„Já vím,“ řekl jí. Dokonce ani nevěděl, že tu nějaké město je, dokud se o něm před pěti dny jen tak mimochodem mezi řečí nezmínil Rhuark – s náčelníky se radil pouze o tom, zda dokážou za den urazit větší vzdálenost a co Couladin udělá, až projde Jangai – a tou dobou už tady Shaidové skončili a odešli. Zatím už si přestal nadávat do hlupáků.
„No, hlavně si to pamatuj. Nebyla to tvoje chyba.“ Pobídla Rosu dál a než se dostala z doslechu, dala se do řeči s Aviendhou. „Jsem ráda, že to bere tak dobře. Mívá ve zvyku cítit se provinile kvůli věcem, který stejně nemůže ovlivnit.“
„Muži si vždycky myslí, že ovládají všechno kolem sebe,“ opáčila Aviendha. „Když potom ale zjistí, že to tak není, myslejí si, že selhali, místo aby zjistili prostou pravdu, kterou už ženy dávno znají."
Egwain se zahihňala. „Tohle je prostá pravda. Hned jak jsem uviděla ty chudáky lidi, napadlo mě, že ho najdem, jak někde zvrací.“
„To má tak slabý žaludek? Já...“
Jejich hlasy utichly, jak se kobylka odšourala dál. Rand se, celý rudý, narovnal v sedle. Snažit se je odposlechnout. Chová se jako pitomec. To mu ale nezabránilo, aby se na ně nemračil. Bral na sebe zodpovědnost jenom za to, co byla jeho práce, i když jen pro něj samotného. Jenom za věci, se kterými mohl něco udělat. A se kterými měl něco udělat. Nelíbilo se mu, když se o něm takhle bavily. Za jeho zády i přímo jemu pod nosem. Světlo samo vědělo, co si povídají.
Sesedl a vedl Jeade’ena za sebou, pátraje po Asmodeanovi, který se zřejmě někam zatoulal. Po tolika dnech strávených v sedle se rád prošel. V průsmyku se objevovaly různé shluky stanů. Horské svahy a útesy vytvářely skvělé hradby, ale Aielové se stejně rozestavovali, jako by odtamtud čekali útok. Rand se snažil jít s Aiely pěšky, ale půlden mu stačil, aby se zase vrátil na koně. Už tak měl dost práce, aby s nimi udržel krok v sedle. Když spěchali, dokázali Aielové utahat i koně.
Mat byl také dole, dřepěl s otěžemi v ruce a tím oštěpem s černým ratištěm přes kolena, upíral zrak na rozvalenou bránu, studoval město a cosi si brumlal, zatímco Oko se snažil oždibovat jakýsi trnitý keř. Mat město studoval, neprohlížel si ho jen tak. Odkud se vzala ta poznámka o hlídkách? Mat od jejich první návštěvy Rhuideanu tu a tam říkal zvláštní věci. Rand by byl rád, kdyby byl Mat ochoten bavit se o tom, co se v Rhuideanu vlastně stalo, ale on pořád popíral, že k něčemu došlo, i přes medailon s liščí hlavou, oštěp a jizvu kolem krku. Melindhra, shaidská Děva, s kterou se Mat dal dohromady, stála kousek stranou a mládence sledovala, dokud nepřišla Sulin a nezahnala ji s nějakou posílkou. Randa napadlo, jestli Mat ví, že si Děvy sázejí na to, zda se kvůli němu Melindhra vzdá oštěpu. A jestli ho naučí zpívat, ačkoliv když se Rand ptal, co to znamená, jenom se zasmály.
Hudba ho přitáhla k Asmodeanovi, jenž se s harfou na koleni usadil na žulové skalce. Žerď karmínového praporce byla zaražená do kamenité země a mula uvázaná k ní. „Vidíš, můj pane Draku,“ řekl vesele, „tvůj korouhevník se věrně věnuje svým povinnostem.“ Pak se jeho hlas i výraz změnily a on řekclass="underline" „Když už musíš tuhle věc mít, proč ji nenecháš nýst Mata nebo Lana? Nebo Moirain, když už jsme u toho. Ještě ráda by nesla tvůj prapor a čistila ti boty. Buď s ní opatrnej. Je to protřelá ženská. Když nějaká žena řekne, že tě bude poslouchat o svý vlastní vůli, tak je čas spát lehce a hlídat si záda.“
„Neseš to, neboť jsem tě vybral, mistře Jasine Nataeli.“ Asmodean sebou trhl a rozhlédl se kolem sebe, přestože všichni ostatní byli dost daleko a zaneprázdnění, aby poslouchali. Stejně by jim nikdo jiný nerozuměl. „Co víš o těch troskách nahoře těsně pod hranicí sněhu? Musejí pocházet z věku pověstí.“
Asmodean se nahoru ani nepodíval. „Tenhle svět se hodně změnil proti světu, kde... jsem usnul.“ Mluvil unaveně a lehce se zachvěl. „To, co vím o tom, co tu leží, jsem zjistil až po probuzení.“ Z harfy se vylinuly žalostné tóny „Pochodu mrtvých". „Co já vím, tak by to mohlo pocházet z města, ve kterým jsem se narodil. Shorelle byl přístav.“
Slunci zbývala snad hodina, než ho skryje Páteř světa. Takhle blízko vysokým horám přicházela noc rychle. „Na další z našich rozhovorů jsem dneska moc utahanej.“ Takhle na veřejnosti nazývali Asmodeanovy lekce, i když kolem nikdo jiný nebyl. Spolu s výukou, kterou mu poskytovali Lan a Rhuark, mu s Asmodeanovými hodinami od odjezdu z Rhuideanu zbývalo na spánek jen málo času. „Až budeš hotový, jdi do svého stanu. Uvidíme se ráno. S praporem.“ Nikdo jiný, kdo by tu zatracenou věc nesl, tu prostě nebyl. Třeba najde někoho v Cairhienu.
