Rand se zasmál, krátce a z hloubi hrdla. „Na to, abych byl nervózní, jsem moc vyděšený.“
„Co si myslíš o tom, co Aes Sedai udělaly jeho synovci?“
„Nevím,“ odpověděl nejistě Rand. Věděl jenom o jednom způsobu, jak se může muž zaplést s Aes Sedai. „Hádám, že nebyl jako my.“
„Ne. Ne jako my.“
Chvíli se jen tak opírali o stěnu a mlčeli. Rand si nebyl jist, jak dlouho tak čekali. Pár minut, nejspíš, ale jemu to připadalo jako hodina, než se Tom vrátil, přičemž pořád čekali, že Bartim nebo Gelb otevřou okno a udají je temným druhům. Pak se v ústí uličky objevil muž, vysoký muž s kapuci pláště staženou do očí, pláště, proti světlu v ulici černého jako noc.
Rand se vyhrabal na nohy a rukou svíral jílec Tamova meče tak pevně, až ho z toho bolely klouby. V ústech mu vyschlo a marně se snažil polknout. Mat se přikrčil s rukou pod pláštěm.
Muž se blížil a Randovi se s každým jeho krokem stahovalo víc a víc hrdlo. Náhle se ten muž zastavil a odhodil kápi. Randovi se málem podlomila kolena. Byl to Tom.
„No, když jste mě nepoznali vy,“ kejklíř se zubil, „hádám, že to bude jako převlek stačit i pro strážný u brány.“
Tom se protáhl kolem nich a začal si přendávat věci ze záplatovaného pláště do nového tak hbitě, že Rand ani jeden předmět nerozeznal. Rand si až nyní všiml, že jeho nový plášť je tmavohnědý. Zhluboka, trhaně se nadechl. Hrdlo měl pořád stažené. Hnědý, ne černý. Mat měl ruku stále pod pláštěm a zíral na Tomova záda, jako by uvažoval o tom, že schovanou dýku přece jen použije.
Tom se na ně ohlédl, a pak se podíval pozorněji. „Teď není vhodná doba na rozmary.“ Obratně začal ovinovat svůj starý plášť kolem pouzder s nástroji, a to vnitřkem ven, takže záplaty nebyly vidět. „Vyjdeme odsud po jednom, ale dost těsně za sebou, abychom na sebe viděli. Tak by si nás neměli zvlášť pamatovat. Dokážeš se nahrbit?“ dodal k Randovi. „Ta tvoje výška je stejně špatná jako praporec.“ Hodil si ranec na záda, vstal a přetáhl si kapuci přes hlavu. Bělovlasého kejklíře nepřipomínal ani v nejmenším. Byl to prostě další pocestný, muž příliš chudý, aby si mohl dovolit koně, natož kočár. „Jdeme. Už jsme ztratili dost času.“
Rand ochotně souhlasil, ale i tak zaváhal, než vykročil z uličky na náměstí. Nikdo z několika roztroušených lidí jim nevěnoval druhý pohled – většina se na ně nepodívala vůbec – ale Rand byl napjatý a čekal, až nějaký temný druh vykřikne a obyčejní lidé se změní v lůzu žíznící po krvi. Přejel očima náměstí a lidi, kteří se věnovali svým denním záležitostem, a když je od nich odtrhl, byl v půlce náměstí myrddraal.
Odkud se tu mizelec vzal, na to Rand ani neměl čas pomyslet, ale kráčel rovnou k nim třem se smrtícím klidem, lovec upírající pohled na kořist. Lidé před černě oděnou postavou uhýbali a vyhýbali se i pohledu na ni. Náměstí se vyprázdnilo, jak si lidé uvědomovali, že mají práci někde jinde.
Černá kápě Randa přimrazila na místě. Snažil se přivolat prázdnotu, ale bylo to jako snažit se nahmátnout kouř. Mizelcův skrytý pohled se mu zařízl do kostí a dřeň mu změnil v rampouchy.
„Nedívejte se mu do tváře,“ zamumlal Tom. Hlas měl roztřesený a chraplavý a mluvil, jako by svá slova vyrážel násilím. „Světlo vás spal, nedívejte se mu do tváře!“
Rand odtrhl pohled – málem zaúpěl, bylo to, jako by si z obličeje odtrhl pijavici – ale i když upřel zrak na dlažební kameny, pořád viděl blížícího se myrddraala, kočku hrající si s myšmi, pobavenou jejich chabou snahou uniknout, až nakonec čelisti scvaknou. Mizelec už byl v půli cesty. „To tu budeme jenom tak postávat?“ zamumlal Rand. „Musíme utéct... dostat se pryč.“ Ale nedokázal své nohy přimět k pohybu.
