Caemlynu a kdo na svých venkovských panstvích. „Kde je urozený pán Pelivar? Pán Abelle? Urozená paní Arathelle?“ Ti vedli silné rody s mnoha družiníky.
„Ve vyhnanství,“ řekla Lini pomalu a zvláštně se na ni podívala. „Vloni na jaře jsi je vykázala z města.“
Morgasa na ni civěla. Na nic takového si nevzpomínala. Teď se jí to však vracelo, matně a nejasně. „Urozená paní Ellorien?“ pokračovala pomalu. „Paní Aemlyn a pán Luan?“ Další silné rody. Další rody, které stály za ní, když získala trůn.
„Ve vyhnanství,“ odpověděla Lini stejně pomalu. „Ellorien jsi nechala zbičovat, když se ptala proč.“ Sklonila se, shrnula Morgase vlasy z očí a pokroucenými prsty jí spočinula na tváři, jako tehdy, když zjišťovala, zda nemá horečku. „Jsi v pořádku, dítě?“
Morgasa tupě přikývla, ale spíš proto, že se rozpomínala, byť ne zcela jasně. Ellorien, křičící rozhořčením, když jí ze zad strhávali šaty. Rod Traemane byl první, který podpořil Trakandy, zprávu přinesla kyprá, hezká žena, jenom o pár let starší než Morgasa. Přinesla ji Ellorien, nyní jedna z Morgasiných nejbližších přítelkyň. Alespoň jí bývala. Elain pojmenovali po Ellorienině babičce. Matně si vzpomínala, jak město opouštěli i další šlechtici. Odvraceli se od ní, to teď bylo zřejmé. A ti, kteří zůstali? Rody příliš slabé, aby byly k nějakému užitku, leda jako pochlebníci. Začínala si vzpomínat na to, jak podepisovala rozličné dokumenty, které před ni Gaebril kladl, vytvářela nové tituly. Gaebrilovi patolízalové a její nepřátelé. Mohla se spolehnout, že v současné době jsou v Caemlynu silní oni.
„Mně je jedno, co říkáš,“ prohlásila Lini pevně. „Horečku sice nemáš, ale něco je tu ve velkém nepořádku. Potřebuješ léčitelku Aes Sedai, to potřebuješ.“
„Žádnou Aes Sedai.“ Morgase nyní ztvrdl hlas. Znovu krátce sáhla na prsten. Věděla, že její nepřátelství k Věži v poslední době vzrostlo a přesáhlo hranici, kterou někteří mohli považovat za rozumnou, ale ona přesto nedokázala věřit Bílé věži, která se zřejmě snažila skrýt před ní její dceru. Psala nové amyrlin a požadovala, aby jí Elain vrátily – nikdo od amyrlinina stolce nic nepožadoval, ale ona ano – a na ten dopis ještě nedostala odpověď. Jen tak tak měl čas dostat se do Tar Valonu. V každém případě věděla zcela jasně, že si k tělu žádnou Aes Sedai nepustí. A přesto zároveň nedokázala pomyslet na Elain, aniž by se nenadmula pýchou. Pozvednutá tak brzy mezi přijaté novicky. Elain mohla docela dobře být první ženou, která na andorský trůn usedne jako hotová Aes Sedai, ne jen cvičená ve Věži. Nedávalo žádný smysl, že mohla cítit obě věci najednou, ale právě teď jí dávalo smysl jen máloco. A její dcera Lví trůn nikdy nezíská, jestli jí ho Morgasa nezabezpečí.