Rand čekal, že jakmile projedou průsmykem, bude si Moirain muset hledat nové vozky. Kadere a jeho muži nejspíš utečou hned, jak dostanou první příležitost. A on je bude muset nechat jít. Nebylo to správné – nebylo to spravedlivé – ale bylo to nutné, aby ochránil Asmodeana. Jak dlouho už dělá to, co je nutné, místo toho, co je správné? Ve spravedlivém světě by to bylo totéž. Tahle myšlenka ho rozesmála, znělo to jako drsné sípění. Zdaleka už nebyl tím vesnickým chlapcem, jímž býval, ale občas k němu ten chlapec pronikl. Ostatní se na něj podívali a on musel potlačit touhu jim sdělit, že ještě není šílený.
Minuly dlouhé minuty, než se ze skal vynořili dva muži bez kabátce a žena, všichni tři rozedraní a bosí. Blížili se váhavě, hlavy nejistě nakláněli a očima přebíhali z jednoho jezdce na druhého, na vozy a zpátky, jako by při nějakém hlasitějším zvuku chtěli uprchnout. Propadlé tváře a potácivý krok hovořily o hladu.
„Díky Světlu,“ řekl jeden z mužů nakonec. Měl šedé vlasy –žádný z trojice nebyl mladý – a vrásčitou tvář. Pohledem chvilku prodlel na Asmodeanovi s jeho záplavou krajek na límci a manžetách, ale vůdce karavany by nejel na mule a nenesl by prapor. Nakonec nejistě sevřel Randův třmen. „Světlo budiž pochváleno, že jste vyšli z té strašlivé země živí, můj pane.“ Mohlo to být Randovým kabátcem z modrého hedvábí se zlatou výšivkou na ramenou nebo praporcem či prostá lichotka. Ten muž rozhodně neměl důvod je považovat za něco jiného než kupce, byť dobře oblečené. „Ti vraždící divoši se znovu pozvedli. Je to další aielská válka. V noci se dostali přes hradby dřív, než si to někdo uvědomil, pobili každýho, kdo proti nim zvedl ruku, a ukradli všechno, co nebylo přikovaný na místě.“
„V noci?“ zeptal se ostře Mat. Klobouk měl stažený hluboko do čela a stále obhlížel pobořené město. „Copak vaše hlídky spaly? Měli jste přece takhle blízko nepříteli hlídky, ne? Dokonce i Aielové by měli spoustu práce dostat se na vás, kdybyste měli postavený hlídky.“ Lan se na něj podíval oceňujícím pohledem.
„Ne, můj pane.“ Šedovlasý muž na Mata zamrkal, ale odpověděl Randovi. Matův zelený kabátec byl dost dobrý i pro urozeného pána, ale Mat ho měl rozepnutý a vypadalo to, že v něm spává. „My... My měli jen strážnýho u každý brány. Už to bylo dlouho, co jsme nějakýho divocha zahlídli. Ale tentokrát... To, co neukradli, spálili, a vyhnali nás ven, abychom pomřeli hlady. Špinavý zvířata! Díky Světlu jsi nás přišel zachránit, můj pane, jinak bychom tu všichni jistě umřeli. Já jsem Tal Nethin. Jsem – byl jsem – sedlář. A dobrej, můj pane. Tohle je moje sestra Aril a její manžel Ander Corl. Dělá dobrý boty.“
„Ukradli taky lidi, můj pane,“ ozvala se žena chraplavým hlasem. Byla o něco mladší než její bratr, kdysi mohla být docela hezká, ale vyčerpání a starosti jí vyryly do tváří vrásky. Rand tušil, že se už nikdy zcela neztratí. Její manžel měl v očích ztracený pohled, jako by si nebyl zcela jistý, kde vlastně je. „Moji dcerku, můj pane, i syna. Vzali všechny mladý, každýho nad šestnáct, svlíkli je do naha přímo na ulici a odehnali je. Můj pane, můžeš...?“ Odmlčela se a pevně zavřela oči, jako by tomu nemohla uvěřit, a zapotácela se. Byla jen malá naděje, že své děti ještě někdy uvidí.
Moirain už byla dole ze sedla a vedle Aril. Vyčerpaná žena hlasitě zalapala po dechu, jakmile se jí Aes Sedai dotkla, a otřásla se od hlavy k patě. Tázavě obrátila užaslý pohled na Moirain, ale ta ji jenom podpírala.
