„To je příliš na veřejnosti,“ namítl Tallanvor. „A příliš blízko. Gaebrilovi muži by tě mohli poznat, ať už se převlečeš jakkoliv. Znám jednoho muže... Dokázala bys najít hostinec zvaný U královnina požehnání v západní části Nového Města?“ Nové Město bylo nové jen ve srovnání s Vnitřním Městem, které obklopovalo.
„To zvládnu.“ Neměla ráda, když jí někdo odporoval, i když to bylo rozumné. Bryne to také dělával. Velice ráda tomuto mladému muži ukáže, jak dobře se umí převléknout. Mívala ve zvyku jednou za rok natáhnout šaty obyčejné ženy a procházet se ulicemi, aby cítila tep lidu. Nikdo ji nikdy nepoznal. „Lze však tomu muži věřit, mladý Tallanvore?“
„Basel Gill je ti věrný jako já.“ Zaváhal a tváří mu přeletěla úzkost, kterou znovu nahradil hněv. „Proč jsi čekala tak dlouho? Musela jsi vědět, musela jsi vidět, a přesto jsi čekala, až Gaebril sevře ruce na hrdle Andoru. Proč jsi čekala?“
Tak. Jeho hněv byl upřímný a zasloužil si upřímnou odpověď. Jenže ona odpověď neměla, jistě ne takovou, kterou by mu mohla říci. „Nehodí se, abys zpovídal svou královnu, mladý muži,“ řekla jemně, leč pevně. „Věrný muž, a já vím, že ty jsi věrný, slouží bez otázek.“
Tallanvor dlouze vydechl. „Budu tě čekat ve stáji u Královnina požehnání, má královno.“ A s úklonou vhodnou pro státní přijetí odešel.
„Proč mu pořád říkáš, že je mladý?“ chtěla vědět Lini, jakmile se zavřely dveře. „Vždy ho to popíchne. ‚Hlupák strčí kudlibabku pod sedlo, než vyjede.‘“
„On je mladý, Lini. Je dost mladý, aby mohl být mým synem."
Lini si odfrkla a tentokrát v tom nebylo nic půvabného. „Má pár let na Galada a Galad je příliš starý, aby mohl být tvůj. Když se Tallanvor narodil, ještě sis hrála s panenkami a myslela sis, že děti přicházejí na svět stejně jako panenky.“
Morgasa si povzdechla. Napadlo ji, jestli se tahle žena chovala stejně i k její matce. Nejspíš ano. A pokud bude Lini žít dost dlouho a na trůn nastoupí Elain – o čemž nějak nepochybovala, Lini snad bude žít věčně – nejspíš bude zacházet s Elain úplně stejně. Tedy za předpokladu, že zůstane trůn, který Elain bude moci zdědit. „Otázkou je, je-li tak věrný, jak vypadá, Lini? Jediný věrný gardista, když všechny ostatní věrné z paláce poslali pryč. Najednou mi to připadá příliš dobré, aby to byla pravda.“
„On složil novou přísahu.“ Morgasa otevřela ústa, ale Lini ji předešla. „Viděla jsem ho pak za stájemi. Proto jsem věděla, koho máš na mysli. Zjistila jsem si jeho jméno. On mě neviděl. Klečel a po tvářích se mu řinuly slzy. Střídavě se ti omlouval a opakoval starou přísahu. Ne jenom ‚královně Andoru', ale ‚Morgase, královně Andoru'. Přísahal jako zastara, na meč, řízl se do paže, aby ukázal, že dřív proleje i poslední kapku krve, než by ji porušil. Něco o mužích vím, děvče. Tenhle za tebou půjde i proti vojsku jen s holýma rukama.“
Tohle bylo dobré vědět. Kdyby mu nemohla věřit, musela by vzápětí zapochybovat o Lini. Ne, o Lini nikdy. Přísahal postaru? To tedy byla látka pro příběhy. A ona se v duchu zase zatoulala. S tím, co věděla, jí Gaebril rozhodně přestal zamlžovat mysl. Tak proč se jedna její část stále chtěla vrátit do pokoje a čekat na něj? Musela se soustředit. „Budu potřebovat obyčejné šaty, Lini. Nějaké, které mi moc nepadnou. Trochu sazí z krbu a...“
Lini trvala na tom, že půjde také. Morgasa by ji musela přivázat k židli, aby se jí zbavila. A nebyla si ani jistá, že by se stará paní nechala svázat. Vždy vypadala křehká a vždycky byla silnější, než vypadala. Když vyklouzly malou boční brankou, Morgasa se sobě rozhodně nepodobala. Trocha sazí ztmavila její rudozlaté vlasy, zakryla jejich lesk, takže vypadaly matné a zplihlé. Pot, který se jí řinul po tvářích, také pomohl. Nikdo nevěřil, že se královny potí. Beztvaré šaty z hrubého – velmi hrubého – šedého sukna s rozstřiženými suknicemi doplňovaly její převlek. Dokonce i spodničku a punčochy měla z drsné vlny. Vypadala jako žena z venkova, která přijela s nákladním koněm na trh a teď si chce trochu prohlédnout město. – Lini vypadala jako Lini, s rovnými zády, očividně nepřipouštěla žádné hlouposti, a na sobě měla jezdecké šaty ze zeleného sukna, dobře střižené, ale již deset let vyšlé z módy.
