Tom ho zřejmě neslyšel. Tichým kejklířským hlasem začal sám pro sebe recitovat:
„To je vono.“ Bartim se zazubil, jako by opravdu slyšel, jak mu dav lidí předává peníze, zatímco naslouchá Tomovu vyprávění. „To je vono. Hledání Valerského rohu. Jak to začneš vyprávět, budou tady viset i z trámů na stropě. Všichni znají to prohlášení.“
Tom stále vypadal, že je tisíc mil daleko, takže promluvil Rand: „Hledáme přátele, kteří tudy procházeli. Od západu. Prošlo tudy za poslední týden dva hodně cizích lidí?“
„Pár,“ připustil pomalu Bartim. „Vždycky se tu nějací najdou, z východu i ze západu.“ Každého z trojice si prohlédl a náhle vypadal ostražitě. „Jak vypadali ti vaši přátelé?“
Rand otevřel ústa, ale Tom, který se náhle vrátil do přítomnosti, po něm náhle vrhl varovný pohled. S nazlobeným povzdechem se kejklíř obrátil k hostinskému. „Dva muži a tři ženy,“ řekl váhavě. „Mohli být spolu, nebo taky ne.“ Zhruba je popsal, každého pár slovy, dost na to, aby je každý, kdo je viděl, poznal, aniž by však prozradil, co jsou zač.
Bartim se podrbal na hlavě, čímž si rozhrábl řídnoucí vlasy, a pomalu vstal. „Zapomeň na vystupování tady, kejklíři. Vlastně bych ocenil, kdybyste dopili víno a odešli. Jestli jste chytrý, odejdete z Bílýho Mostu.“
„Ptal se po nich i někdo jiný?“ Tom se napil, jako by odpověď byla ta nejméně zajímavá věc na světě, a zvedl k hostinskému obočí. „Kdo to asi byl?“
Bartim si znovu prohrábl vlasy a popošel, jako by odcházel, pak sám pro sebe přikývl. „Asi před týdnem, tak nějak, přešel přes most takovej chlápek s kuním ksichtem. Každýho napadlo, že to nemá v hlavě v pořádku. Pořád si pro sebe něco vykládal, a i když stál, pořád se hejbal. Vyptával se na ty samý lidi... některý z nich. Ptal se, jako by to bylo důležitý, a pak se choval, jako by mu odpověď byla šumafuk. Nejdřív vykládal, že na ně tady musí počkat, a hned zas, že musí jít dál, že strašně pospíchá. Jednu chvíli kňučel a žadonil, druhou si kladl požadavky jako král. Jednou dvakrát mu málem dali po hubě, blázen neblázen. Hlídka ho kvůli jeho vlastnímu bezpečí skoro zavřela do vězení. Ten samej den odešel do Caemlynu, mluvil sám k sobě a brečel. Cvok, jak jsem říkal.“
Rand se tázavě podíval na Toma s Matem a oni oba zavrtěli hlavou. Jestli ten chlapík s kuním obličejem hledal je, nebyl to nikdo, koho znali.
„Jsi si jistý, že to byli ti samí lidi, které hledáme?“ zeptal se Rand.
„Některý. Ten bojovník a ženská v hedvábí. Ale o ně se moc nestaral. Hlavně mu šlo o ty tři vesnický kluky.“ Očima přejel z Randa na Mata a zpátky tak rychle, až si Rand skoro nebyl jistý, zda ten pohled opravdu viděl, nebo si ho jenom představoval. „Zoufale se je snažil najít. Ale byl to cvok, jak jsem říkal.“
Rand se zachvěl a napadlo ho, kdo ten blázen byl a proč je hledá. Temný druh? Použil by Ba’alzamon šílence?
„On byl blázen, ale ten druhej...“ Bartim nejistě uhnul očima a suchým jazykem si olízl rty, jako by neměl dost slin, aby si je navlhčil. „Další den... další den přišel ten druhej poprvý.“ Odmlčel se.
„Druhej?“ pobídl ho nakonec Tom.
Bartim se rozhlédl kolem, i když jejich polovina rozdělené místnosti byla až na ně prázdná. Dokonce se zvedl na špičky a nahlédl za nízkou stěnu. Když nakonec promluvil, velice rychle šeptal.
