Po pět set let proudilo do Cairhienu s hedvábím a slonovinou bohatství. Pět set let, a avendoraldera rostla v Cairhienu. A potom nechal král Laman strom podetnout, aby si z něj mohl udělat trůn. Státy věděly, proč před dvaceti lety Aielové překročili Páteř světa – Lamanův hřích, tak tomu lidé říkali, a Lamanova pýcha – ale jen málokdo věděl, že pro Aiely to nebyla válka. Čtyři kmeny se vydaly najít křivopřísežníka a narušitele přísahy, a když ho zabily, vrátily se zpátky do Trojí země. Jejich opovržení pro zabijáky stromů, křivopřísežníky, však nikdy nevyprchalo. To, že byla Moirain Aes Sedai, převážilo její cairhienský původ, ale Rand si nebyl jist jak moc.
„Tihle lidé žádnou přísahu neporušili,“ řekl oběma náčelníkům. „Najděte ostatní. Ten sedlář říkal, že jich je asi stovka. A buďte na ně milí. Jestli nás někteří pozorovali, tak teď asi utíkají zpátky do hor.“ Oba Aielové se začali otáčet a Rand ještě dodaclass="underline" „Slyšeli jste, co mi vykládal? Co si myslíte vy o tom, co tu Couladin udělal?“
„Zabili víc, než museli,“ prohlásil Dhearik se znechuceným potřesením hlavou. „Jako když černá fretka vpadne do hnízd skalňáků v rokli.“ Zabíjení je stejně snadné jako umírání, tvrdili Aielové. Každý trouba dokáže obojí.
„A ta druhá věc? Zajatci. Gai’šainové.“
Rhuark a Dhearik si vyměnili pohledy a Dhearik stiskl rty. Očividně to slyšeli a byli z toho znepokojení. Chtělo to hodně, aby to vyvedlo Aiela z míry.
„Tak to být nemůže,“ řekl Rhuark nakonec. „Jestli je to... Gai’šain je záležitost ji’e’toh. Z nikoho, kdo se neřídí ji’e’toh, nemůžeš udělat gai’šaina, jinak to jsou jen lidská zvířata, jako si drží Shaaradové.“
„Couladin opustil cestu ji’e’toh.“ Dhearikův hlas zněl, jako by říkal, že kamenům vyrostla křídla.
Mat pobídl koleny Oka blíž. Nikdy nebyl zrovna výjimečný jezdec, ale občas, když myslel na něco jiného, jezdil, jako by se na koni narodil. „Tebe to překvapuje?“ zeptal se. „Po tom, co všecko už udělal? Ten chlap by podváděl, i kdyby hrál kostky se svou mámou.“
Všichni na něj upřeli bezvýrazné pohledy, oči jako modré kameny. Mnoha způsoby Aielové byli ji’e’toh. A ať už byl Couladin jinak cokoliv, v jejich očích byl stále Aiel. Klan před kmenem, kmen před cizinci, ale Aiel před mokřiňany.
Připojily se k nim některé Děvy, Enaila, Jolien a Adelin a šlachovitá, bělovlasá Sulin, kterou vybraly jako správkyni střechy rhuideanské střechy Děv. Děvám, které v Rhuideanu zůstaly, řekla, ať si vyberou jinou, a teď vedla Děvy tady. Ženy vycítily náladu mužů a neříkaly nic, jen trpělivě položily hroty oštěpů na zem. Pokud Aiel chtěl, dokázal, že kámen vedle něj vypadal ukvapeně.
Ticho přerušil Lan. „Jestli Couladin čeká, že ho budeš sledovat, mohl nechat někde v průsmyku pěkné překvapení. Stovka mužů by mohla průsmyk v úžinách udržet i proti celému vojsku. Tisícovka...“
„Tak se utáboříme tady,“ řekl Rand, „a pošlete zvědy, aby se přesvědčili, že cesta je volná. Duadhe Mahdi’in?“
„Hledače vody,“ souhlasil Dhearik a mluvil potěšeně. To bylo jeho společenstvo, než se stal náčelníkem kmene.
Když se reynský náčelník vydal dolů ze svahu, Sulin a ostatní Děvy se na Randa významně podívaly. Poslední tři dny, když se začal bát toho, co by tu mohl najít, vybíral zvědy z jiných společenstev a měl pocit, že ony vědí, že to nedělá jenom proto, aby se ostatní dostali na řadu. Snažil se jejich pohledy ignorovat, avšak zvláště se Sulin to bylo těžké. Ta ženská mohla svýma bledě modrýma očima zarážet hřebíky.
