Perrin si rychle něco promyslel. Podle těch řečí o utíkání si myslel, že Tuatha’ani se musí pořád bát, ale nikoho, kdo se bojí, by ani ve snu nenapadlo přejít Aielskou pustinu. Z toho, co se doslechl, nikdo se zdravým rozumem by se do Pustiny nepustil.
„Jestli je to zas nějakej příběh o písni,“ začal Elias, ale Raen zavrtěl hlavou.
„Ne, příteli můj, o písni ne. Nejsem si jistý, o čem vlastně je.“ Obrátil svou pozornost k Perrinovi. „Mladí Aielové často putují do Morny. Někteří z nich chodí sami, z nějakého důvodu si myslí, že byli povoláni zabít Temného. Většinou chodí v malých skupinkách. Lovit trolloky.“ Raen smutně potřásl hlavou, a když pokračoval, hlas měl vážný. „Před dvěma lety tlupa Lidu přecházela Pustinu asi sto mil od Morny a našla jednu z těch skupinek.“
„Mladé ženy,“ vložila se do hovoru Ila hlasem stejně žalostným, jako měl její manžel. „Vlastně ještě skoro děvčata.“
Perrin překvapeně vydechl a Elias se na něj odměřeně usmál. „Aielská děvčata nepečují o dům a kuchyni, pokud nechtějí, chlapče. Ty, které se místo toho chtějí stát válečníky, se připojí k jednomu z bojových společenstev, Far Dareis Mai, Děvám oštěpu, a válčí pak po boku mužů.“
Perrin zavrtěl hlavou a Elias se uchechtl nad jeho výrazem. Raen se jal znovu vypravovat a do jeho hlasu se vloudily rozpaky. „Ty mladé ženy byly všechny až na jedinou mrtvé, a ta jediná umírala. Doplazila se k vozům. Určitě musela vědět, že to jsou Tuatha’ani. Její opovržení přemáhalo bolest, ale měla zprávu tak důležitou, že ji předtím, než zemřela, musela někomu předat, dokonce i nám. Muži se šli podívat, jestli by ještě některé nemohli pomoci – zůstala po ní krvavá stopa – ale všechny byly mrtvé a taky třikrát tolik trolloků.“
Elias se posadil a fajfka mu málem vypadla ze zubů. „Sto mil v Pustině? To není možný! Djevik K’Shar, tak trolloci říkají Pustině. Umírající země. Sto mil do Pustiny by nešli, ani kdyby je poháněli všichni myrddraalové z Morny.“
„O trollocích toho víš zatraceně dost, Eliasi,“ ozval se Perrin. „Pokračuj dál,“ vyzval Elias Raena drsně.
„Podle trofejí, které Aielanky nesly, bylo jasné, že se vracejí z Morny. Trolloci je pronásledovali, ale podle stop se jich po zabití Aielanek vrátilo jen pár. Co se týče té dívky, nenechala nikoho, aby se jí dotkl, ani aby jí ošetřil rány. Ale popadla za plášť hledače té tlupy a tohle mu řekla, slovo od slova. ‚Spalovač listí chce oslepit Oko světa, Ztracený. Chce zabít Velkého hada. Varuj Lid, Ztracený. Oslepitel přichází. Pověz jim, aby se připravili na Toho, který přichází s úsvitem. Pověz jim...‘ A pak umřela. Spalovač listí a Oslepitel,“ dodal Raen k Perrinovi, „jsou aielská jména pro Temného, ale já z toho nerozumím ani slovu. Ona si přesto myslela, že je to natolik důležité, aby se přiblížila k těm, kterými očividně pohrdala, a z posledních sil jim tuto zprávu předala. Ale pro koho? My jsme my, Lid, ale já si nemyslím, že tím myslela nás. Aiely? Ti by nás to ani nenechali vyřídit, kdybychom se o to pokusili.“ Ztěžka si povzdechl. „Nám říkala Ztracení. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak moc námi pohrdají.“ Ila odložila pletení do klína a laskavě ho pohladila po hlavě.
„Něco, co zjistily v Morně,“ přemítal Elias. „Ale nic z toho nedává smysl. Zabít Velkého hada? Zabít samotný čas? A oslepit Oko světa? To by klidně mohla říct, že hodlá vyhladovět skálu. Možná jenom blábolila, Raene. Zraněná, umírající, mohla ztratit pojem o skutečnosti. Možná ani nevěděla, co jsou ti Tuatha’ani zač.“
„Věděla co říká a komu to říká. Něco bylo důležitějšího než její vlastní život, a my tomu ani nerozumíme. Když jsem tě viděl přicházet do našeho tábora, myslel jsem, že možná konečně najdeme odpověď, protože jsi...“ Elias rychle mávl rukou a Raen změnil konec věty, „přítel a znáš spousty zvláštních věcí.“
„Něco takovýho ale ne,“ prohlásil Elias tónem, kterým hovor zakončil. Ticho kolem ohně rušila pouze hudba a smích ozývající se z jiných částí tábora přichystaného na noc.
