Chápal touhu zatancovat si na cikánské písně. V Emondově Roli ho nepovažovali za příliš dobrého tanečníka, ale při těchhle písních se mu nohy samy pohybovaly, a Perrin měl pocit, že nikdy v životě netančil tak dlouho, tak usilovně, ani tak dobře. Písně měly hypnotický účinek, krev mu při nich tepala do rytmu.
Bylo to druhého večera u Kočovníků, když Perrin poprvé spatřil ženy tancovat na některé z pomalejších písní. Ohně hořely nízko a na vozy se lepila noc a prsty do bubínků vyťukávaly pomalý rytmus. Nejdřív se ozval jeden bubínek, pak další, až se všechny bubínky v táboře připojily ke stejnému tichému, naléhavému rytmu. Kromě bubínků bylo naprosté ticho.
Do světla vstoupila dívka v červených šatech, stáhla si šátek a začala se pohupovat v bocích. Ve vlasech jí visely šňůrky korálků a ona si z nohou skopla střevíce. Pak píšťala začala melodii, tiše kvílela a dívka tančila. Rozpřáhla ruce, v nichž za sebou držela šátek, vlnila se v bocích a bosýma nohama podupávala do rytmu bubínků. Tmavé oči upírala na Perrina a úsměv měla stejně líný jako tanec. Otáčela se v malých kruzích a usmívala se na něj přes rameno.
Perrin ztěžka polkl. Tváře ho nepálily od ohně. K první se připojila druhá dívka a třásně na jejich šátcích se třásly do rytmu bubínků a pomalého otáčení jejich boků. Obě se na Perrina usmívaly a on si chraptivě odkašlal. Bál se rozhlédnout kolem sebe, tváře měl rudé jako pivoňky, a každý, kdo se nedíval na tanečnice, se mu nejspíš smál. Byl si tím jistý.
Jak nejlhostejněji se mu podařilo, sklouzl z klády, jako by se mu jenom špatně sedělo, ale skončil tak, že hleděl směrem od ohně, od tanečnic. Něco takového se v Emondově Roli nedělo. Tanec s děvčaty na Trávníku o slavnosti se tomu ani zdaleka neblížil. Projednou si Perrin přál, aby se zvedl vítr a zchladil ho.
Dívky přitančily do jeho zorného pole, jenomže teď byly tři. Jedna na něj poťouchle mrkla. Perrin rychle uhnul pohledem. Světlo, pomyslel si. Co mám dělat? Co by udělal Rand? On holky zná.
Tančící dívky se tiše zasmály, a jak si přehazovaly dlouhé vlasy přes ramena, korálky zacinkaly, a Perrin měl dojem, že mu tváře vzplanou. Pak se k dívkám připojila o něco starší žena, aby jim ukázala, jak se to dělá. Perrin to se zaúpěním vzdal a zavřel oči. I přes zavřená víčka ho jejich smích popichoval a dráždil. Dokonce i přes zavřená víčka je viděl. Na čele mu vyvstal pot a Perrin zoufale toužil po větru.
Podle Raena takhle dívky netančívaly často a dospělé ženy jen zřídkakdy, a podle Eliase to bylo díky Perrinovu ruměnci, že tak poté činily každého večera.
„Musím ti poděkovat,“ řekl mu Elias střízlivým, vážným hlasem. „U vás mladých to je jiný, ale v mým věku to chce víc než jen oheň, aby mě to zahřálo.“ Perrin se zakabonil. Jak Elias odcházel, bylo na něm něco, co, aniž by promluvil, prozrazovalo, že se tichounce směje.
Perrin brzy zjistil, že není nejlepší od tančících žen a dívek odvracet zrak, i když si díky jejich mrkání a úsměvům pořád přál, aby mohl. Jedna by ještě stačila, možná – ale pět či šest, když každý přihlížel... Ruměnec nikdy úplně neovládl.
Pak se Egwain začala učit tancovat. Dvě z dívek, které tančily oné první noci, ji to učily, tleskaly do rytmu a ona, pohupujíc za sebou vypůjčeným šátkem, opakovala jejich krouživé krůčky. Perrin chtěl něco podotknout, ale pak se rozhodl, že bude moudřejší, když se nebude namáhat. Dívky přidaly vlnění v bocích. Egwain se rozesmála a tři dívky si s hihňáním padly do náruče. Ale Egwain vytrvala, oči se jí třpytily a na lících měla jasně rudé skvrny.