„Rhuarku, jakmile najdou ty, co přežili, zařiď, ať je hned nakrmí. A ať se k nim chovají slušně. Vezmeme je s sebou.“ Jeho pohled přitáhla městská hradba. Někteří Aielové už používali zakřivené rohovinové luky a zabíjeli krkavce. Zplozenci Stínu občas používali krkavce a další mrchožrouty jako špehy. Oči stínu – tak je Aielové nazývali. Tihle se krmili tak soustředěně, že si něčeho všimli, až je proklál šíp, ale moudrý člověk s krkavci a krysami nikdy neriskoval. „A zařiď, ať pohřbí mrtvé.“ Aspoň v tom se spravedlnost rovnala nutnosti.
21
Darovaná čepel
V ústí průsmyku Jangai, byť dál od Taienu, začal rychle vznikat tábor a šířil se přes kopce, kolem přístupových cest, mezi roztroušeným ostnitým křovím a dokonce i nahoru na horské svahy. Ne že by ho bylo příliš vidět, snad krom v průsmyku samotném. Aielské stany splývaly s kamenitou půdou tak dobře, že jste je mohli přehlédnout, i když jste věděli, co hledáte a kde. V kopcích se Aielové utábořili podle kmenů, ale ti v průsmyku se scházeli podle společenstev. Většinou to byly Děvy, ale mužská společenstva vyslala své zástupce taky, asi po padesáti, a muži si rozložili stany o hodně výš nad troskami Taienu v táborech, které od sebe byly nenápadně odděleny. Každý chápal, nebo si aspoň myslel, že chápe, že Děvy nesou Randovu čest, ale všechna společenstva chtěla strážit Car’a’carna.
Moirain – samozřejmě s Lanem – odešla rozmístit Kadereho vozy těsně pod městem. Aes Sedai nadělala kolem toho, co bylo na vozech, skoro stejně takový poprask jako kolem Randa. Vozkové bručeli a nadávali, jak město smrdí, a vyhýbali se pohledu na to, jak Aielové odřezávají těla z hradeb, ale po měsících, které strávili v Pustině, zřejmě byli rádi, že jsou blízko byť jen trosek toho, co považovali za civilizaci.
Gai’šainové stavěli stany moudrých – tedy Amys, Bair a Melain – pod městem na téměř ztracené stezce vedoucí nahoru do kopců. Rand si byl jistý, že si toto místo vybraly proto, aby mohly být nablízku jak jemu, tak bezpočtu moudrých dole, ale podle něj určitě nebyla náhoda, že každý, kdo za ním bude přicházet z kopců, bude muset projít přes jejich tábor nebo kolem něj, aby se k němu dostal. Trochu ho překvapilo, když viděl, že bíle oděné postavy pohání Melain. Teprve před třemi dny se provdala za Baela v obřadu, kterým se z ní stala jeho manželka a sestra-žena jeho druhé manželky Dorindhy. Ta část byla zřejmě stejně důležitá jako svatba samotná. Aviendhu jeho překvapení dost šokovalo, nebo možná rozzlobilo.
Když dorazila Egwain s Aviendhou za ocasem své bílé kobylky, majíc jednoduché suknice vyhrnuté nad kolena, vypadaly obě i přes rozdílné zabarvení a to, že Aviendha při své výšce mohla nahlížet Egwain přes rameno, aniž by se musela příliš natahovat, úplně stejně. Obě měly jen jeden slonovinový náramek a jeden náhrdelník. Práce s odklízením visících mrtvol právě začala. Většina krkavců byla mrtvá, země byla posetá hromádkami černého peří, a zbytek odletěl, ale supi byli přežraní tak, že se nemohli zvednout do vzduchu a jen se kolébali v popelu uvnitř hradeb.
Rand si přál, aby existoval nějaký způsob, jak jim oběma zabránit spatřit tuhle scénu, ale k jeho překvapení ani jedna neodběhla vyprázdnit si žaludek. No, něco takového stejně od Aviendhy neočekával. Ona viděla smrt příliš často a vyrovnala se s tím, její tvář zůstala nyní zcela bez výrazu. Nečekal však čirou lítost v očích Egwain, když se dívala, jak sundávají nafouklé mrtvoly z hradeb.
Zavedla Rosu k Jeade’enovi a naklonila se, aby mohla Randovi položit ruku na rameno. „Je mi to moc líto, Rande. Neexistoval způsob, jak bys tomu mohl zabránit.“