„Ale Illian, chlapče! A bezpečná cesta dolů po řece, zatímco oni hledají jinde. Krev a popel, sny ti nemůžou ublížit.“
Rand mlčel. Sny nemůžou ublížit? Způsobují snové trny skutečné krvácení? Skoro si přál, aby byl Tomovi pověděl i o tomhle snu. Odvážil by ses to vůbec někomu říci? Ve tvých snech je Ba’alzamon, ale co je teď mezi snem a bděním? Komu se odvážíš prozradit, že se tě dotýká Temný?
Tom to zřejmě pochopil. Kejklířův výraz změkl. „Ani tyhle sny, mládenče. Jsou to jenom sny, ne? Pro Světlo, Mate, promluv s ním. Já vím, že ty aspoň po Tar Valonu netoužíš ani v nejmenším.“
Mat zrudl ve tváři, napůl rozpaky, napůl hněvem. Uhnul před Randem očima a zamračil se na Toma. „Proč všechny ty starosti a námaha? Chceš zpátky na člun? Tak se vrať na člun. My se o sebe postaráme.“
Kejklíři se hubená ramena roztřásla tichým smíchem, ale hlas měl stále napjatý a nahněvaný. „Myslíte, že toho o myrddraalech víte dost na to, abyste jim dokázali uniknout, jo? Jste připravení jít do Tar Valonu sami a vydat se amyrlininu stolci? Poznáte vůbec jedny adžah od druhých? Světlo mě spal, chlapče, jestli si myslíš, že se vůbec dokážete dostat do Tar Valonu, tak mi řekněte, a já půjdu.“
„Jdi,“ zavrčel Mat a ruka mu vklouzla pod plášť. Rand si šokované uvědomil, že svírá dýku ze Shadar Logothu a snad je i připraven ji použít.
Z opačné strany nízké stěny rozdělující místnost se k nim donesl nevázaný smích a ozval se čísi pohrdlivý hlas.
„Trolloci? Oblíkni si kejklířskej plášť, člověče. Jseš namol! Trolloci! Báchorky z Hraničních států!“
Ta slova zchladila hněv jako vědro studené vody. Dokonce i Mat se obrátil ke stěně a oči se mu rozšířily.
Rand se trochu zvedl, aby viděl za stěnu, a zase si sedl, protože se mu udělalo mdlo. Na opačné straně stěny seděl u zadního stolu s oněmi dvěma muži, kteří tu byli, když přišli, Floran Gelb. Oba muži se mu smáli, ale poslouchali. Bartim vedle otíral stůl, který to vážně potřeboval. Sice se na Gelba a dvojici hostů nedíval, ale také poslouchal, protože pořád dokola leštil utěrkou jedno místo a nakláněl se k nim, až se zdálo, že upadne.
„Gelb,“ špitl Rand, když se sesul na židli. Ostatní se napjali. Tom rychle prohlédl jejich část místnosti.
Na opačné straně se ozval i druhý muž. „Ne, ne, trolloci fakt existovali. Ale za trollockejch válek je všechny pobili.“
„Báchorky z Hraničních států!“ zopakoval ten první.
„Je to pravda, to ti povídám,“ namítal hlasitě Gelb. „Byl jsem v Hraničních státech. Viděl jsem trolloky, a byli to trolloci, jako že tu sedím. Ti tři tvrdili, že ti trolloci jdou po nich, ale já věděl svý. Proto jsem nezůstal na Spršce. Už nějakou dobu jsem Bayla Domona podezíral, ale ti tři byli určitě temný druzi. Povím vám...“ Zbytek toho, co měl Gelb na srdci, se utopilo ve smíchu a drsných žertech.
Randa zajímalo, za jak dlouho se hostinský dozví popis „těch tří“. Jestli to už nevěděl. Jestli si to už nedal do souvislosti s oněmi třemi cizinci, které právě viděl. Z jejich půlky šenku vedly jenom jedny dveře, a cestou k nim by museli projít přímo kolem Gelbova stolu.
„Možná ten člun není tak špatnej nápad,“ zamumlal Mat, ale Tom zavrtěl hlavou.
„Už ne.“ Kejklíř promluvil rychle a tiše. Vytáhl váček, který mu dal kapitán Domon, a spěšně rozdělil mince na tři hromádky. „Do hodiny bude tý historky plný město, ať už tomu budou lidi věřit, nebo ne, a ten půlčlověk se to může každou chvíli doslechnout. Domon vypluje až zítra ráno. Přinejlepším ho budou celou cestu do Illianu honit trolloci. No, on to z nějakýho důvodu tak trochu čeká, ale to nám stejně k ničemu není. Musíme utíkat, a to rychle.“
Mat si rychle nacpal mince, které před něj Tom přisunul, do kapsy. Rand si svou hromádku bral poněkud pomaleji. Peníz, který mu dala Moirain, v ní nebyl. Domon jim dal stejnou hodnotu ve stříbře, ale Rand si z jakéhosi důvodu, který mu nebyl zcela jasný, přál, aby místo toho měl peníz Aes Sedai. Vsunul si mince do kapsy a tázavě se podíval na kejklíře.
