„Rand je ovčák,“ zabručel Mat. „On hraje na píšťalu, ne já.“
„No ano, on má jisté vlohy. Možná bychom měli raději pracovat na žonglování, chlapče. Aspoň k tomu máš podle mne jistý nadání.“
„Tome,“ ozval se Rand, „nevím, proč se tolik snažíš.“ Ohlédl se na lodníky a ztišil hlas. „Koneckonců, my se přece nechceme stát kejklíři. Je to jenom takový převlek, dokud nenajdeme Moirain a ostatní.“ Tom se zatahal za knír a zdánlivě pečlivě studoval hladkou, tmavohnědou kůži na flétnovém pouzdru, které mu leželo na kolenou. „A co když je nenajdeme, chlapče? My přece ani nevíme, jestli jsou naživu.“
„Jsou,“ prohlásil pevně Rand. Obrátil se k Matovi pro podporu, ale Mat vraštil obočí, ústa měl jako tenkou čárku a oči upíral na palubu. „No tak, řekni něco,“ vybídl ho Rand. „To, že neumíš hrát na flétnu, tě přece nemohlo tak namíchnout. Já to taky neumím, aspoň ne moc dobře. Tys přece nikdy nechtěl umět hrát na flétnu.“
Mat vzhlédl a stále ještě se mračil. „Co když jsou mrtví?“ řekl tiše. „Musíme přijmout fakta, ne?“
V té chvíli hlídka na přídi zavolala: „Bílý Most! Bílý Most před námi!“
Lodníci se rozběhli za svými úkoly, aby člun připravili k přistání, a Rand dlouhou chvíli hleděl Matovi do očí. Nemohl uvěřit, že by jeho přítel jen tak mimochodem vyslovil něco takového. Mat se na něj mračil s hlavou vtaženou mezi ramena. Rand by toho tolik rád řekl, ale nedokázal to všechno vměstnat do slov. Musí věřit, že ostatní jsou naživu. Musí. Proč? rýpl si hlásek v jeho hlavě. Aby se to všechno vyvrbilo jako v těch Tomových příbězích? Hrdinové najdou poklad a porazí zločince a budou žít šťastně až do smrti? Některé z oněch příběhů však nekončily takhle. Občas i hrdinově umírali. A jsi ty hrdina, Rande al’Thore? Jsi hrdina, ovčáku?
Náhle se Mat zapýřil a odvrátil zrak. Randovi se přetrhl tok nepříjemných myšlenek a on vyskočil, aby se vřavou kolem prodral k zábradlí. Mat se k němu pomalu připojil, a ani se nesnažil uhýbat z cesty lodníkům, kteří mu vběhli do cesty.
Muži pobíhali po člunu, bosýma nohama dupali po palubě, tahali za lana a některé provazy přivazovali, jiné naopak odvazovali. Někteří vynášeli na palubu velké žoky z naolejované kůže, které byly skoro k prasknutí nacpány vlnou, zatímco jiní připravovali lana silná jako Randovo zápěstí. Přes všechen spěch se však pohybovali s jistotou lidí, kteří to všechno už dělali tisíckrát, nicméně kapitán Domon dusal po palubě, hulákal rozkazy a proklínal ty, kteří se na jeho vkus nehýbali dostatečně rychle.
Randovu pozornost zcela upoutala scéna, která se vynořovala na dohled, jak člun proplouval mírným zákrutem Arinelly. Rand o tomto místě slyšel v písních a příbězích, které vyprávěli formani, ale teď uvidí legendu na vlastní oči.
Bílý most se klenul vysoko nad širokým řečištěm, byl dvakrát vyšší než stěžeň Spršky, možná víc, a celičký se ve slunečním světle mléčně bíle třpytil. Sbíral světlo, až se zdálo, že září. Do silného proudu se nořily štíhlé pilíře ze stejného materiálu a vypadaly příliš křehké, aby unesly váhu tak širokého mostu. Celá stavba vypadala jako z jednoho kusu, jako by ji z jediného kamene vytesala či vymodelovala ruka nějakého obra. Vysoká klenba jako by se vznosným půvabem vyskakovala z vody, takže při pohledu na most člověk zapomínal na jeho velikost. Vedle něj vypadalo město rozkládající se na východním břehu řeky jako místo pro trpaslíky, přestože Bílý Most byl mnohem větší než Emondova Role. Bylo to město s kamennými a cihlovými domy, které byly vysoké jako ty v Tarenském Přívozu, a dřevěnými moly, která se táhla daleko do řečiště. Arinella byla posetá malými bárkami a rybáři vytahovali sítě. A nad tím vším se klenul Bílý most a zářil.
„Vypadá to jako sklo,“ prohodil Rand, aniž by se obracel na někoho určitého.
