Čtyři pět mužů různě po táboře hrálo na skřipky a píšťaly a několik lidí tančilo jako duhově zbarvení kolibříci. Mezi ohni si hrály děti se psy. Psi byli mastifové, jako ti, kteří se postavili poutníkům, ale děti je tahaly za uši a ocasy a lezly jim po hřbetě a mohutní hafani si to všechno klidně nechávali líbit. Tři psi s Eliasem měli vyplazené jazyky a vzhlíželi k vousatému muži, jako by byli nejlepší přátelé. Perrin vrtěl hlavou. Byli dost velcí na to, aby člověku dosáhli na hrdlo, aniž by se museli příliš zvedat ze země.
Hudba náhle utichla a Perrin si uvědomil, že všichni Cikáni upírají pohledy na něj a jeho společníky. Dokonce i děti a psi se zastavili a dívali se, napjatí, připraveni k útěku.
Na chvíli zavládlo naprosté ticho, pak dopředu vystoupil šlachovitý muž s krátkými, prošedivělými vlasy a hluboce se Eliasovi poklonil. Měl na sobě rudý plášť s vysokým límcem a jasně zelené pytlovité kalhoty zastrčené do bot, sahajících mu po kolena. „Jste vítáni u našich ohňů. Znáte píseň?“
Elias se poklonil stejně, s oběma rukama přitisknutýma na prsa. „Tvoje uvítání mě zahřálo u srdce, mahdí, stejně jako tvoje ohně rozehřívají mé tělo, ale píseň neznám.“
„Tak to stále hledáme,“ zanotoval šedovlasý muž. „Jak tomu bylo, tak tomu i bude, jen když budeme dál vzpomínat, hledat a snad i nacházet. S úsměvem mávl rukama k ohni a jeho hlas dostal veselé zabarvení. „Jídlo je skoro hotové. Prosím, připojte se nám.“
Jako by to bylo znamení, hudba se znovu rozehrála a děti se znovu rozesmály a rozběhly se za psy. Všichni v táboře se vrátili k tomu, co dělali předtím, jako by nově příchozí byli dávnými přáteli.
Šedovlasý muž však zaváhala podíval se na Eliase. „A tvoji... tvoji přátelé? Zůstanou stranou? Tolik děsí ty ubohé pejsky.“ „Zůstanou stranou, Raene.“ V tom, jak Elias zavrtěl hlavou, však byla stopa opovržení. „To už bys měl vědět.“
Šedovlasý rozhodil rukama, jako by chtěl říci, že nic není nikdy jisté. Když se obrátil, aby skupinku zavedl do tábora, Egwain sesedla a přiblížila se k Eliasovi. „Vy dva jste přátelé?“ Objevil se usmívající se Cikán, aby převzal Belu. Egwain se otěží vzdávala jen nerada a až na Eliasovo ironické pousmání.
„Známe se,“ odpověděl stroze muž v kožešinách. „On se jmenuje Mahdí?“ chtěl vědět Perrin.
Elias si cosi zabručel pro sebe. „Jmenuje se Raen. Mahdí je jeho titul. Hledač. Je vůdcem téhle tlupy. Můžete ho oslovovat hledač, jestli vám ty ostatní zvuky připadají divný. Jemu to vadit nebude.“
„Co mělo znamenat to o té písni?“ vyzvídala Egwain.
„To je důvod, proč jsou na cestách,“ vysvětloval Elias, „nebo to aspoň tvrdí. Hledají píseň. To je to, co hledá mahdí. Říkají, že ji ztratili při Rozbití světa, a až jí zase najdou, ráj věku pověstí se vrátí.“ Přejel očima tábor a odfrkl si. „Oni ani nevědí, jakou píseň hledají. Tvrdí, že ji poznají, až ji najdou. Nevědí ani, jak má znovu nastolit ráj, ale už ji hledají skoro tři tisíce let, od samýho Rozbití. Hádám, že budou hledat, dokud se kolo času nepřestane otáčet.“
Mezitím došli k Raenovu ohni uprostřed tábora. Hledačův vůz byl žlutý, s červenými okraji, a paprsky vysokých kol s červenými ráflcy byly střídavě červené a žluté. Z vozu vylezla kyprá žena s vlasy prošedivělými jako Raen, ale líčky stále hladkými, a na ramenou si urovnávala vlňák s modrými třásněmi. Měla žlutou halenu a červenou sukni, obojí v jasných odstínech. Nad tou kombinací Perrin zamrkal a Egwain přidušeně vydechla.
