„Ale ty jsi říkal, že bys mu neublížil,“ namítl Perrin.
„To bych neudělal, ale násilí ubližuje těm, kteří ho pášou, stejně tolik, jako těm, na kterých je pácháno.“ Perrin se tvářil pochybovačně. „Mohl bys podtít strom svou sekerou,“ rozkládal Raen. „Sekera spáše násilí na stromu a nic se jí nestane. Tak to vidíš? Dřevo je ve srovnání s ocelí měkké, ale ostrá ocel se při sekání ztupí a míza ze stromu způsobí, že zrezaví a udělají se na ní dolíčky. Mocná sekera spáše násilí na bezmocném stromu a je jím poraněna. Tak je to i s lidmi, i když škoda je páchána na duchu.“
„Ale...“
„Dost,“ zavrčel Elias a uťal Perrina. „Raene, dost špatný je, že se snažíš obrátit vesnickou mládež na tyhle nesmysly – skoro všude, kam přijdeš, tě to dostane do trablů, že? Ale já je sem nepřivedl, abys na nich mohl pracovat. Nech to plavat.“
„A nechat je tobě?“ řekla Ila, která v dlaních mnula nějaké bylinky a nechala je padat do kotlíku. Hlas měla klidný, ale její ruce roztíraly bylinky poněkud příliš důkladně. „Naučíš je svému způsobu, zabít, nebo zemřít? Povedeš je k tomu, aby si sami hledali svůj osud a zemřeli osamělí pouze ve společnosti krkavců a tvých... tvých přátel, kteří se pak poperou o jejich tělo?“
„Uklidni se, Ilo,“ vložil se do toho jemně Raen, jako by tohle i víc už slyšel stokrát. „Uvítali jsme ho u našeho ohně, ženo.“
Ila se poddala, ale Perrin si všiml, že se neomluvila. Místo toho se podívala na Eliase a smutně zavrtěla hlavou, pak si oprášila ruce a z červené truhlice na boku vozu začala vyndávat lžíce a nádobí.
Raen se obrátil na Eliase. „Starý příteli, kolikrát ti mám říkat, že my se nikoho nesnažíme obrátit. Když vesničany zajímají naše způsoby, odpovíme jim na jejich otázky. Je pravda, že nejčastěji se ptají mladí, a občas se k nám některý z nich připojí na našich cestách, ale dělají to o své vlastní svobodné vůli.“
„Tohle se snaž vysvětlit některý z těch selek, která právě zjistila, že její syn nebo dcera právě utekli s Cikánama,“ odtušil Elias stroze. „Proto vás ani větší města nenechají tábořit v okolí. Vesnice se s váma srovnají kvůli tomu, jak umíte spravovat věci, ale ve městech to nepotřebují a nemají rádi, když přemlouváte jejich mládež k útěku.“
„Já nevím, co ve městech dovolují.“ Raenova trpělivost se zdála být nevyčerpatelnou. Rozhodně nevypadal, že by se zlobil. „Ve městech jsou vždycky surovci. Na každý pád si nemyslím, že bychom naši píseň našli ve městě.“
„Nechtěl bych se tě dotknout, hledači,“ řekl Perrin pomalu, „ale... No, já násilí nevyhledávám. Myslím, že jsem s nikým nezápasil už celý roky, kromě o hrách na slavnostech. Ale kdyby mě někdo praštil, vrátil bych mu to. Kdyby ne, jenom bych ho pobízel, aby si myslel, že mě může praštit, kdy se mu zachce. Někteří lidi si myslí, že můžou zneužívat ostatní, a jestli jim nevysvětlíte, že takhle se to prostě dělat nedá, budou v tom pokračovat a vytahovat se na každýho, kdo je slabší než oni.“
„Někteří lidi,“ ozval se Aram s těžkým smutkem, „nikdy nedokážou překonat svý základní pudy.“ Říkal to s pohledem upřeným na Perrina, aby bylo jasné, že nemluví o tyranech, o kterých mluvil Perrin.
„Sázím se, že ses hodně nautíkal,“ ucedil Perrin, a mladému Cikánovi ztuhly rysy způsobem, který neměl nic společného s Cestou listu.
„Myslím, že je zajímavý,“ řekla Egwain a mračila se na Perrina, „potkat někoho, kdo nevěří, že svaly mažou vyřešit každý problém.“
Aramovi se vrátila dobrá nálada a on vstal a s úsměvem jí podal niku. „Pojď, ukážu ti náš tábor. Tancuje se.“
„To bych ráda.“ Egwain se taky usmívala.
Ila, vyndávající právě pecny chleba z malé železné pícky, se narovnala. „Ale večeře je hotová, Arame.“
„Najím se u mámy,“ řekl Aram přes rameno a táhl Egwain za ruku od vozu. „Oba se najíme u mámy.“ Vrhl na Perrina vítězoslavný úsměv. Egwain se smála, když utíkali.
