Tom si zamnul ruce, prohodil k hostinskému nějakou poznámku o zimě a poručil horké kořeněné víno, načež rychle dodaclass="underline" „Mohli bychom si tu někde s kamarády nerušeně popovídat?“
Hostinský kývl k nízké stěně. „Druhá strana je to nejlepší, co mám, pokud byste nechtěli pokoj. To když lodníci přijdou od řeky. Zdá se, že půlka z nich má námitky proti tý druhý půlce. Já si to tu nehodlám nechat roztřískat, takže je držím pěkně od sebe.“ Celou dobu si prohlížel Tomův plášť, a teď naklonil hlavu na stranu a v očích se mu objevil vykutálený pohled. „Zůstanete? Už jsme tu neměli kejklíře ani nepamatuju. Lidi by slušně zaplatili za něco, co by jim odvedlo myšlenky od toho, co se děje. Já bych ti dokonce slevil za pokoj a jídlo.“
Nepovšimnutě, pomyslel si Rand chmurně.
„Jsi příliš šlechetný,“ prohlásil Tom s ladnou úklonou. „Možná tvoji nabídku přijmu. Prozatím mi postačí trocha soukromí.“
„Přinesu vám víno. Kejklíř si tu přijde na slušný peníze.“
Stoly na opačné straně stěny byly prázdné, ale Tom si vybral jeden přímo uprostřed. „Tak nás nikdo nemůže vyslechnout, abychom to nevěděli,“ vysvětlil. „Slyšeli jste toho chlapa? Prej mi něco sleví. A já bych mu zdvojnásobil obchody jenom tím, že bych tu seděl. Každej poctivej hostinskej dá kejklíři pokoj a jídlo a ještě něco navíc.“
Holé stoly nebyly právě nejčistší a podlahu už nikdo nezametl celé dny, pokud ne týdny. Rand se rozhlédl kolem sebe a ošklíbl se. Pantáta al’Vere by nikdy nepřipustil, aby byl jeho hostinec tak špinavý, i kdyby kvůli tomu měl nemocný vstát a jít na to dohlédnout. „Hledáme jenom informace. Pamatuješ?“
„Proč tady?“ chtěl vědět Mat. „Prošli jsme kolem hostinců, co vypadaly čistější.“
„Rovnou od mostu,“ řekl Tom, „vede cesta do Caemlynu. Každý, kdo prochází Bílým Mostem, přijde na tohle náměstí, pokud nepluje po řece, a my víme, že naši přátelé neplují. Jestli se o nich nic nedovíme tady, tak se o nich nedovíme ani jinde. Nechte mluvit mě. Tohle se musí udělat opatrně.“
Právě tehdy se objevil hostinský a v jedné ruce nesl za ucha tři otlučené cínové džbánky. Tlouštík přejel stůl utěrkou, postavil na něj džbánky a přijal od Toma peníze. „Jestli zůstaneš, nemusíš za pití platit. Máme dobrý víno.“
Tomův úsměv se dotkl pouze jeho rtů. „Promyslím to, hostinský. A co je vůbec novýho? Byli jsme daleko a nic nevíme.“
„Velký novinky, to teda jo. Velký novinky.“
Hostinský si přehodil utěrku přes rameno a přitáhl si židli. Zkřížil ruce na stole, s povzdechem se uhnízdil a utrousil, jaká je to úleva, když nemusí stát na nohou. Jmenoval se Bartim a o svých nohou se rozhovořil do značných podrobností, o kuřích okách a puchýřích a o tom, kolik času stráví na nohou a v čem si je namáčí, dokud Tom znovu nezavedl řeč na novinky, načež Bartim plynule změnil téma.
Novinky to byly skutečně tak velké, jak tvrdil. Logain, falešný to Drak, byl po veliké bitvě u Lugardu zajat, když se snažil přemístit vojsko z Ghealdanu do Tearu. Proroctví, chápete? Tom kývl a Bartim pokračoval. Cesty na jih jsou plné lidí a ti šťastnější si svůj majetek nesou na zádech. Tisíce lidí prchalo všemi možnými směry.
„Nikdo z nich,“ Bartim se poťouchle uchechtl, „Logaina samozřejmě nepodporoval. Ó, ne, nenajdete moc lidí, kteří by to připustili, ne teď. Jsou to jenom běženci, kteří se během války snaží najít bezpečný místo.“
K zajetí Logaina samozřejmě přispěly Aes Sedai. Když to Bartim říkal, uplivl si přitom, a ještě jednou, když říkal, že falešného Draka odvezly na sever do Tar Valonu. Bartim je slušný chlap, říkal, vážený člověk, a co se jeho týče, můžou Aes Sedai odtáhnout až do Morny a vzít si ten svůj Tar Valon s sebou. On by se k žádné Aes Sedai nepřiblížil ani na tisíc mil, kdyby bylo po jeho. Jistě, cestou na sever zastavovaly v každé vesnici i městě, aby Logaina předvedly lidem, tak to aspoň Bartim slyšel. Aby lidem ukázaly, že falešný Drak byl jat a svět je opět v bezpečí. Bartim by to byl rád viděl, i kdyby to mělo znamenat dostat se blíž k Aes Sedai. Lákalo ho to vydat se do Caemlynu.
