Snažil se ji nevnímat, stejně jako ostatní jezdce i skřípění a rachot Kadereho povozů, které se klopotily za nimi. Rokle a strže Pustiny už byly za nimi, ale tyto rozeklané kopce, téměř stejně nehostinné, vozům nesvědčily o nic víc. Touto stezkou neputoval nikdo snad již dvacet let.
Moirain k němu takhle mluvila od rozbřesku do západu slunce, kdykoliv ji nechal. Její lekce se mohly týkat maličkostí – podrobností dvorského chování, řekněme, v Cairhienu či Saldeii nebo někde jinde – nebo důležitých záležitostí: politického vlivu bělokabátníků či snad vlivu obchodu na rozhodnutí vládce vstoupit do války. Bylo to, jako by chtěla, aby byl do doby, než dosáhne druhé strany hor, co nejvzdělanější, co nejnoblesnější jen bude možné. Bylo překvapivé, jak často to, co říkala, odráželo to, co by každý doma v Emondově Roli nazval zdravým selským rozumem. A taky jak často tomu tak nebylo.
Občas přišla s něčím překvapivým. Například že nesmí věřit žádné ženě ve Věži krom Egwain, Elain a Nyneivy, či zpráva, že na amyrlinin stolec usedla Elaida. Přísaha nepřísaha, odmítala mu prozradit, jak to ví. Tvrdila, že pokud se tak rozhodne, musí mu to říci jiná, že je to cizí tajemství a ona ho nemůže vyjevit. Rand podezíral jednu z moudrých, které uměly chodit ve snu, i když ty se mu podívaly rovnou do očí a odmítly říci ano či ne. Přál si, aby je dokázal donutit odpřísáhnout to co Moirain. Neustále se pletly mezi něho a náčelníky, jako by chtěly, aby, pokud se bude chtít dostat k náčelníkům, musel jednat přes ně.
Právě v této chvíli Rand nechtěl myslet na Elaidu ani na moudré, ani poslouchat Moirain. Teď si chtěl prohlédnout průsmyk před nimi, hlubokou brázdu mezi horami, která se kroutila, jako by někdo tupou sekerou znovu a znovu sekal do země, aniž by se mu to nějak zvlášť dařilo. Pár minut rychlé jízdy, a mohl by být v průsmyku.
Na jedné straně ústí kotliny bylo rovné čelo útesu přitesáno asi na sto kroků našíř a do plochy byl vyřezán větrem již dosti ohlazený had ovinutý kolem hole dobrých tři sta sáhů vysoké. Byl to snad pomník, snad značka či pečeť vládce, a určitě byl vytvořen některým ze zmizelých národů z doby před Artušem Jestřábí křídlo, možná dokonce ještě z doby před trollockými válkami. Rand už viděl několikrát pozůstatky dávno zmizelých států. Dokonce ani Moirain často neznala jejich původ.
Vysoko na druhé straně, tak vysoko, že si nebyl jist, zda vidí to, co si myslí, že vidí, těsně pod hranicí sněhu, stálo něco ještě podivnějšího. Něco, vedle čehož vypadal první, pár tisíc let starý pomník celkem obyčejně. Rand by byl ochoten přísahat, že je to pozůstatek rozbitých budov, světleji šedý proti tmavší hmotě hory, a ještě zvláštnější bylo to, co vypadalo jako jakési přístaviště ze stejného materiálu, jakoby molo pro lodi, opile se naklánějící po úbočí hory. Pokud si to nepředstavoval, tak stavby pocházely z doby před Rozbitím. Tvář světa byla v těch letech úplně změněna. Tohle předtím mohlo docela dobře být dno oceánu. Bude se muset zeptat Asmodeana. I kdyby byl měl čas, nemyslel si, že by se chtěl šplhat tak vysoko, aby si to zjistil sám.
U paty obrovského hada ležel Taien, středně velké městečko obehnané vysokými hradbami, samo pozůstatek z časů, kdy Cairhien ještě směl posílat karavany přes Trojí zemi a ze Shary proudilo po hedvábné stezce bohatství. Nad městem poletovali ptáci a na hradbách ze šedého kamene byly v pravidelných rozestupech jakési tmavé skvrny. Mat se Okovi postavil ve třmenech, tím svým velkým kloboukem se širokou krempou si zastínil oči a zamračil se. Lan měl tvrdou tvář jako obvykle bez výrazu, přesto však vypadal stejně napjatě. Závan větru, tady trochu chladnějšího, mu rozevlál plášť s proměnlivými barvami, takže na chvíli jako by od ramen po holínky splynul se skalisky a řídkými trnitými keři.
