„Pojď! Tak pojď!“ Mat také lapal po dechu. Tvář měl zpocenou a uprášenou a vypadal, že se každou chvíli zhroutí. „Musíme jít dál.“
„Tom,“ vydechl Rand. Objal pevněji ranec z Tomova pláště. Cítil uvnitř tvrdá pouzdra s nástroji. „Tom.“
„Je mrtvej. Viděls to. Slyšels to. Světlo, Rande, je mrtvej!“
„Myslíš si, že Egwain a Moirain a ostatní jsou taky mrtví? Jestli jsou, tak proč po nich myrddraalové pořád jdou? No, řekni mi to!“
Mat klesl vedle Randa na kolena do prachu. „Tak dobrá. Možná jsou pořád naživu. Ale Tom... Sám jsi to viděl! Krev a popel, Rande, to samý se může stát i nám.“
Rand pomalu kývl. Silnice za nimi byla pořád prázdná. Tak napůl čekal – aspoň doufal – že uvidí Toma, jak míří k nim, a když jim vypráví, jaké má s nimi potíže, fouká si do knírů. U královnina požehnání v Caemlynu. S námahou se zvedl a hodil si Tomův ranec na záda vedle svých pokrývek. Mat ho pozoroval, měl zúžené a ostražité oči.
„Tak jdeme,“ řekl Rand a vydal se po silnici ke Caemlynu. Zaslechl, jak si Mat cosi bručí, ale po chvíli Randa dohonil.
Plahočili se po prašné silnici, mlčky, hlavy skloněné. Vítr vytvářel prašné víry, které jim přebíhaly přes cestu. Rand se občas ohlédl, ale silnice za nimi byla vždycky prázdná.
27
Úkryt před bouří
Perrin se užíral kvůli dnům stráveným u Tuatha’anů, kdy bezstarostným tempem putovali na jihovýchod. Kočovný lid neviděl ke spěchu důvod. Cikáni nikdy nepospíchali. Barevné povozy ráno nevyjely, dokud nebylo slunce vysoko nad obzorem, a pokud Cikáni narazili na vhodné místo, klidně zastavili už brzy odpoledne. Psi klidně poklusávali podle vozů a děti často také. Snadno s vozy udržely krok. Jakýkoliv návrh, že by mohli dojet dál, nebo jet rychleji, se setkal se smíchem, či: „Á, ty bys nechal ty ubohý koníky sedřít?“
Perrina překvapilo, že Elias nesdílí jeho pocity. Elias by na vůz nesedl – raději chodil po svých a občas zaběhl do čela kolony – ale nikdy nenavrhl, že odejdou, ani se je nesnažil pobízet.
Zvláštní vousáč ve svých zvláštních šatech se od mírných Tuatha’anů tolik lišil, že kdykoliv se objevil mezi povozy, bilo to do očí. Dokonce i přes celý tábor se Elias nedal splést s některým z Lidu, a to nejen kvůli oděvu. Elias se pohyboval s líným půvabem vlka, který kůže a kožešinová čapka jenom podtrhovaly. Nebezpečí z něj vyzařovalo stejně přirozeně, jako oheň vyzařuje teplo, a od Kočovného lidu se ostře lišil. Mladí či staří, Lidé byli od přírody veselí. V jejich půvabu nebylo nebezpečí, jenom potěšení. Jejich děti samozřejmě pobíhaly kolem plné čisté radosti z pohybu, ale u Tuatha’anů i šedobradí starci a šedovlasé báby měli lehký krok, jejich chůze se podobala vznešenému tanci, který přes všechnu svou důstojnost nebyl o nic méně bujný. Všichni Lidé jako by se měli každou chvíli dát do tance, i když klidně stáli, dokonce i při oněch vzácných chvílích, kdy se v táboře neozývala hudba. Skřipky a píšťaly, dulcimery, citery a bubínky téměř bezustání ovíjely vozy harmonií a kontrapunktem, ať už povozy stály v táboře, nebo byly na cestách. Radostné písničky, veselé písničky, písničky plné smíchu i smutku. Byl-li v táboře někdo vzhůru, obvykle tu zněla hudba.
Elias se u každého vozu, kolem něhož prošel, setkával s přátelskými úklonami a úsměvy, a s veselým slovem u každého ohně, u kterého se zastavil. To musela být tvář, kterou Lidé vždycky ukazovali cizincům – otevřená, usmívající se tvář. Ale Perrin zjistil, že pod tímto povrchem leží skrytá ostražitost napůl ochočeného jelena. Něco leželo hluboko pod těmito úsměvy namířenými na vesničany z Emondovy Role, něco, co se ptalo, zda nejsou nebezpeční, něco, co jen pomalu mizelo s ubíhajícími dny. U Eliase byla tato ostražitost dosti patrná, jako když se uprostřed parného léta chvěje vzduch, a nemizela. Když se nedíval, otevřeně ho pozorovali, jako by si nebyli jisti tím, co udělá vzápětí. Když šel táborem, nohy připravené k tanci vypadaly zároveň připravené k útěku.
