Na polici ve výši pasu stála tmavá kovová kazeta. Fain ji otevřel, takže byly vidět olověné, dva couly silné stěny. Uvnitř bylo právě tak dost místa na zakřivenou dýku ve zlaté pochvě s rubínem na jílci. Jeho nezajímalo ani zlato, ani rubín, lesknoucí se jako tmavá krev. Spěšně nakapal trochu vosku na polici, aby mohl postavit svíci vedle kazety, a dýku sebral.
Jakmile se jí dotkl, oddechl si a malátně se protáhl. Zase byl celý, byl jedno s tím, co ho kdysi dávno spoutalo, jedno s tím, co mu velmi skutečným způsobem dalo život.
Železné závěsy tiše zaskřípaly a on se vrhl ke dveřím s napřaženou zakřivenou čepelí. Dveře otevřela jakási světlovlasá mladá žena a měla právě tak dost času vytřeštit oči a pokusit se odskočit, ale on jí rozsekl tvář. Tím stejným pohybem pustil pochvu, popadl ženu za ruku a strhl ji za sebe do skladiště. Vyhlédl ze dveří a rozhlédl se chodbou. Pořád prázdná.
Mladá žena se zatím zmítala na podlaze a snažila se vykřiknout. Rukama si drásala tvář, která jí již zčernala a napuchla, že se ani poznat nedala. Tmavý otok se jí šířil dolů na ramena jako hustý olej. Sněhobílé suknice, s barevnými pruhy u lemu, vlály, jak marně kopala nohama. Fain olízl kapky krve na ruce a s hihňáním se sehnul pro pochvu.
„Ty jsi ale hlupák.“
Prudce se otočil s napřaženou dýkou, avšak vzduch kolem něj jako by zhoustl, obalil ho od krku po podrážky bot. Visel tam na špičkách s dýkou napřaženou k bodnutí a zíral na Alviarin, když za sebou zavírala dveře. Opřela se o ně zády a prohlížela si ho. Tentokrát se z toho nevykroutí. Tiché škrábání střevíčků umírající dívky na dlažebních kamenech se prostě nedalo nijak zamaskovat. Zamrkal, jak mu do očí stekl pot a začal ho pálit.
„Opravdu sis myslel,“ pokračovala Aes Sedai, „že tuto místnost nebude nikdo hlídat, že nikdo nebude na stráži? Ochrana byla v tom zámku. Úkolem té mladé husičky této noci bylo ji sledovat. Kdyby byla dělala, co měla, našel bys teď za dveřmi tucet strážců a stejně tolik Aes Sedai. Ona teď platí cenu za svou hloupost.“
Zmítání za ním utichlo. Fain přimhouřil oči. Alviarin nebyla ze žlutého adžah, avšak i tak se mohla pokusit mladou ženu vyléčit. A ona ani nespustila poplach, jako to měla udělat ta přijatá, jinak by tu nebyla sama. „Ty jsi černá adžah,“ zašeptal.
„To je nebezpečné obvinění,“ poznamenala žena klidně. Nebylo jasné, pro koho z nich je nebezpečné. „Siuan Sanche se snažila tvrdit, že černé adžah je skutečné, když ji vyslýchaly. Prosila, aby nám o nich mohla povědět. Elaida to nechtěla slyšet, a ani nebude chtít. Povídačky o černém adžah jsou jen ohavná pomluva Věže.“
„Ty jsi černá adžah,“ řekl hlasitěji.
