Propustit saidín bylo cvičením v sebeovládání i přes odpornou špínu, i přes to, jak se ho jediná síla snažila smést jako zrnko písku na dně řeky, snažila se ho spálit, zničit. Plul v rozlehlé prázdnotě, a přesto cítil, jak se každého jeho vlasu dotýká vítr, viděl jednotlivá vlákna v šatech gai’šainů, cítil také teplou vůni Aviendhy. A chtěl víc. Ale také cítil popel Taienu, zápach smrti a mrtvých těl, která hořela na hranicích, hnilobu těch, která ještě neshořela, dokonce i těch, která již byla pohřbená, stejně jako suchou hlínu jejich hrobů. To pomohlo. Po chvíli byl saidín pryč a on vdechoval jenom suchý horký vzduch. Zápach smrti se vytratil a vzduch byl čistý a nádherný.
„Podívej, co tu bylo před námi,“ řekla Aviendha, když nechal bíle oděnou ženu s pokorným výrazem odvést Jeade’ena. Zvedla hnědého hada. Byl mrtvý, ale silný jako Randovo předloktí a skoro pět loktů dlouhý. Krevozmij odvozoval své jméno od toho, jaký účinek mělo jeho kousnutí. Krev se v několika minutách proměnila oběti v rosol. Pokud se Rand nemýlil, tak čistá rána za jeho hlavou pocházela od Aviendžina nože. Adelin a ostatní Děvy to sledovaly s pochvalným výrazem.
„Napadlo tě vůbec, že by tě mohl uštknout?“ zeptal se Rand. „Napadlo tě vůbec použít jedinou sílu, místo toho pitomýho nožíku? Proč jsi ho nejdřív nepolíbila? Muselas být dost blízko.“
Aviendha se narovnala a její zelené oči téměř způsobily, že noční chlad přišel o hodně dřív. „Moudré říkají, že není dobré používat jedinou sílu příliš často.“ Odsekávaná slova byla stejně studená jako její oči. „Říkají, že je možné natáhnout příliš a ublížit si.“ Lehce se zamračila a spíš k sobě než k němu dodala: „I když jsem se ještě nedostala na hranici toho, co vydržím. Tím jsem si jistá.“
Rand potřásl hlavou a vstoupil do stanu. Ta žena prostě odmítala poslouchat rozumné rady.
Ještě se pořádně neusadil na hedvábné podušce vedle dosud nezapáleného ohně, a ona již přišla dovnitř za ním. Bez krevozmije, naštěstí, ale nesměle nesla něco zabalené v silných vrstvách pokrývky se šedými pruhy. „Dělal sis kvůli mě starosti,“ prohodila lhostejným hlasem. Tvářila se úplně bezvýrazně.
„Ovšemže ne,“ zalhal. Ženská hloupá. Ještě se nechá zabít, protože nemá dost rozumu, aby byla v případě potřeby opatrná. „Starosti bych si dělal kvůli každému. Nechci, aby někoho uštkl krevozmij.“
Ona si ho chvíli pochybovačně prohlížela a pak krátce kývla. „Dobrá. Hlavně aby sis se mnou něco nenamlouval.“ Hodila mu zabalený ranec k nohám a sedla si naproti němu na paty. „Nechtěl jsi přijmout přezku jako dar rušící dluh mezi námi...“
„Aviendho, nic mi nedlužíš.“ Měl dojem, že na to zapomněla. Aviendha pokračovala, jako by nic neřekl.
„...ale tohle ho možná zruší.“
Rand si povzdechl a rozbalil pruhovanou pokrývku – opatrně, poněvadž s rancem zacházela mnohem nejistěji než předtím s hadem, kterého držela, jako by to byl kus látky – rozbalil ji a zalapal po dechu. Uvnitř byl meč v pochvě tak přeplácané rubíny a drahými opály, že bylo těžké zahlédnout zlato, jen tam, kde bylo zasazeno vycházející slunce s mnoha paprsky. Na slonovinovém jílci, dost dlouhém pro obě ruce, bylo také vyloženo zlaté slunce. Hruška byla také obložená rubíny a bílými kameny, a další tvořily jednolitou hmotu po celé délce záštity. Tohle nikdy nebylo vyrobeno pro běžné používání, jen na parádu. Aby lidi koukali.
„Tohle muselo stát... Aviendho, jak ti to můžu oplatit?“
„Nestálo to skoro nic,“ prohlásila tak defenzivně, že klidně mohla dodat, že lže.