„Pro případ, že by nás něco rozdělilo,“ vysvětlil Tom. „Nejspíš se to nestane, ale kdyby... no, vy dva to sami určitě zvládnete. Jste dobrý kluci. Jenom se držte dál od Aes Sedai, je-li vám život milý.“
„Myslel jsem, že zůstáváš s námi,“ řekl Rand.
„To zůstanu, chlapče. To zůstanu. Ale jsou nám teď v patách a Světlo samo ví... No, to je jedno. Není moc pravděpodobný, že se něco stane.“ Tom se odmlčel a podíval se na Mata. „Doufám, že ti už nebude vadit, když s váma zůstanu,“ podotkl suše.
Mat pokrčil rameny. Prohlédl si oba své společníky a znovu pokrčil rameny. „Jsem jenom nervózní. Nemůžu se toho zřejmě zbavit. Pokaždý, když se někde na chvilku zastavíme, tak jsou tam a jdou po nás. Pořád mám pocit, jako by mi někdo zezadu koukal na hlavu. Co uděláme?“
Z opačné strany stěny se ozval výbuch smíchu, který opět přerušil Gelb, jenž se snažil oba muže přesvědčit, že mluví pravdu. Mat byl zvědavý, jak dlouho mu to ještě bude trvat. Dříve nebo později si Bartim musí dát dohromady Gelbovu trojici a je tři.
Tom odsunul židli a vstal, ale přikrčil se. Nikdo, kdo by se nepříliš pozorně díval z opačné strany stěny, by si ho nevšiml. Kývl na oba hochy, aby ho následovali, a špitclass="underline" „Buďte potichu.“
Okna po obou stranách krbu na jejich straně stěny vedla do boční uličky. Tom si jedno pečlivě prohlédl a pak je vysunul jen natolik, aby se mohli protáhnout ven. Podařilo se mu to velice potichu, přes rozjařenou hádku na opačné straně dlouhé stěny to nemohlo být slyšet na víc jak na sáh.
Jakmile se dostali ven, Mat vyrazil rovnou k ústí uličky, ale Tom ho zachytil za ruku. „Ne tak rychle,“ zarazil ho kejklíř. „Ne, dokud nevíme, co děláme.“ Tom okno znovu stáhl, jak to jen zvenčí šlo, a obrátil se, aby si prohlédl uličku.
Rand sledoval jeho pohled. Až na pár sudů na dešťovou vodu u zadní stěny hostince a vedlejší budovy, krejčovské dílny, byla ulička prázdná a udusaná hlína vyprahlá.
„Proč to děláš?“ vyptával se Mat znovu. „Bez nás budeš ve větším bezpečí. Proč s náma zůstáváš?“
Tom na něj dlouho hleděl. „Měl jsem synovce, Owaina,“ vysvětloval znaveně, svlékaje si plášť. Za řeči položil na zem své pokrývky a pouzdra s nástroji pečlivě položil nahoru. „Byl to jediný syn mýho bratra, můj jediný žijící příbuzný. Dostal se do potíží s Aes Sedai, ale já měl na práci... jiný věci. Nevím, jestli bych byl mohl něco udělat, ale když jsem to nakonec zkusil, bylo příliš pozdě. Owain umřel pár let potom. Dalo by se říct, že ho Aes Sedai zabily.“
Tom se narovnal, aniž se na ně podíval. Hlas měl pořád vyrovnaný, ale když se odvracel, zahlédl Rand v jeho očích slzy. Jestli se mi povede udržet vás dva od Tar Valonu dál, možná bych mohl na Owaina přestat myslet. Počkejte tady.“ Pořád ještě se jim odmítl podívat do očí a odspěchal k ústí uličky. Než vyšel na náměstí, zpomalil. Jednou se rychle rozhlédl, pak ledabyle vyšel na ulici a z dohledu.
Mat se napůl zvedl, aby ho následoval, a pak si zase sedl. „Tohle by tu nenechal,“ prohodil a dotkl se kožených pouzder na nástroje. „Věříš mu?“
Rand si trpělivě dřepl vedle sudů. „Co je to s tebou, Mate? Takový přece nejsi. Už jsem tě neslyšel zasmát celý dny.“
„Nelíbí se mi, když mě honí jako králíka,“ odsekl Mat. Povzdechl si a opřel si hlavu o cihlovou stěnu hostince. I tak však vypadal napjatě. Oči mu ostražitě jezdily sem a tam. „Promiň. To tím, jak pořád utíkáme, a taky všichni ti cizinci a... a prostě všechno tohle. Jsem z toho celej nesvůj. Kouknu se na někoho a nemůžu si pomoct, napadne mě, jestli o nás nepůjde říct mizelcům, nebo jestli nás nepodvede, nebo neoloupí, nebo... Světlo, Rande, tebe to neznervózňuje?“