„Ty to chceš ukrást?“ Mluvila, jako by nic neřekl. „Ten rubín za to nestojí, Faine. Nebo jak se vlastně jmenuješ. Ta čepel je pošpiněná, takže by se jí holou rukou dotkl jen hlupák, a nikdo jiný by se taky déle nezdržoval v její blízkosti. Vidíš, co to udělalo s Verin. Tak proč jsi sem přišel a šel rovnou po tom, o čem bys ani neměl vědět, že to tu je? Neměl jsi čas něco hledat.“
„Mohl bych se pro tebe zbavit Elaidy. Stačí se jí dotknout tímhle a dokonce ani léčení už ji nezachrání.“ Pokusil se mávnout dýkou, ale nedokázal se pohnout ani o vlásek. Kdyby se byl dokázal hnout, byla by teď Alviarin už mrtvá. „Mohla bys být ve Věži první, ne druhá.“
Vysmála se mu – znělo to jako chladné, opovržlivé zvonečky. „Copak si myslíš, že bych nebyla první, kdybych chtěla? Být druhá mi vyhovuje. Ať si Elaida připíše zásluhy za to, čemu říká úspěchy, a potí se i za své neúspěchy. Já vím, kde leží moc. A teď mi odpovíš na otázky, nebo tu ráno místo jedné najdou dvě mrtvoly.“
Dvě tu budou stejně, ať už jí odpoví k její spokojenosti či nikoliv. Nehodlala ho nechat naživu. „Viděl jsem Thakan’dar.“ Vyslovit tohle bolelo. Vzpomínky, které to přineslo, byly agónií. Odmítl zakňučet a vyrážel slova dál. „Velké moře mlhy, vlnící se a v tichosti narážející na černé útesy, ohně z kováren, zářící rudě pod ním, a blesky protínající oblohu mě téměř dohnaly k šílenství.“ Nechtěl pokračovat, ale přinutil se k tomu. „Vydal jsem se stezkou dolů do útrob Shayol Ghulu, dolů dlouhou cestou, kdy se mi o hlavu otíraly kameny jako tesáky, až na břeh jezera z ohně a roztavených skal –“ Ne, už ne! „– které drží Velikého pána Temnoty v nekonečných hlubinách. Nebe nad Shayol Ghulem je i v poledne černé jeho dechem.“
Alviarin teď stála zpříma a kulila oči. Ne strachem, ale udělalo to na ni dojem. „Slyšela jsem o...“ začala tiše, pak se otřásla a pronikavě se na něj zadívala. „Kdo jsi? Proč jsi tady? Poslal tě jeden ze Zap – z Vyvolených? Proč jsem o tom nebyla zpravena.“
Fain zvrátil hlavu dozadu a zasmál se. „Mají snad znát úkoly, které dostávají takoví jako já, takoví, jako jsi ty?“ Znovu byl jasně slyšet přízvuk jeho rodného Lugardu. Jistým způsobem to bylo jeho rodné město. „Nebo se ti snad Vyvolení se vším svěřují?“ Něco uvnitř něho křičelo, že tohle není správná cesta, ale on Aes Sedai nenáviděl, a to něco uvnitř něj taky. „Buď opatrná, hezoučká malá Aes Sedai, nebo tě pro zábavu předhodí myrddraalovi.“
Její zamračený pohled ho probodával jako rampouchy. „Uvidíme, pane Faine. Uklidím tu spoušť, kterou jsi tu napáchal, a pak uvidíme, kdo z nás dvou stojí u Vyvolených výš.“ S pohledem upřeným na dýku vycouvala z místnosti. Vzduch kolem něj nepovolil, dokud nebyla celou minutu pryč.
V duchu si spílal. Hlupáku. Hraješ hry Aes Sedai, plazíš se před nimi, a pak to všechno zničí jedna chvíle vzteku. Když vracel dýku do pochvy, řízl se. Než strčil zbraň pod kabátec, ránu olízl. Vůbec nebyl to, co si myslela. Kdysi býval temným druhem, ale teď byl mnohem, mnohem dál. Mnohem dál, mnohem výš. Něco úplně jiného. Něco víc. Jestli se jí podaří spojit se s jedním ze Zaprodanců dřív, než se jí dokáže zbavit... Lepší to ani nezkoušet. Teď neměl čas hledat Valerský roh. Za městem ho čekali jeho přívrženci. Měli by ještě čekat. Zasel do nich strach. Doufal, že aspoň někteří lidé jsou pořád naživu.
Před východem slunce byl venku z Věže, mimo ostrov Tar Valon. Tam někde venku byl al’Thor. A on byl zase celý.
20
Průsmyk Jangai
Pod vysokánskou Páteří světa Rand navedl Jeade’ena nahoru do kamenného svahu, který byl pokračováním kopců, jimiž začínal Jangaiský průsmyk. Dračí stěna drásala oblohu, všechny ostatní hory vedle ní vypadaly jako trpaslíci, její vrcholky se sněhovými čepicemi vzdorovaly žhnoucímu odpolednímu slunci. Nejvyšší štít sahal vysoko nad mraky, které se vysmívaly Pustině příslibem deště, jenž nikdy nepřijde. Rand si neuměl představit, proč by se někdo chtěl šplhat nahoru na horu, ale říkalo se, že muži, kteří se pokoušeli zdolat tyto výšiny, se museli vrátit, jak je přemohl strach a to, že nemohli dýchat. Byl ochoten uvěřit, že člověk, když se pokusí vyšplhat tak vysoko, se může docela dobře začít bát i dýchat.
„...a i když jsou Cairhieňané tak ponořeni do hry rodů,“ říkala Moirain vedle jeho ramene, „půjdou za tebou, pokud budou vědět, že jsi silný. Buď na ně tvrdý, ale prosím, buď také spravedlivý. Vládce, který uděluje spravedlnost...“