Kapitán Domon se za ním zastavil a zastrčil si palce za široký opasek.
„Ne, mládenče. Ať je to, co je to, nejni to sklo. Ať prší, jak chce, tohle neklouže, a nejlepší majzlík a nejsilnější ruka do toho neudělaj ani škrábaneček.“
„Pozůstatek z věku pověstí,“ ozval se Tom. „Vždycky jsem si to myslel.“
Kapitán zarputile zavrčel. „Možná. Ale stejně je to užitečný. Moh to postavit i někdo jinej. To nemusí bejt práce Aes Sedai, ať se picnu. Ani to nemusí bejt tak starý. Pohni s tím, ty zatracenej nekňubo!“ A odspěchal pryč.
Rand se díval s ještě větším úžasem. Z věku pověstí. Takže most byl postaven Aes Sedai. Jedna věc je o něm slyšet vyprávět, jiná ho uvidět, dotknout se jej. Ty to znáš, že? Na chvíli se Randovi zazdálo, že se na mléčně bílé stavbě zavlnil stín. Odtrhl od mostu zrak a zadíval se na blížící se mola, ale koutkem oka vysoký most stále viděl.
„Zvládli jsme to, Tome,“ řekl a přinutil se zasmát. „A bez vzpoury.“
Kejklíř si jenom odkašlal a zafuněl do knírů, ale dva lodníci, kteří opodál připravovali kotevní lano, na Randa vrhli ostrý pohled a sehnuli se zpátky ke své práci. Rand se přestal smát a po zbytek cesty k Bílému Mostu se snažil na ty dva nedívat.
Sprška ladně zabočila k prvnímu molu, silným trámům spočívajícím na těžkých, dehtem napuštěných pilotách, a pomocí zpětného chodu vesel, kolem jejichž listů se pěnila voda, zastavila. Lodníci vytáhli vesla a hodili uvazovací lana mužům na molu. Ti je okázale upevnili, a další přehodili žoky s vlnou přes okraj lodi, aby chránili bok člunu před nárazem do pilot.
Ještě než člun zcela přirazil k molu, objevily se na konci mola kočáry. Vysoké kočáry, natřené lesklým černým lakem, a každý měl na dveřích velkými zlatými nebo šarlatovými písmeny vyvedeno jméno. Pasažéři vystoupili z vozíků, a jakmile byla spuštěna lodní lávka, spěchali na palubu. Každého z mužů s hladkými tvářemi v sametových kabátcích, hedvábím lemovaných pláštích a atlasových střevících následoval sloužící v prostém oděvu s železem obitou pokladnicí.
S líčenými úsměvy přistoupili ke kapitánu Domonovi. Úsměv jim však zmizel ze rtů, když Domon náhle zařvaclass="underline" „Ty!“ Napřáhl prst někam za ně, načež se Floran Gelb na opačné straně lodi prudce zarazil. Boule na čele, kterou mu způsobila Randova bota, mu už zmizela, ale on si to místo stále občas mnul, jako by si ji chtěl připomenout. „Na mým plavidle jsi na hlídce usnul naposled! A jestli to bude záležet na mně, tak na veškerejch plavidlech. Vyber si stranu – molo, nebo řeku – ale zmiz z mý lodě! Hned!“
Gelb se nahrbil a Randa a jeho přátele, zvláště Randa, přejel nenávistným, jedovatým pohledem. Šlachovitý mužík se rozhlédl po palubě, zda ho někdo nepodpoří, ale nezdálo se, že by v to příliš doufal. Jeden po druhém se všichni členové posádky narovnali od toho, co právě dělali, a chladně mu pohled opláceli. Gelb viditelně splaskl, ale pak se znovu zachmuřil, mračil se dvakrát víc než předtím. Zamumlal nějakou nadávku a vrhl se dolů do kajut pro posádku. Domon za ním poslal dva muže, aby dohlédli na to, že neprovede nějakou lumpárnu, a se zabručením ho propustil. Když se kapitán obrátil zpátky ke kupcům, ti si opět nasadili úsměvy a klaněli se, jako by vůbec nebyli přerušeni.
Na Tomovu výzvu začali Mat s Randem sbírat své věci. Kromě šatstva, co měli na sobě, toho ani jeden neměli mnoho. Rand měl pokrývky a sedlové brašny a otcův meč. Chvíli meč podržel a zalila ho taková vlna stesku po domově, že ho začaly pálit oči. Napadlo ho, zda ještě někdy Tama uvidí. Nebo domov. Domov. Zbytek života strávíš na útěku, budeš utíkat a budeš se bát vlastních snů. Otřásl se a s povzdechem si přes kabátec připjal opasek.