„Posloucháš mě?“ zeptala se náhle Moirain a pobídla svou bílou klisnu blíž. „Musíš –!“ Zhluboka se nadechla. „Prosím, Rande. Je toho tolik, co ti musím říci, tolik, co potřebuješ vědět.“
Náznak prosebného tónu v jejím hlase ho přiměl, že se na ni podíval. Vzpomínal si na dobu, kdy ho její přítomnost zastrašovala. Teď přes všechno své královské vystupování vypadala docela malá. Bylo pěkně hloupé, že měl pocit, jako by ji měl ochraňovat. „Máme ještě spoustu času, Moirain,“ pravil mírně. „Nepředstírám, že bych si myslel, že znám svět tolik jako ty. Odteď si tě chci držet u sebe.“ Skoro si neuvědomil, jak velká změna proběhla od toho, kdy si ona držela u sebe jeho. „Ale zrovna teď mám v hlavě něco jiného.“
„Ovšem.“ Povzdechla si. „Jak si přeješ. – Máme ještě spoustu času.“
Rand pobídl grošovaného hřebce do klusu a ostatní ho následovali. Vozy také zrychlily, i když do kopce s nimi tempo udržet nemohly. Asmodeanovi – Jasinu Nataelovi – povlával záplatovaný kejklířský plášť jako praporec, který nesl u třmene, jasně rudý s bíločerným symbolem starých Aes Sedai uprostřed. Tvářil se mrzutě. Být korouhevníkem ho nijak zvlášť nepotěšilo. Pod tímto znamením bude dobývat, říkalo rhuideanské proroctví, a možná svět tolik nevyděsí jako Dračí praporec, praporec Luise Therina, který nechal vlát nad Tearským Kamenem. Tento znak pozná jen málokdo.
Skvrny na hradbách byly těla Taieňanů, jaksi divně pokroucená v předsmrtné agónii, nafouklá na slunci a visící za krky v řadě, která zřejmě obkružovala město. Ptáci byli lesklí černí krkavci a supi s ušpiněnými hlavami a krky. Někteří krkavci seděli na mrtvolách a krmili se, nově příchozí je vůbec nezajímali. V suchém vzduchu se vznášel odporný nasládlý puch hniloby a pronikavý zápach spáleniny. Železem obitá brána byla otevřená a uvnitř byly vidět trosky, očazené kamenné domky a zhroucené střechy. Kromě ptáků se nikde nic nehýbalo.
Jako Mar Ruois. Snažil se tu myšlenku setřást, ale v duchu viděl velké město poté, co bylo znovu dobyto, vysoké věže začernalé a pobořené, pozůstatky obrovských hranic na každé křižovatce, kam do plamenů naházeli spoutané a živé všechny ty, kteří odmítli přísahat Stínu. Věděl, čí vzpomínka to musí být, i když to neprobral s Moirain. Já jsem Rand al’Thor. Luis Therin Telamon je mrtvý tři tisíce let. Já jsem já! To byla bitva, kterou hodlal vyhrát. Když už musí zemřít v Shayol Ghulu, zemře tam jako on sám. Přinutil se myslet na něco jiného.
Půl měsíce, co opustil Rhuidean. Půl měsíce, i když Aielové nasadili od slunce východu do západu takové pěší tempo, že uštvali i koně. Ale Couladin putoval tímhle směrem týden, než to Rand zjistil. Pokud se jim nepodařilo náskok stáhnout, tak měl právě tolik času na pustošení Cairhienu, než se tam Rand dostane. Víc, než dokáže Shaidy dostat do patřičných mezí. Nebyla to o moc šťastnější myšlenka.
„Z té skály nalevo nás někdo pozoruje,“ poznamenal tiše Lan. Navenek byl cele pohroužen do prohlížení toho, co zbylo z Taienu. „Není to Aiel, jinak bych nezahlédl ani chlup.“
Rand byl rád, že přiměl Egwain a Aviendhu zůstat s moudrými. Město mu poskytlo nový důvod, ale pozorovatel zapadal do jeho původního plánu, když ještě doufal, že Taien vyvázl. Egwain pořád nosila stejné aielské šaty jako Aviendha, a Aielové by v Taienu nebyli zrovna vítáni. Mezi přeživšími budou ještě méně oblíbení.
Ohlédl se na vozy, které zastavovaly kousek po svahu. Vozkové začínali bručet, když teď jasně viděli na město a ozdoby na hradbách. Kadere, mohutné tělo měl dnes opět zabalené v bílém, si velkým kapesníkem otíral obličej i orlí nos. Vypadal nevzrušeně, jen zamyšleně špulil rty.