Perrin ležel podepřený o kládu u ohně a snažil se rozluštit záhadnou zprávu aielské ženy, ale nedávala mu větší smysl než Raenovi nebo Eliasovi. Oko světa. To se objevovalo v jeho snech, nejednou, ale on na ty sny nechtěl myslet. Tak tedy Elias. Byla tu otázka, na kterou by rád znal odpověď. Co to chtěl Raen o vousáči říci a proč ho Elias zarazil? Ani s tím neměl štěstí. Snažil se představit si, jaká asi jsou aielská děvčata – chodí si do Morny, kam, pokud slyšel, chodí pouze strážci, zabojovat s trolloky – když tu zaslechl vracející se Egwain, která si cestou zpívala.
Zvedl se a vydal se jí naproti, kam až dopadalo světlo ohně. Egwain se zastavila a s hlavou nakloněnou na stranu se na něj zadívala. Ve tmě nerozeznával její výraz.
„Bylas dlouho pryč,“ řekl Perrin. „Bavila ses dobře?“
„Jedli jsme u jeho mámy,“ odpověděla. „A pak jsme tancovali... a smáli se. Připadá mi to jako celá věčnost, co jsem naposledy tancovala.“
„On mi připomíná Wila al’Seena. Tys měla vždycky dost rozumu, abys nenechala Wila, aby ti slízal smetanu.“
„Aram je jemný hoch, se kterým je psina,“ prohlásila napjatým hlasem Egwain. „S ním se směju.“
Perrin si povzdechl. „Promiň. Jsem rád, že ses bavila a zatancovala sis.“
Náhle se mu Egwain vrhla do náručí a vzlykala mu do košile. Perrin ji neohrabaně hladil po vlasech. Rand by věděl, co dělat, pomyslel si. Rand to s děvčaty uměl. Ne jako on. Perrin nikdy nevěděl, co udělat nebo co říci. „Říkal jsem ti, že mě to mrzí, Egwain. Opravdu jsem rád, že ses dobře bavila. Vážně.“
„Řekni mi, že ještě žijí,“ mumlala mu v objetí. „Cože?“ Egwain ho odstrčila na délku paže, ruce měla položené na jeho ramenou a ve tmě k němu vzhlížela. „Rand s Matem. A ostatní. Řekni, že ještě žijí.“
Perrin se zhluboka nadechl a nejistě se kolem sebe rozhlédl. „Jsou naživu,“ prohlásil nakonec.
„To je dobře.“ Egwain si rychle otírala tváře. „To jsem chtěla slyšet. Dobrou noc, Perrine. Hezké sny.“ Postavila se na špičky a zlehýnka ho políbila na tvář. Pak kolem něj beze slova proběhla.
Perrin se za ní obrátil. Ila vstala, aby se s ní přivítala, a obě ženy odešly do vozu, zabrány do tichého hovoru. Rand by tomu rozuměl, říkal si Perrin, ale já ne.
V dálce zavyli vlci na první srpeček nového měsíce na nebi a Perrin se zachvěl. Zítra bude čas na to dělat si zase starosti kvůli vlkům. Mýlil se. Čekali na něj v jeho snech.
26
Bílý Most
Poslední nejistý tón melodie, která vzdáleně připomínala píseň „Vítr, jenž vrbkou třese“, milosrdně dozněl a Mat odložil Tomovu flétnu zdobenou zlatem a stříbrem. Rand si sňal ruce z uší. Lodníci stáčející na palubě lana si hlasitě oddechli úlevou. Na chvíli se ozývalo pouze šplouchání vody o trup člunu, pravidelné skřípění vesel a tu a tam ve větru zahvízdalo lanoví. Vítr dul přímo proti nim, takže Sprška měla plachty, které v této chvíli nebyly k ničemu, svinuté.
„Hádám, že bych ti měl poděkovat,“ zamumlal Tom Merrilin nakonec, „žes mě naučil, jak pravdivý to starý rčení je. Uč ho co hrdlo ráčí, ale vepř na flétnu nikdy hrát nebude.“ Lodníci vybuchli smíchy. Mat zvedl flétnu, jako by ji po nich chtěl hodit. Tom Matovi nástroj obratně vyškubl z pěsti a vrátil ho do pouzdra z pevné kůže. „Myslel jsem, že vy ovčáci všichni trávíte čas u stáda, a přitom hrajete na píšťalu nebo flétnu. Člověk holt nemá věřit tomu, o čem se sám nepřesvědčí.“