Morgasa zoufale toužila po tom, aby se mohla poškrábat. Také si přála, aby si druhá žena nevzala tolik k srdci poznámku, že šaty nemají příliš padnout. Když její stará chůva cpala róbu s hlubokým výstřihem pod postel, brblala si cosi o vystavování zboží, které nechcete prodat, a když Morgasa tvrdila, že si to právě vymyslela, její odpověď zněla: V mém věku, i kdybych si to právě vymyslela, tak je to pořád staré rčení. Morgasa tušila, že tyhle škrábající, špatně nařasené šaty jsou trestem za tu róbu.
Vnitřní Město bylo vybudováno na kopcích, ulice sledovaly přirozené terénní křivky a byly naplánovány tak, aby umožňovaly nenadálé vyhlídky na parky plné stromů a pomníků či kachlemi pokryté věže třpytící se na slunci stovkami barev. Náhlé vyvýšeniny vyrážely dech pohledem na celý Caemlyn i s okolím, na zvlněné pláně a lesy za ním. Morgasa však nic z toho nevnímala, když tak spěchala mezi lidmi tlačícími se v ulicích. Obvykle by se snažila vyslechnout, co si lidé povídají, odhadnout jejich náladu. Tentokrát slyšela jenom hukot a ruch velkého města. Ani ji nenapadlo, že by mohla pozvednout lid. Tisíce mužů vyzbrojených kameny a vztekem by mohly přemoci gardisty strážící královský palác, ale pokud to snad nevěděla dříve, bouře na jaře, které ji upozornily na Gaebrila, a jen o málo menší vzbouření rok předtím jí ukázaly, co dav dokáže. Hodlala v Caemlynu znovu vládnout, ne dopustit, aby vyhořel do základů.
Za bílými hradbami Vnitřního Města mělo Nové Město vlastní krásu. Vysoké štíhlé věže a kopule z třpytivé běli a zlata, obrovské rozlohy střech s červenými taškami a velké vnější hradby s baštami, světle šedé protkané stříbrnými a bílými žilkami. Velké třídy uprostřed, rozdělené širokými trávníky se stromy, byly ucpané lidmi, kočáry i povozy. Jen si tak mimochodem uvědomila, že tráva usychá z nedostatku vláhy, jinak se soustředila na to, co hledala.
Ze zkušeností získaných při svých každoročních výpravách si lidi, kterých se ptala, velmi pečlivě vybírala. Většinou to byli muži. Věděla, jak vypadá, dokonce i se sazemi ve vlasech, a některé ženy by jí udaly špatný směr čistě jen ze závisti. Muži, na druhou stranu, pečlivě volili slova, aby byli co nejpřesnější a udělali tak na ni dojem. Ale nikdy nezvolila někoho s příliš domýšlivým výrazem či příliš hrubého. Ti první se často urazili, že na ně promluvila, jako by nebyli také opěšalí, a ti druzí si mohli docela dobře myslet, že žena, tázající se po směru, má na mysli něco zcela jiného.
Jeden chlapík s bradou na svůj obličej příliš velkou, nesoucí podnos se špendlíky a jehlami, se na ni zazubil a řekclass="underline" „Už ti někdo řek, že vypadáš trochu jako královna? I když nás dostala do týhle kaše, je to pořád pěkná ženská.“
Morgasa se rozverně zasmála, čímž si vysloužila přísný pohled od Lini. „Schovej si ty lichotky pro svou ženu. Takže druhou ulicí doleva, říkáš? Děkuji. A za tu poklonu taky.“
Jak se tak tlačila davem, usadil se jí na tváři mrak. Už toho vyslechla příliš. Ne toho, že vypadá jako královna, ale že Morgasa věci pěkně zamotala. Gaebril zřejmě značně zvýšil daně, aby zaplatil své odvedence, ale vinu za to dávali jí, a oprávněně. Byla to královnina zodpovědnost. Z paláce také vycházely jiné zákony, zákony, které dávaly jen málo smyslu, ale lidem dosti znepříjemňovaly život. Slyšela šeptat o sobě, že Andor už má možná královny příliš dlouho. Bylo to jen mumlání, ale to, co se jeden člověk odvážil pronést tichým hlasem, to si deset dalších myslelo. Možná by nakonec nebylo tak snadné pozvednout davy proti Gaebrilovi, jak si myslela.