Když se obracel k odchodu, Asmodean zahrál cosi nemelodického a řekclass="underline" „Dneska v noci nebudou kolem mýho stanu žádný hořlavý sítě? Už jsi mi konečně začal věřit?“
Rand se ohlédl přes rameno. „Věřím ti jako bratru. Do dne, kdy mě zradíš. To, cos udělal, ti prominu za to, že mě učíš, a je to mnohem lepší dohoda, než si zasloužíš, ale v den, kdy se obrátíš proti mně, to roztrhám a pohřbím i s tebou.“ Asmodean pootevřel ústa, ale Rand ho předešel. „Tohle říkám já, Nataeli. Rand al’Thor. Lidi z Dvouříčí nemají rádi ty, co se jim snaží vrazit nůž do zad.“
Podrážděně zatahal za grošákovy otěže a odešel dřív, než se druhý muž zmohl na slovo. Nebyl si jist, zda Asmodean má vůbec tušení, že se mu snaží vyhrožovat mrtvý muž, ale nemohl si dovolit mu to nějak dát najevo. Asmodean si už tak byl jist, že je to ztracený případ. Kdyby ho napadlo, že Rand zcela neovládá ani vlastní myšlenky, že se může každou chvíli zbláznit, Zaprodanec by ho v okamžení opustil, a Rand se toho musel ještě spoustu naučit.
Pod Aviendžiným dohledem stavěli bíle odění gai’šainové jeho stan o hodný dál v průsmyku, kde se nad ním tyčil ten obrovský kamenný had. Gai’šainové měli vlastní stany, ale ty samozřejmě postaví jako poslední. Adelin a asi tucet Děv dřepěly opodál, hlídaly a čekaly, až budou moci strážit jeho spánek. Dokonce i když kolem něj každou noc tábořilo na tisíc Děv, ony přesto dál stavěly stráž k jeho stanu.
Než k nim došel, natáhl se skrze angrial, který měl v kapse, a uchopil saidín. Nebylo ovšem třeba, aby se vyřezávaného tlouštíka s mečem skutečně dotýkal. Naplnila ho směs špíny a krásy, ta zuřící ohnivá řeka, ta zdrcující lavina ledu. Usměrňoval každou noc od odjezdu z Rhuideanu, stavěl ochrany kolem celého tábora, nejen kolem stanů v průsmyku, ale i kolem těch na kopcích a svazích hor. Potřeboval angrial, aby vytvořil tak velké ochrany, ale jen tak tak. Předtím si myslel, že je silný, ale díky Asmodeanově výuce byl ještě silnější. Člověk ani zvíře, kteří by překročili čáru ochrany, by si ničeho nevšimli, ale zplozenec Stínu, který by se jí dotkl, by spustil varování, které by zaslechli všichni ve stanech. Kdyby byl toto udělal v Rhuideanu, temní psi by nikdy nevstoupili bez toho, aby se to dozvěděl.
Aielové samotní budou dávat pozor na lidské nepřátele. Ochrany byly složitě propletené, byť slabé, a snažit se do nich dostat víc než jednu věc by způsobilo, že by nebyly prakticky využitelné. Mohl zařídit, aby zabily každého zplozence Stínu, místo aby jenom spustily poplach, ale to by bylo jako maják pro každého Zaprodance, který by po něčem takovém pátral, a také pro každého myrddraala. Nebylo nutné k sobě nepřátele přivolávat, když třeba ještě nevěděli, kde je. Takhle se to nedozví žádný ze Zaprodanců, pokud by se nedostal příliš blízko, a myrddraal teprve, až už by bylo pozdě.