„Vezou ho ukázat královně Morgase.“ Hostinský se uctivě dotkl čela. „Já královnu nikdy neviděl. Člověk by měl vidět královnu, nemyslíte?“
Logain uměl dělat některé „věci“, a z toho, jak Bartim uhýbal pohledem a olizoval si rty, bylo zřejmé, co má na mysli. Před dvěma lety viděl posledního falešného Draka, když ho vedli krajem, ale to byl jenom chlapík, který si myslel, že by se mohl stát králem. Tenkrát nebylo Aes Sedai potřeba. Vojáci ho měli přikovaného k vozu. Zasmušilý chlapík, který úpěl na voze, a pokaždé, když po něm lidé házeli kamením nebo ho píchali klacky, si zakrýval rukama hlavu. Což lidé dělali často a vojáci se je nesnažili zarazit, pokud nehrozilo, že ho zabijí. Nejlepší bylo ukázat lidem, že na něm koneckonců není nic zvláštního. On „věci“ provádět neuměl. Tenhle Logain ale bude něco k vidění. Něco, o čem by Bartim mohl vyprávět vnukům. Jenom kdyby se mohl utrhnout z hostince.
Rand naslouchal se zájmem, který nemusel předstírat. Když Padan Fain přinesl do Emondovy Role zprávu o falešném Drakovi, muži, který skutečně vládne jedinou silou, byla to největší novinka ve Dvouříčí za celá léta. Události, které následovaly, zatlačily vzpomínku na falešného Draka do pozadí, ale pořád to bylo něco, o čem si lidé budou léta vykládat a budou o tom vyprávět i svým vnukům. Bartim jim nejspíš poví, že Logaina viděl, ať už to bude pravda, nebo ne. Nikoho nikdy ani nenapadne vyprávět o tom, co se stalo nějakým vesničanům z Dvouříčí, pokud to nebudou přímo lidé z Dvouříčí.
„To,“ řekl Tom, „bude dobrej příběh, příběh, kterej se bude vyprávět tisíc let. Přál bych si tam být.“ Znělo to, jako by mluvil pravdu, a Randa napadlo, že nejspíš i mluví. „Stejně bych se na něj mohl zajet kouknout. Neříkal jsi, kudy se vydali. Třeba jsou kolem nějací další pocestní? Mohli by o tom slyšet.“
Bartim odmítavě mávl umorousanou rukou. „Na sever, to je všechno, co se tady kolem ví. Jestli ho chceš vidět, jeď do Caemlynu. To je všechno, co vím, a jestli je v Bílým Mostu něco novýho, tak to vím já.“
„To bezpochyby,“ pravil Tom sladce. „Řek bych, že spousta cizinců, co tudy prochází, se zastavuje tady. Tvoje znamení mi padlo do oka už u paty Bílýho mostu.“
„Nejen od západu, to musíte vědět. Před dvěma dny tu byl jeden chasník, Illianec, s veřejným prohlášením celým zabaleným do mašlí a pečetí. Četl to rovnou tam, na náměstí. Říkal, že to veze až do pohoří Oparů, možná až k Arythskýmu oceánu, jestli budou volný průsmyky. Říkal, že poslali lidi, aby to přečetli v každý zemi na světě.“ Hostinský potřásl hlavou. „Pohoří Oparů. Slyšel jsem, že je celej rok zahalený v mlze, a v tý mlze žijou tvorové, co vám sedřou kůži z těla dřív, než stačíte utýct.“ Mat si pohrdlivě odfrkl, čímž si od Bartima vysloužil přísný pohled.
Tom se naléhavě předklonil. „Co v tom prohlášení stálo?“
„No o tom hledání rohu přece,“ vyhrkl Bartim. „Copak jsem to neříkal? Illianci svolávají každýho, kdo se chce zavázat ke hledání, do Illianu. Umíš si to představit? Zavázat svůj život legendě? Hádám, že nějaký ňoumy asi najdou. Vždycky se nějací najdou. Tenhle chlapík tvrdil, že nastává konec světa. Poslední bitva s Temným.“ Bartim se uchechtl, ale znělo to dutě, protože to byl smích člověka, který se snaží sám sebe přesvědčit, že je čemu se smát. „Hádám, si myslí, že by se měl Valerský roh najít dřív, než k tomu dojde. Tak co si myslíš o tomhle?“ Chvíli si zamyšleně hryzal klouby na ruce. „Jistě, já nevím, jestli bych se s nima po tyhle zimě hádal. Po tý zimě a tom chlápkovi Logainovi a těch dvou před ním taky. Proč všichni ti chlapíci v posledních letech tvrdili, že jsou Draci? A ta zima. Něco to znamenat musí. Co myslíš ty?“