Eliase jejich Cesta listu zneklidňovala stejně, jako je zneklidňovaly jeho způsoby. Pohyboval-li se mezi Tuatha’any, rty měl neustále zkřivené. Nebyla to blahosklonnost, a už rozhodně ne opovržení, ale vypadalo to, že by byl mnohem raději někde jinde, skoro kdekoliv jinde. Přesto kdykoliv Perrin navrhl, že odejdou, Elias mu začal konejšivě vykládat o tom, že by si měli chvilku odpočinout, jenom pár dní.
„Než jste potkali mě, měli jste těžký časy,“ vykládal Elias, když se Perrin zeptal potřetí či počtvrté, „a budou ještě těžší, když po vás jdou trolloci a půllidi a přátelíte se s Aes Sedai.“ Zazubil se nad soustem Ilina štrúdlu z jablečných křížal. Perrina jeho žlutý pohled stále zneklidňoval, i když se Elias usmíval. Možná dokonce víc, když se usmíval, protože úsměv se v lovcových očích objevoval jen zřídka. Elias se uhnízdil u Raenova ohně, a jako obvykle odmítl posezení na kládách přivlečených k tomuto účelu. „Nespěchej tolik s návratem do rukou Aes Sedai.“
„Co když nás najdou mizelci? Co jim v tom zabrání, když tu jenom tak posedáváme a čekáme? Tři vlci je nezadrží a Kočovníci nám nepomůžou. Nebudou bránit ani sami sebe. Trolloci je pobijí a bude to naše vina. A stejně, dřív nebo později je budeme muset opustit. Klidně to může být dřív.“
„Cosi mi říká, že bychom měli počkat. Jenom pár dní.“
„Cosi!“
„Uvolni se, mládenče. Ber to, jak to je. Utíkej, když musíš, bojuj, když musíš, a odpočívej, když můžeš.“
„O čem to vlastně mluvíš?“
„Dej si kousek štrůdlu. Ila mě ráda nemá, ale když zajdu na návštěvu, dá mi najíst. A v táborech Kočovníků se vždycky najde dobrý jídlo.“
„Jaký ‚cosi‘?“ dožadoval se Perrin. „Jestli víš něco, co nám nechceš říct...“
Elias se zamračil na kus štrůdlu v ruce, odložil ho a oprášil si ruce. „Cosi,“ řekl nakonec s pokrčením ramen, jako by tomu sám pořádně nerozuměl. „Cosi mi říká, že je důležitý počkat. Pár dní. Tyhle pocity nemívám často, ale když přijdou, naučil jsem se jim důvěřovat. V minulosti mi to zachránilo život. Tentokrát je to nějak jiný, ale důležitý. To je jasný. Jestli chcete utíkat, tak běžte. Já zůstávám.“
To bylo všechno, co z něj Perrin dostal, bez ohledu na to, kolikrát se ptal. Ležel tu, povídal si s Raenem, jedl, podřimoval s čapkou přes oči a odmítal se bavit o odchodu. Cosi mu říkalo, aby zůstal. Pozná, až bude čas odejít. Dej si kousek štrůdlu, mládenče. Neštvi se. Na, zkus salát. Uvolni se.
Perrin se nedokázal uvolnit. Za nocí se toulal mezi duhovými vozy a dělal si starosti. Spíš proto, že si je zjevně nedělal nikdo jiný, než z nějakého rozumného důvodu. Tuatha’ané zpívali a tancovali, vařili a jedli kolem svých ohňů – ovoce a oříšky, bobule a zeleninu, maso nejedli – a věnovali se myriádám domácích prací, jako by je okolní svět vůbec nezajímal. Všude pobíhaly a hrály si děti, schovávaly se mezi vozy, šplhaly po stromech kolem tábora, smály se a válely se po zemi se psy. Okolní svět nikoho nezajímal, vůbec nikoho.
Jak je Perrin pozoroval, měl nutkání odejít. Odejít, než na ně přivedeme pronásledovatele. Vzali nás k sobě a my se jim za jejich laskavost odvděčíme tím, že je uvrhneme v nebezpečenství. Oni aspoň nají k bezstarostnosti důvod. Je nikdo nepronásleduje. Ale my...
S Egwain taky nebyla řeč. Buď si povídala s Ilou, přičemž měly hlavy u sebe a dávaly najevo, že muži nejsou vítáni, nebo tancovala s Aramem, otáčela se do rytmu píšťal, skřipek a bubínků, do tónů, které Tuatha’ani nasbírali po celém světě, nebo hlučných tónů samotných Kočovníků, melodií, které byly vždycky břeskné, ať už byly rychlé, či pomalé. Znali spousty písní, některé Perrin znal z domova, i když často pod jiným jménem, než jim říkali ve Dvouříčí. Píseň „Tři dívky na louce“, například, se podle Cikánů jmenovala „Tančí hezká děvčata“, a taky tvrdili, že „Vítr od severu“ se v některých zemích jmenuje „Padá hustý déšť“ a „Berinův ústup“ v jiných. Když bezmyšlenkovitě požádal o „Cikán má můj hrnec“, popadali se smíchy za břicho. Znali to, ale jako „Skoč pro pírko“.