Mat roztřesenou rukou konečně vytáhl dýku s rubínem na jílci. Rty měl stažené tak, že mu byly vidět zuby. Byl to škleb plný strachu.
„Myslíš...“ Tom se odmlčel, polkl a ochraptěle pokračoval. „Myslíš, že mu můžeš utýct, jo, chlapče?“ Začal si pro sebe mumlat. Rand rozuměl pouze jedinému slovu. „Owain.“ Náhle se Tom zamračil. „Nikdy jsem se s váma neměl zaplíst, hoši. Nikdy jsem neměl.“
Shodil z ramen svinutý kejklířský plášť a strčil ho Randovi do ruky. „Postarej se o to. Až řeknu utíkejte, tak poběžíte a zastavíte se až v Caemlynu. U královnina požehnání. Hospoda. Pamatujte si to pro případ... Prostě si to pamatujte.“
„Nerozumím tomu,“ ozval se Rand. Myrddraal byl už jen dvacet kroků od nich. Rand měl nohy jako olověná závaží.
„Prostě si to pamatujte!“ štěkl Tom. „U královnina požehnání. Teď. UTÍKEJTE!“
Oběma položil ruku na rameno a strčil do nich, aby pochopili, a Rand vyrazil klopýtavým krokem s Matem po boku.
„UTÍKEJTE!“ Tom se také pohnul a nesrozumitelně přitom řval. Neběžel však za nimi, ale směrem k myrddraalovi. Zamával rukama, jako když pořádal své nejlepší představení, a objevily se mu v nich dýky. Rand se zastavil, ale Mat ho táhl za sebou.
Mizelce to taky překvapilo. Uprostřed ledabylého kroku klopýtl. Švihl rukou k jílci černého meče, jejž měl zavěšený u pasu, ale kejklíře jeho dlouhé nohy rychle přenesly přes vzdálenost, která je dělila. Tom do myrddraala vrazil dřív, než tomu se povedlo meč napůl vytáhnout z pochvy, a oba se zřítili na zem na zmítající se hromadu. Zbylých pár lidí z náměstí uprchlo.
„UTÍKEJTE!“ Vzduchem na náměstí prolétl oslepující modrý blesk a Tom začal křičet, ale ještě zvládl vyslovit jedno slovo. „UTÍKEJTE!“
Rand poslechl. Pronásledoval ho kejklířův křik.
Tiskna Tomův ranec k hrudi, běžel, jak nejrychleji dovedl. Panika se z náměstí šířila na celé město a Rand s Matem vedle sebe prchali na hřebenu vlny strachu. Jak hoši probíhali kolem, kramáři opouštěli své zboží. Přes výlohy krámků s prásknutím zavírali okenice a v oknech domů se objevovaly vyděšené obličeje, které vzápětí mizely. Lidé, co nebyli dost blízko, aby něco viděli, teď prchali zmateně ulicemi a vůbec nevnímali okolí. Vráželi jeden do druhého, a ti, kteří byli sraženi na zem, se buď dostali na nohy, nebo byli pošlapáni. Bílý Most se hemžil jako rozkopnuté mraveniště.
Když s Matem dobíhali k bráně, Rand si náhle vzpomněl, co mu Tom říkal o jeho výšce. Aniž by zpomalil, nahrbil se, jak jen to šlo, aby přitom nevypadal, že se krčí. Ale brána samotná, silné dřevo s černými železnými pruty, byla otevřená. Dva fortnýři, v železných šišácích a drátěných košilích přehozených přes levně vypadající červené kabátce s bílými límečky, ohmatávali své halberdy a neklidně vyhlíželi k městu. Jeden z nich se ohlédl po Randovi s Matem, ale oni nebyli jediní, kdo vybíhal z brány. Hnal se tudy celý proud lidí, muži lapající po dechu tiskli své ženy, plačící ženy nesly batolata a táhly vzlykající děti, řemeslníci s pobledlými tvářemi, stále ještě v zástěrách, nepřítomně svírali své nástroje.
Nebude nikoho, kdo by si zapamatoval, kudy se dali, pomyslel si ohromeně Rand, jak běžel ven. Tome! Ó, Světlo mě chraň, Tome!
Mat vedle něj klopýtl, znovu nabral rovnováhu a běželi dál, dokud poslední z prchajících lidí neodpadli, běželi, dokud město a Bílý most daleko za nimi nezmizely z dohledu.
Nakonec Rand padl na kolena do prachu a odřeným hrdlem nasával mohutnými doušky vzduch do plic. Silnice se před nimi táhla prázdná, až jim mizela z očí mezi stromy. Mat ho zatahal za rukáv.