„Meč. Jak ses vůbec dostala k meči? Jak se vůbec nějaký Aiel dostane k meči? Neříkej mi, že měl Kadere tohle schované na voze.“
„Nesla jsem ho v pokrývce.“ Mluvila ještě dotčeněji, než když se bavila o ceně. „Dokonce i Bair říkala, že by to mělo být v pořádku, pokud se ho skutečně nedotknu.“ Nejistě pokrčila rameny a neustále si upravovala loktuši. „Byl to meč zabijáka stromů. Lamana. Vzali ho od jeho těla jako důkaz, že je skutečně mrtvý, protože hlavu tak daleko donést nemohli. Od té doby přecházel z ruky do ruky, předávali si ho mladí muži a hloupé Děvy, které chtěly vlastnit důkaz o jeho smrti. Jenže každý pak začal uvažovat o tom, co to vlastně je, a tak to prodal dalšímu hlupákovi. Cena od prvního prodeje značně poklesla. Žádný Aiel by na to nepoložil ruku ani aby sundal ty kameny.“
„No, je moc krásný,“ řekl Rand, jak nejtaktněji dokázal. Jenom kašpar by nosil něco tak křiklavého. A ten slonovinový jílec by v ruce zvlhlé potem či krví klouzal. „Ale nemůžu ti dovolit...“ Odmlčel se, jak vytáhl pár palců oceli, čistě ze zvyku, aby si prohlédl ostří. Do lesklé oceli byla vyleptána volavka, symbol mistra šermíře. Kdysi nosil právě takhle poznačenou čepel. – Náhle se byl ochoten vsadit, že tahle čepel je stejná jako krkavci poznačená čepel na Matově oštěpu, kov vyrobený s pomocí jediné síly, která se nikdy nezlomí a nikdy nepotřebuje nabrousit. Většina mistrovských mečů byly jenom kopie těch pravých. Lan by mu to mohl říci jistě, ale Rand byl v duchu již přesvědčen.
Stáhl pochvu docela, naklonil se přes ohniště a položil ji před ni. „Čepel si nechám, abych zrušil dluh, Aviendho.“ Čepel byla dlouhá, lehce zakřivená a s jedním ostřím. „Jenom čepel. Jílec můžeš mít zpátky taky.“ V Cairhienu si může pořídit nový jílec i pochvu. Třeba je jeden z těch, co přežili Taien, slušný zbrojíř.
Aviendha zírala s rozšířenýma očima z něj na pochvu a zase zpátky, pusu měla otevřenou a poprvé, co ji kdy viděl, byla vyvedená z míry. „Ale ty kameny mají mnohem, mnohem větší cenu než já – Zase se na mě snažíš uvalit dluh, Rande al’Thore.“
„To ne.“ Jestli ta čepel ležela přes dvacet let v pochvě nedotčená a nezkalená, tak musela být to, co si myslel. „Pochvu jsem nepřijal, takže byla celou dobu tvoje.“ Vyhodil do vzduchu jednu hedvábnou podušku a provedl v sedě figuru Zvedá se vítr. Dolů se začalo sypat peří, jak čepel podušku hladce rozsekla. „A jílec taky nepřijímám, takže je taky tvůj. Jestli z toho budeš mít zisk, tak je to jenom tvoje záležitost.“
Místo aby vypadala šťastná z toho bohatství – Rand tušil, že za ten meč dala všechno, co měla, a nejspíš jenom za pochvu dostane stokrát víc – místo aby vypadala šťastná nebo mu poděkovala, mračila se přes pírka tak rozhořčeně, jako kterákoliv dvouříčská hospodyně na zašpiněnou podlahu. Škrobeně tleskla a objevila se jedna gai’šainka, která si okamžitě klekla a začala tu spoušť uklízet.
„Je to můj stan,“ podotkl Rand významně. Aviendha si jenom odfrkla v dokonalé imitaci Egwain. Ty dvě rozhodně trávily moc času pohromadě.
Večeře, když po setmění konečně dorazila, se skládala z obvyklé placky světlého chleba a kořeněného dušeného téměř bílého masa ve velkých kouscích se sušenými papričkami a fazolemi. Rand se jenom zazubil, když mu sdělila, že maso je krevozmij. Od té doby, co vstoupil do Pustiny, už jedl hady i mnohem horší maso. Gara – jedovatá ještěrka – byla podle jeho odhadu vůbec nejhorší. Ne kvůli chuti, která se docela podobala kuřeti, ale protože to byla ještěrka. Občas měl dojem, že v Pustině musí být víc jedovatých zvířat – hadů, ještěrek a pavouků – a rostlin, než ve zbytku světa dohromady.