Arilin manžel náhle vytřeštil oči a zíral na Randovu pozlacenou přezku na opasku, byl to dar od Aviendhy. „Měl takhle poznačený paže. Takhle. Omotaný kolem dokola, jako ten had na skále.“
Tal nejistě vzhlédl k Randovi. „Vůdce těch divochů, můj pane. On – měl takový znamení na pažích. Měl ty divný šaty jako všichni ostatní, ale měl ustřižený rukávy a hodně se snažil, aby to každej uviděl.“
„To je dárek, co jsem dostal v Pustině,“ řekl Rand. Dával si pozor, aby měl ruce stále na sedlové hrušce. Rukávy kabátce jeho Draky zakrývaly až po hlavu, kdyby se však někdo podíval blíž, zahlédl by kousek z nich na hřbetech rukou. Aril se zapomněla divit, co to vlastně ta Moirain udělala, a všichni tři se tvářili, že každou chvíli utečou. „Jak je to dlouho, co odešli?“
„Šest dní, můj pane,“ odpověděl Tal znepokojeně. „Udělali to všechno za noc a den a příští den odešli. My bychom byli odešli taky, ale co kdybychom je potkali, až se budou vracet? V Seleanu je určitě museli zahnat zpátky.“ To bylo město na druhé straně průsmyku. Rand pochyboval, že Selean bude touto dobou v lepším stavu než Taien.
„Kolik lidí přežilo kromě vás tří?“
„Asi stovka, můj pane. Možná víc. Nikdo to nepočítal.“ Randa náhle přemohl hněv, i když se ho snažil potlačit. „Stovka vás je?“ Hlas měl studený jako železo. „A šest dní? Tak proč jsou vaši mrtví ponechaní napospas krkavcům? Proč mrtví pořád ještě visí na hradbách? Tohle jsou vaši lidé, kteří tu páchnou!“ Ti tři se schoulili a couvali od jeho koně.
„Báli jsme se, můj pane,“ zachraptěl Tal. „Oni odešli, ale mohli se vrátit. A on nám řekl... Ten se znamením na pažích nám řekl, abychom na nic nesahali.“
„Zpráva,“ řekl Ander hluše. „Vybral je pro pověšení, prostě je vytahovali, dokud jich nebylo dost kolem celé hradby. Muže, ženy, bylo mu to jedno.“ Oči upíral na Randovu přezku. „Řekl, že je to zpráva pro jednoho muže, co půjde za ním. Řekl, že chce, aby ten muž věděl... věděl, co udělají na druhý straně Páteře. Řekl... Řekl, že s tím mužem naloží ještě hůř.“
Aril náhle vyvalila oči a všichni tři s otevřenými ústy zírali za Randa. Pak se s jekotem obrátili a utekli. Ze skal, z nichž předtím vyšli, se zvedli černě zahalení Aielové a oni se vrhli jiným směrem. Tam se však zahalení Aielové objevili také, a oni se prostě zhroutili na zem, vzlykali a drželi se navzájem, zatímco je válečníci obstupovali. Moirain měla chladnou a vyrovnanou tvář, ale oči klidné neměla.
Rand se otočil v sedle. Po svahu přicházeli Rhuark a Dhearik, sundávali si závoje a odmotávali šufy z hlavy. Dhearik byl silnější než Rhuark, s výrazným nosem a světlými prameny ve zlatých vlasech. Přivedl Reyn Aiely, jak Rhuark řekl, že přivede.
Timolan a jeho Miagomové šli rovnoběžně s nimi o tři dny cesty dál na sever a občas si vyměnili posly, ale jinak náčelník svoje záměry neprozradil. Codarrové, Shiandové a Darynové byli stále někde na východě. Amys a ostatní po snové poradě s jejich moudrými tvrdily, že také přicházejí, ale pomalu. Ty moudré neměly ponětí, jaké mají jejich kmenoví náčelníci záměry, stejně jako Rand netušil, co podnikne Timolan.
„Bylo to nutné?“ řekl, když dva náčelníci došli až k němu. Také už lidi vyděsil, ale z dobrého důvodu, a nenutil je si myslet, že zemřou.
Rhuark jenom pokrčil rameny, a Dhearik řekclass="underline" „Rozložili jsme oštěpy kolem téhle držby tak, aby nás neviděli, jak sis přál, a nezdálo se nutné čekat, protože tu nezůstal nikdo, kdo by si zatančil s oštěpy. Kromě toho to jsou jenom zabijáci stromů.“
Rand se zhluboka nadechl. Věděl, že to by mohl být svým způsobem stejně velký problém jako Couladin. Asi před pěti sty lety darovali Aielové Cairhienu stromek, odrostek avendesory, a s ním i právo, jaké neměl žádný jiný stát, obchodovat přes Trojí zemi se Sharou. Neudali žádný důvod – mokřiňany neměli v nejlepším případě v lásce – ale od Aielů to vyžadovalo ji’e’toh. Během dlouhých let na pouti, která je nakonec přivedla do Pustiny, je nenapadli jen jediní lidé, jen jediní jim umožnili přístup k vodě bez boje, když svět vyschl na troud. A oni nakonec našli potomky těch lidí. Cairhieňany.