Perrin se zvedl a zarazil se. Nemohla přece přijít k úhoně, ne pokud tábor zachovával Cestu listu, jak tvrdil Raen. Podíval se na Raena a Ilu, kteří se oba sklíčeně dívali za svým vnukem, a řekclass="underline" „Mrzí mě to. Jsem váš host a neměl jsem...“
„Nebuď labuť,“ uklidňovala ho Ila. „Byla to jeho chyba, ne tvoje. Sedni si a jez.“
„Aram je mladík s problémy,“ dodal smutně Raen. „Je to hodný hoch, ale občas si myslím, že k Cestě listu jde z té horší strany. Obávám se, že takových je víc. Prosím. Můj oheň je tvůj. Prosím.“ Perrin se pomalu posadil a pořád měl nepříjemný pocit. „Co se stane tomu, kdo se podle Cesty neumí chovat?“ zeptal se. „Totiž s Cikánem.“
Raen s Ilou si vyměnili starostlivý pohled a Raen praviclass="underline" „Opustí nás. Ztracení odcházejí žít do vsí.“
Ila hleděla směrem, kterým odešel její vnuk. „Ztracení nemůžou být šťastni.“ Povzdechla si, ale když rozdávala misky a lžíce, tvářila se opět vyrovnaně.
Perrin zíral do země a přál si, aby se byl nezeptal. Zatímco jim Ila plnila misky hustou zeleninovou omáčkou a podávala silné krajíce svého křupavého chleba, nikdo nemluvil, ani když jedli. Dušená zelenina byla vynikající a Perrin vyprázdnil tři misky, než měl dost. S pobavením si všiml, že Elias snědl čtyři.
Po jídle si Raen nacpal fajfku a Elias vytáhl svou, kterou si naplnil z Raenova váčku z naolejované kůže. Když dokončili obřad zapalování, pěchování a nového zapalování, mlčky se usadili. Ila vytáhla ranec s pletením. Ze slunce už zbyl pouze rudý pruh na západním obzoru. Tábor se ukládal na noc, ale hemžení se neutišilo, pouze se změnilo. Hudebníky, kteří hráli, když trojice vstupovala do tábora, nahradili jiní a ve světle ohňů tančilo víc lidí než předtím. Jejich stíny skákaly po stěnách vozů. Někde v táboře se ozval sbor mužských hlasů. Perrin sklouzl z klády a brzy začal podřimovat.
Po chvíli se ozval Raen: „Navštívila některé další Tuatha’any, Eliasi, co jsi byl loni na jaře s námi?“
Perrin pootevřel oči a zase je přimhouřil.
„Ne,“ odpověděl Elias přes troubel v ústech. „Nerad mám kolem sebe tolik lidí najednou.“
Raen se zachechtal. „Zvlášť lidí, co žijí obráceným stylem než ty, co? Ne, příteli, neboj se. Už před léty jsem se vzdal naděje, že i ty nalezneš Cestu. Ale od chvíle, co jsme se naposledy viděli, jsem slyšel příběh, a jestli jsi ho ještě neslyšel, mohlo by tě to zajímat. Mě zajímá, a já ho slyšel už mnohokrát, pokaždé, když se setkáme s jinými z Lidu.“
„Poslechnu si to.“
„Začíná onoho jara před dvěma lety u tlupy Lidu, která severní stezkou procházela Pustinou.“
Perrin otevřel oči. „Pustinou? Aielskou pustinou? Oni procházeli Aielskou pustinou?“
„Někteří lidé můžou vstoupit do Pustiny, aniž by je někdo obtěžoval,“ vysvětlil mu Elias. „Kejklíři. Formani, jsou-li poctiví. Tuatha’ani procházejí Pustinou pořád. Kupci z Cairhienu tamtudy taky jezdívali, před Stromem a aielskou válkou.“
„Aielani se nám vyhýbají,“ poznamenal Raen smutně, „i když jsme se mockrát snažili s nimi promluvit. Sledují nás z dálky, ale nepřiblíží se k nám, ani nás nenechají přiblížit se k nim. Někdy se bojím, že by mohli znát píseň, i když to není moc pravděpodobné. Mezi Aiely muži nezpívají, víš. Není to zvláštní? Od chvíle, kdy se z aielského chlapce stane muž, nezazpívá nic než bojové písně nebo žalozpěvy za zabité. Slyšel jsem je zpívat nad svými mrtvými a nad těmi, které zabili. Ta píseň přiměje i nejsilnější povahy zaplakat.“ Ila je poslouchala a teď nad svým pletením kývla na souhlas.