„Byl celej v černým. Kapuci pláště měl pořád staženou, takže mu nebylo vidět do obličeje, ale cítils, že na tebe zírá, cítils, jak tě mrazí v zádech. On... promluvil na mě.“ Bartim sebou trhl a chvíli si hryzal ret, než pokračoval. „Znělo to, jako když se had plazí po suchým listí. Úplně se mi sevřel žaludek. Pokaždý, když se vrátí, dává ty samý otázky. Stejný otázky, jaký dával ten blázen. Nikdo ho nikdy nevidí přicházet – prostě se tu najednou zjeví, ve dne nebo v noci, a ty úplně ztuhneš na místě. Lidi se začínají ohlížet přes rameno. A co je nejhorší, fortnýři tvrdí, že nikdy neprošel žádnou bránou, dovnitř ani ven.“
Rand jen s námahou udržel bezvýraznou tvář. Tiskl zuby, až ho bolely. Mat se kabonil a Tom si prohlížel víno. Viselo nad nimi slovo, které ani jeden nechtěl vyslovit nahlas. Myrddraal.
„Myslím, že bych si pamatoval, kdybych někdy někoho takovýho potkal,“ utrousil Tom po chvíli.
Bartim zuřivě přikyvoval. „Ať shořím, že by sis to pamatoval. Pro světlou pravdu, pamatoval. On... chce ty samý kluky, co ten blázen, jenom říká, že je s nima holka. A...“ Bartim na Toma vrhl postranní pohled – „a bělovlasej kejklíř.“
Tom zvedl obočí. Rand si však byl jist, že překvapení jen hraje. „Bělovlasý kejklíř? No, já jsem těžko jedinej postarší kejklíř na světě. Ujišťuju tě, že toho chlapíka neznám, a on nemá žádnej důvod mě hledat.“
„To je možný,“ prohlásil temně Bartim. „On to neřek tolika slovy, ale měl jsem z toho dojem, že by ho vůbec nepotěšilo, kdyby se těm lidem někdo pokusil pomoct, nebo je třeba schovat. No, povím vám, co jsem mu řek. Neviděl jsem je, ani jsem o nich neslyšel, a to je pravda. Ani jednoho z nich,“ dodal významně. Náhle hodil Tomovy peníze na stůl. „Prostě dopijte to víno a jděte. V pořádku? V pořádku?“ A jak nejrychleji mohl se odkolébal pryč, přičemž se pořád ohlížel přes rameno.
„Mizelec,“ vydechl Mat, když hostinský odešel. „Mělo mě napadnout, že nás tady bude hledat.“
„A vrátí se,“ dodal Tom, naklonil se nad stůl a ztišil hlas. „Říkám, protáhněme se zpátky na člun a přijměme nabídku kapitána Domona. Budou nás hledat hlavně na silnici do Caemlynu, a my zatím budeme na cestě do Illianu, tisíc mil od místa, kde nás myrddraalové budou čekat.“
„Ne,“ prohlásil pevně Rand. „Počkáme na Moirain a ostatní v Bílém Mostu, nebo pojedeme do Caemlynu. Tak, nebo tak, Tome. Rozhodneme se pro jedno z toho.“
„To je šílenství, chlapče. Věci se změnily. Poslouchej mě. Bez ohledu na to, co tenhle hostinský říká, až se na něj myrddraal upřeně podívá, vyklopí mu o nás všechno až po to, co jsme pili a kolik prachu jsme měli na botách.“ Rand se zachvěl, vzpomněl si na mizelcův bezoký pohled. „A co se týče Caemlynu... myslíš, že půllidi nevědí, že chcete jet do Tar Valonu? Teď je vhodná chvíle sednout na loď a vyrazit na jih.“
„Ne, Tome.“ Rand ta slova ze sebe vypravil jen s námahou, neboť si představil, že je tisíc mil od místa, kde ho hledají mizelci, ale zhluboka se nadechl a podařilo se mu promluvit, aniž by se mu třásl hlas. „Ne.“
„Mysli, chlapče! Illian! Na tváři země není skvostnějšího města. A hledání rohu! Roh nehledali už skoro sto let. Čeká tu na zpracování celý nový cyklus příběhů. Jenom si to představ. O ničem takovým se ti nikdy ani nesnilo. Než si myrddraalové uvědomí, kam jste se ztratili, budete staří a šediví a tak unavení koukáním na vnoučata, že vám bude jedno, jestli vás najdou.“
Rand se zatvářil umíněně. „Kolikrát to mám opakovat? Najdou nás, ať půjdeme kamkoliv. V Illianu bude taky čekat mizelec. A jak unikneme těm snům? Chci vědět, Tome, co se to se mnou děje, a proč. Já jedu do Tar Valonu. S Moirain, jestli to půjde, bez ní, jestli budu muset. Sám, jestli budu muset. Musím to vědět.“