Konečně našla svůj cíl, rozlehlý kamenný hostinec se znamením nade dveřmi, na němž byl vyobrazen muž klečící před zlatovlasou ženou s Růžovou korunou a jednou rukou položenou na jeho hlavě. U královnina požehnání. Jestli to měla být ona, tak podoba nebyla příliš vydařená. Žena na znamení měla příliš naducané líce.
Dokud se nezastavila před hostincem, neuvědomila si, že Lini funí. Nasadila příliš rychlé tempo a ta žena zdaleka nebyla nejmladší. „Lini, mrzí mě to. Neměla jsem jít tak –“
„Jestli už nezvládnu udržet krok s tebou, jak se pak dokážu postarat o Elainina děťátka? To tu chceš jenom tak postávat? ‚Couráním se nikdy na konec cesty nedostaneš.‘ Říkal, že bude ve stáji.“
Bělovlasá žena odsupěla pryč a jenom si pro sebe cosi brblala. Morgasa ji následovala za hostinec. Než vstoupila do kamenné stáje, zastínila si oči a podívala se na slunce. Do soumraku zbývaly sotva dvě hodiny. To ji Gaebril začne hledat, pokud to už nedělá.
Tallanvor nebyl ve stáji sám. Když poklekal na slámou pokrytou podlahu v zeleném vlněném kabátci přepásaném mečem, dva muži a žena klekali s ním, byť trochu zdráhavě, nejistí, jako byla i ona. Robustní, růžovolící muž se začínající pleší musel být Basel Gill, hostinský. Měl na sobě starou koženou kazajku pobitou ocelovými kolečky, trochu napjatou kolem břichu, a u boku měl navíc připásán meč.
„Má královno,“ řekl Gill, „nedržel jsem meč celá léta – ne od aielský války – ale považoval bych si za čest, kdybys mi dovolila tě provázet.“ Měl vypadat směšně, ale nevypadal.
Morgasa si prohlížela druhé dva, hromotluka v hrubém šedém kabátci, s těžkými víčky, několikrát zlomeným nosem a jizvami na tváři, a hezoučkou ženušku, která se blížila střednímu věku. Zřejmě patřila k tomu pouličnímu rváči, ale modré sukno jejích šatů s vysokým límečkem bylo příliš jemně tkané, aby jí ho mohl koupit někdo jako on.
Kolohnát vycítil její pochyby, i přes to, jak lenivě se tvářil. „Já jsem Lamželezo, má královno, a jsem královnin člověk. Nejni to správný, co se stalo, a je nutný to napravit. Chci taky jít s tebou. Já a Breana, my oba.“
„Vstaňte,“ vyzvala je královna. „Ještě může chvíli trvat, než bude bezpečné, abyste mě zdravili jako svou královnu. Tvoje společnost mě těší, pane Gille. I tvoje, pane Lamželezo, ale pro tvoji ženu bude lepší, když zůstane v Caemlynu. Čekají nás těžké časy.“
Breana si smetla slámu ze suknice a pozorně se na Morgasu podívala. Na Lini pak ještě ostřeji. „Poznala jsem těžké časy,“ řekla s cairhienským přízvukem. Byla urozeného rodu, pokud se Morgasa nemýlila, tak byla jednou z uprchlíků. „A nikdy jsem nepoznala dobrého muže, dokud jsem nenašla Lamželeza. Nebo dokud on nenašel mě. Věrnost a lásku, které chová k tobě, chovám já k němu desateronásobně. On půjde za tebou, ale já půjdu za ním. Nezůstanu tady.“
Morgasa se nadechla a potom kývla na souhlas. Žena to však zřejmě brala za předem dané. Skvělý základ pro vojsko, aby znovu získala svůj trůn. Jeden mladý voják, který se na ni stejně často mračil, jako se tvářil uctivě, plešatějící hostinský, který vypadá, že dvacet let neseděl na koni, pouliční rváč, který zjevně napůl spal, a uprchlá cairhienská šlechtična, která dala jasně najevo, že její věrnost sahá jen k tomu rváči. A Lini, samozřejmě. Lini, která se k ní chovala, jako kdyby pořád byla malá holčička. Oh ano, velmi dobré jádro.
„Kam půjdeme, má královno?“ zeptal se Gill, když vyváděl již nasedlané koně z jejich stání. Lamželezo se pohnul s překvapivou rychlostí a hodil další sedlo s vysokými rozsochami na koně pro Lini.
