Gelb se vrátil na palubu následován svými dvěma dozorci. Díval se přímo před sebe, ale Rand pořád cítil nenávist, která z něj ve vlnách vyzařovala. S rovnými zády a potemnělou tváří kráčel Gelb na ztuhlých nohou dolů po lávce a drsně se protlačil davem na molu. Ve chvilce jim zmizel z dohledu, ztratil se za kočáry kupců.
V přístavišti nebylo právě mnoho lidí, hlavně prostě odění dělníci, rybáři spravující sítě a pár měšťanů, kteří se sem přišli podívat na první loď, jež letos dorazila ze Saldeie. Žádná z dívek nebyla Egwain a nikdo se ani trochu nepodobal Moirain nebo Lanovi, ani komukoliv jinému, koho tu Rand doufal potkat.
„Možná nepřišli do přístavu,“ řekl.
„Možná,“ připustil stroze Tom a pečlivě si na zádech upravoval pouzdra s nástroji. „Vy dva dávejte pozor na Gelba. Jestli to půjde, něco nám provede. A my chceme Bílým Mostem projít tak tiše, aby si každý pět minut poté, co nás potká, ani nevzpomněl, že jsme tu byli.“
Cestou dolů po lávce jim pláště povlávaly ve větru. Mat měl svůj luk navlečený přes prsa. I po všech těch dnech, co strávili na člunu, se na něj pár lodníků dívalo s podivem. Oni měli luky krátké.
Kapitán Domon opustil kupce a zahradil Tomovi cestu k lávce.
„Už odcházíš, kejklíři? Nepřemluvím tě, abys s náma jel dál? Poplujeme až dolů do Illianu, kde lidi mají kejklíře v úctě. Na světě nejni pro tvý umění lepší místo. Dostal bych tě tam včas na Sefanskej svátek. To je soutěž, víš. Sto zlatých marek tomu, kdo nejlíp vypráví Hledání Valerského rohu.“
„To je slušná cena, kapitáne,“ opáčil Tom s vybranou úklonou a pláštěm mávl, až se záplaty zatřepotaly, „a velká soutěž, která právem přitahuje kejklíře z celýho světa. Ale,“ dodal suše, „obávám se, že si při tvých cenách nemůžu tu cestu dovolit.“
„Jo, no, co se toho dotejče...“ Kapitán vytáhl z kapsy kožený váček a hodil ho Tomovi. Když ho Tom zachytil, ve váčku zacinkalo. „Tady ti vracím za cestu a ještě něco navíc. Ty škody nebyly tak velký, jak jsem si myslel, a ty sis vyprávěním a harfou cestu odpracoval. Moh bych ti dát jednou tolik, kdybys zůstal na palubě až k Bouřlivýmu moři. A na břeh bych tě vysadil v Illianu. Dobrej kejklíř si tam přijde na celý jmění i bez soutěže.“
Tom zaváhal a zvažoval váček v dlani, ale vložil se do toho Rand. „Máme se tu sejít s přáteli, kapitáne, a pak spolu pojedeme do Caemlynu. Illian si musíme nechat na jindy.“
Tom hořce zvedl koutky úst, foukl si do dlouhatánských knírů a vsunul váček do kapsy. „Možná když tady ty lidi, co se s nima máme potkat, nebudou, kapitáne.“
„Jo,“ prohodil Domon kysele. „Budete na to myslet. Špatný je, že si nemůžu nechat na palubě Gelba, aby se měli ostatní na koho zlobit, ale udělám, co říkám. Hádám, že teď budu muset zpomalit, i kdyby to znamenalo, že do Illianu dorazím za třikrát delší dobu, než bych měl. No, možná ti trolloci opravdu šli po vás třech.“
Rand zamrkal, ale mlčel. Mat však tak opatrný nebyl.
„Proč myslíš, že ne?“ chtěl vědět. „Jdou po tom samým pokladu, co my.“
„Možná,“ zabručel kapitán, nicméně příliš přesvědčeně to neznělo. Prohrábl si bradku a ukázal na kapsu, kam Tom dal peníze. „Dvakrát tolik, jestli se vrátíš, aby chlapi přišli na jiný myšlenky a nemysleli na to, jak je honím. Přemýšlej o tom. Vyplouvám ráno za svítání.“ Obrátil se na patě a odkráčel zpátky ke kupcům, kterým se rozmáchlými gesty omlouval za to, že museli čekat.