Když žena zahlédla lidi za Raenem, slezla z vozu a usmála se na přivítanou. Byla to Ila, Raenova žena, o hlavu vyšší než její manžel, a Perrin vedle ní brzy zapomněl na barvu jejích šatti. Působila velice mateřsky, čímž Perrinovi připomínala panímámu al’Vereovou, takže se od jejího prvního úsměvu cítil vítaným hostem.
Ila přivítala Eliase jako starého známého, ale s odtažitostí, která Raena zjevně zraňovala. Elias se na ni suše zazubil a kývl. Perrin s Egwain se jí představili a ona jim oběma stiskla ruce mnohem přívětivěji, než jak se chovala k Eliasovi. Egwain dokonce objala.
„No ne, ty jsi ale milá, děvenko,“ řekla, uchopila Egwain za bradu a usmála se. „A taky promrzlá na kost, řekla bych. Sedni si hezky k ohni, Egwain. Vy všichni. Večeře je skoro hotová.“
K ohništi byly přivlečeny kmeny padlých stromů, aby bylo na čem sedět. Elias odmítl dokonce i tenhle ústupek civilizaci. Místo toho se uhnízdil na holé zemi. Na železných trojnožkách stály nad plameny dva kotlíky a na okraji žhavých uhlíků ležela pícka. O to pečovala Ila.
Jak se Perrin s ostatními rozesazovali, přišel k ohni štíhlý jinoch v šatech se zelenými proužky. Objal Raena, Ilu políbil a chladným zrakem si přeměřil Eliase a oba vesničany. Byl zhruba Perrinova stáří a pohyboval se, jako by se příštím krokem měl dát do tance.
„No, Arame,“ usmála se Ila laskavě, „rozhodl ses pro změnu pojíst se svými prarodiči, co?“ Když se skláněla, aby zamíchala obsahem kotlíku visícího nad ohněm, její usměvavý pohled sklouzl na Egwain. „Ráda bych věděla proč.“
Aram se s rukama na kolenou pohodlně usadil naproti Egwain. „Já jsem Aram,“ oznámil jí tichým, důvěrným hlasem. Ostatní už zřejmě nebral na vědomí. „Čekal jsem na první jarní růži a teď jsem ji nalezl u ohně svého děda.“
Perrin čekal, že se Egwain zahihňá, ale pak si všiml, že na Arama zírá. Znovu se podíval na mladého Cikána. Musel připustit, že Aram vypadá vskutku dobře. Po chvíli si Perrin uvědomil, koho mu připomíná. Wila al’Seena. Kdykoliv ten zavítal z Devenského Průseku do Emondovy Role, otáčely se za ním všechny dívky a za jeho zády si pak špitaly. Wil se dvořil každé dívce, která byla v dohledu, a každou z nich se mu dařilo přesvědčit, že k těm ostatním je prostě jenom zdvořilý.
„Ti vaši psi,“ řekl Perrin nahlas a Egwain sebou trhla, „jsou velcí jako medvědi. Překvapuje mě, že necháváte děti si s nima hrát.“ Aramovi zmizel úsměv ze rtů, ale když se podíval na Perrina, objevil se tam znovu, dokonce sebejistější než předtím. „Oni ti neublíží. Předvádějí se, aby zahnali nebezpečné tvory a nás varovali, ale jsou vycvičení Cestou listu.“
„Cestou listu?“ podivila se Egwain. „Co to je?“
Aram ukázal na stromy a oči upíral do jejích. „List žije po danou dobu a nevzpírá se větru, který ho odnese pryč. List nikomu neublíží, a nakonec spadne na zem, kde vyživuje další listy. Tak by to mělo být se všemi muži. A ženami.“ Egwain se na něj dívala a na líce jí vystoupil slabý ruměnec.
„Ale co to znamená?“ ozval se Perrin. Aram mu věnoval podrážděný pohled, ale byl to Raen, kdo odpověděl.
„To znamená, že by žádný člověk neměl z žádného důvodu ublížit jinému člověku.“ Hledač vrhl pohled na Eliase. „Pro násilí neexistuje omluva. Žádná. Nikdy.“
„A co když vás někdo napadne?“ naléhal Perrin. „Co když vás někdo uhodí, nebo se vás snaží oloupit, nebo zabít?“
Raen si trpělivě povzdechl, jako by Perrin prostě neviděl, co jemu bylo jasné. „Když mě někdo uhodí, zeptám se ho, proč chtěl něco takového udělat. Když mě chce uhodit znovu, uteču, jako uteču, když mě bude chtít oloupit nebo zabít. Je mnohem lepší nechat ho, aby si vzal, co chce, dokonce i můj život, než abych já páchal násilí. A budu doufat, že si příliš neublížil.“