Morgasa si uvědomila, že tohle nepromýšlela. Světlo, Gaebril mi přece nemůže pořád zamlžovat mysl. Stále však cítila to nutkání vrátit se do pokoje. Nebylo to jím. Musela se soustředit na to, aby se dostala z paláce a došla až sem. Kdysi by byla šla nejdřív za Ellorien, ale Pelivar nebo Arathelle budou stačit. Jakmile vymyslí, jak vysvětlí jejich vyhnanství.
Než stačila otevřít ústa, promluvil Tallanvor. „Musí to být Gareth Bryne. Velké rody jsou proti tobě zaujaté, má královno, ale jestli Bryne půjde za tebou, oni ti znovu odpřísáhnou spojenectví, i kdyby jen proto, že on vyhraje každou bitvu.“
Morgasa zaťala zuby, aby to ihned nezamítla. Bryne byl zrádce. Ale byl to také jeden z nejlepších žijících generálů. Jeho přítomnost by mohla být přesvědčivým argumentem, až bude muset přimět Pelivara a ostatní, aby zapomněli na to, že je poslala do vyhnanství. No dobře. Nepochybně skočí po možnosti stát se zase hlavním kapitánem královniny gardy. A pokud ne, tak to docela dobře zvládne i bez něj.
Když se slunce dotklo obzoru, byli pět mil od Cairhienu a spěchali ke Korským Pramenům.
V noci se Padan Fain cítil nejlépe. Jak se tak šoural goblény vyzdobenými chodbami Bílé věže, zdálo se mu, že tma venku tvoří plášť, který ho skryje před jeho nepřáteli i přes lampy na vysokých kandelábrech, pozlacené a se zrcadly, které tu hořely. Věděl, že je to špatný pocit. Nepřátel měl mnoho a byli všude. Právě v této chvíli, jako v každé hodině, co byl vzhůru, cítil Randa al’Thora. Nevěděl, kde je, ale cítil, že je někde stále naživu. Stále naživu. Byl to dar, který dostal v Shayol Ghulu, v Jámě smrti, že si vždy uvědomoval existenci al’Thora.
V duchu uhnul před vzpomínkami na to, co s ním v Jámě prováděli. Vydestilovali ho, předělali ho. Ale později, v Aridholu, se znovu narodil. Znovu se narodil, aby srazil své staré i nové nepřátele.
Cítil něco jiného, jak se tak kradl prázdnými nočními chodbami Věže. Cítil věc, která byla jeho, kterou mu ukradli. V této chvíli ho poháněla ostřejší touha než jeho prahnutí po al’Thorově smrti nebo po zničení Věže či dokonce po pomstě na prastarém nepříteli. Hlad, aby byl celý.
Těžké dveře měly silné závěsy a železné pásy a zámek z černého železa, velký jako jeho hlava. Jen málokteré dveře ve Věži se zamykaly – kdo by se taky opovažoval krást ve středu Aes Sedai? – ale některé věci Věž považovala za příliš nebezpečné, aby byly snadno k mání. Ty nejnebezpečnější věci ze všech byly drženy za těmito dveřmi, strážené pevným zámkem.
Fain se tiše zahihňal, vytáhl z kapsy kabátce dvě tenké zahnuté kovové tyčinky, vsunul je do klíčové dírky, zkoušel, pátral a tlačil. S pomalým cvaknutím západka vyskočila. Fain se na chvíli opřel o dveře a drsně se chechtal. – Strážené pevným zámkem. Obklopené vší mocí Aes Sedai a strážené obyčejným kovem. Dokonce i sloužící a novicky by měly v tuto hodinu být hotové se svými povinnostmi, ale někdo pořád mohl být vzhůru, mohl se sem jen tak zatoulat. Fainem stále otřásaly občasné záchvěvy veselí, když vracel paklíče do kapsy. Zvedl tlustou voskovici, kterou zapálil od opodál stojící lampy.
Zavřel za sebou dveře, podržel svíčku nad hlavou a rozhlížel se kolem sebe. Stěny byly obloženy policemi a na nich stály prosté krabice i vykládané truhlice nejrůznějších tvarů a velikostí, malé figurky z kosti či slonoviny nebo nějakého tmavšího materiálu, předměty z kovu, skla a křišťálu, které se ve světle svíce třpytily. Nic z toho nevypadalo nebezpečně. Všechno pokrýval prach. Dokonce i Aes Sedai sem chodily málokdy a nikoho jiného sem nevpouštěly. To, co hledal, ho přitáhlo.