Tom pořád váhal, ale Rand ho popohnal dolů po lávce, aniž by mu poskytl čas něco namítnout, a kejklíř se nechal postrkovat. Jak Tom procházel, lidé v přístavišti mumlali, když si všimli jeho záplatovaného pláště, a někteří na něj i zavolali, aby zjistili, zda bude vystupovat. Tolik k tomu nedat se vidět, pomyslel si Rand znechuceně. Do západu slunce bude vědět celý Bílý Most, že je ve městě kejklíř. Přesto však hnal Toma dál a Tom, zahalený v trucovité mlčení, se ani nesnažil zpomalit, aby se nad vší tou pozorností nadouval.
Kočí se na Toma dívali ze svých vysokých kozlíků, ale důstojnost jejich postavení jim očividně zapovídala na něj pokřikovat. Rand neměl ponětí, kam vlastně jdou, takže prostě zabočil do první ulice, která vedla podél řeky a pod most.
„Musíme najít Moirain a ostatní,“ řekl. „A to rychle. Mělo nás napadnout, že bychom měli vyměnit Tomův plášť.“
Tom se náhle otřásl a zastavil se. „Hostinský nám řekne, jestli tady jsou, nebo jestli tudy projeli. Ten správný hostinský. Hostinští znají všechny novinky a klepy. Jestli tu nejsou...“ Podíval se z Randa na Mata a zpátky. „My tři si musíme promluvit.“ Když vyrazil od řeky do města, plášť mu povlával kolem kotníků. Rand s Matem si pospíšili, aby s ním vůbec udrželi krok.
Široký, mléčně bílý oblouk, který dal městu jméno, dominoval Bílému Mostu zblízka stejně jako z dálky, ale jak se jednou Rand ocitl v ulicích, uvědomil si, že město je stejně velké jako Baerlon, i když tu nebyla taková tlačenice. V ulicích jezdilo jen pár vozů tažených koňmi, voly, osly či lidmi, ale žádné kočáry. Ty s největší pravděpodobností patřily kupcům a byly všechny u řeky v přístavišti.
Ulice byly lemovány krámky všeho druhu, a mnoho řemeslníků pracovalo před svými dílnami pod znameními pohupujícími se ve větru. Trojice minula muže, který drátoval hrnce, a krejčího, jenž zákazníkovi na světle ukazoval rozvinutý štůček látky. Švec sedící na zápraží ťukal kladívkem do podpatku vysoké boty. Pouliční prodavači vykřikovali své nabídky na broušení nožů a nůžek, či se snažili kolemjdoucí nalákat na malé tácky s ovocem a zeleninou, ale trojice chodců si nikdo příliš nevšímal. Krámky, kde se prodávalo jídlo, předváděly stejně ubohé plodiny, jak si to Rand pamatoval z Baerlonu. Dokonce i obchodníci s rybami nabízeli přes všechny čluny na řece jen malé hromádky drobných rybiček. Časy ještě nebyly zlé, ale každý věděl, co přijde, jestli se počasí brzy nezmění, a ti, kdo se právě ustaraně nemračili, měli pohled zaměřený do dálky na cosi sice neviditelného, leč rozhodně ne hezkého.
Tam, kde Bílý most sestupoval uprostřed města, bylo velké dlážděné náměstí, jehož kameny byly sešlapány pokoleními nohou a oježděny koly vozů. Náměstí obklopovaly hostince, krámky a vysoké domy z červených cihel se znameními, na nichž byla stejná jména, jichž si Rand všiml na kočárech v přístavišti. Do jednoho z těchto hostinců, zdánlivě náhodně vybraného, se teď Tom vrhl. Na znamení nade dveřmi, houpajícím se ve větru, byl kráčející muž s rancem na zádech na jedné straně a ten samý muž s hlavou na polštáři na druhé, a stálo na něm Pocestného spočinutí.
Šenk byl až na tlustého hostinského, který ze sudu čepoval pivo, a dva muže v hrubých dělnických šatech, zachmuřeně zírající u stolu v pozadí do svých džbánků s pivem, prázdný. Když vstoupili, vzhlédl k nim pouze hostinský. Místnost byla rozdělena stěnou sahající do výše ramen, která se táhla odpředu dozadu, na dvě části se stoly a hořícím krbem u každé z protějších stěn. Randa líně napadlo, zda jsou všichni hostinští obtloustlí a plešatějící.