Aram ji při tanci sledoval žhavým, hladovým pohledem. Hezký mladý Tuatha’an jí daroval šňůrku modrých korálků a ona ji neustále nosila. Když si Ila poprvé všimla zájmu, který její vnuk Egwain věnuje, usmívala se, teď se však začínala mračit. Perrin se rozhodl, že si na mladého pana Arama bude dávat pozor.
Jednou se mu podařilo promluvit si s Egwain o samotě vedle žlutozeleně pomalovaného vozu. „Bavíš se, co?“ řekl.
„Proč bych neměla?“ Sáhla si na modré korálky, které měla kolem krku, a usmála se na ně. „Všichni nemusíme pracovat na tom, abychom se cítili bídně, jako ty. Copak si taky nezasloužíme trochu radosti?“
Aram postával nedaleko – nikdy se od Egwain příliš nevzdaloval – s rukama zkříženýma na prsou a úsměvem na tváři, napůl samolibým a napůl vyzývavým. Perrin ztišil hlas. „Myslel jsem, že chceš jet do Tar Valonu. Tady se nenaučíš, jak být Aes Sedai.“
Egwain pohodila hlavou. „A já myslela, že ty nechceš, abych se stala Aes Sedai,“ řekla poněkud příliš sladce.
„Krev a popel, ty myslíš, že jsme tady v bezpečí? Jsou tihle lidé v bezpečí s náma? Každou chvíli nás může najít nějakej mizelec.“
Egwain se ruka na korálcích roztřásla. Dala ji dolů a zhluboka se nadechla. „Ať se stane cokoliv, stane se to, ať už odejdeme dneska, nebo příští týden. V to teď věřím. Užívej si, Perrine. Mohlo by to být pro nás naposled.“
Smutně si přejela prsty po líci. Pak k ní Aram natáhl ruku a ona se k němu vrhla a už se zase smála. Jak utíkali k místu, kde hrály skřipky, Aram po Perrinovi přes rameno vrhl vítězoslavný úsměv, jako by říkal, ona není tvoje, ale bude má.
Perrin měl pocit, že se dostávají víc a víc do vlivu kouzla Cikánů. Elias má pravdu. Oni se nemusí snažit obrátit tě na Cestu listu. Ona do tebe vsákne sama.
Ila se na něj podívala, jak se choulí za větrem, a vytáhla z vozu silný vlněný plášť. Perrin si s potěšením všiml, že je tmavozelený, žádná červená nebo žlutá. Jak si jej přehazoval přes ramena, napadlo ho, jaká je to náhoda, že je pro něj dost velký. Ila utrousila: „Mohl by ti padnout líp.“ Sjela pohledem na sekeru, kterou měl u pasu, a když k němu vzhlédla, měla v očích i přes úsměv na rtech smutek. „Mohl by ti padnout mnohem líp.“
Všichni Cikáni to dělali. Neustále se usmívali, nikdy nezaváhali, když ho zvali, aby se s nimi napil nebo poslouchal hudbu, ale jejich oči vždycky sklouzly k jeho sekeře, a Perrin cítil, co si mysli. Nástroj násilí. Pro násilí na jiné lidské bytosti neexistuje omluva. Cesta listu.
Občas na ně chtěl zakřičet. Ve světě jsou trolloci a mizelci. Byli tu tací, co by všechno listí osekali. Byl tu Temný a Cesta listu by pod Ba’alzamonovým pohledem shořela na popel. Umíněně nosil sekeru dál. Zvykl si nosit plášť odhrnutý dozadu, i když bylo větrno, takže půlměsíčná čepel byla pořád vidět. Elias se na těžkou zbraň visící mu u pasu čas od času šibalsky zadíval a zazubil se na něj, ty žluté oči jako by mu četly myšlenky. To Perrina skoro přimělo sekeru zakrýt. Skoro.
Byl-li pro Perrina tuatha’anský tábor zdrojem neustálého podráždění, alespoň se mu tu zdály zcela obyčejné sny. Občas se probudil celý zpocený ze snu o tom, jak tábor přepadají trolloci a mizelci, na duhové vozy házejí pochodně a ty se mění v plápolající hranice, jak lidé padají v kalužích krve, jak muži, ženy a děti prchaji a křičí a umírají, ale v nejmenším se nesnaží bránit proti útočícím kosinám. Noc za nocí se v temnotě vymrštil z lůžka, lapal po dechu a hmatal po sekeře, než si uvědomil, že vozy nehoří, že rozervaná a polámaná těla poházená po zemi neočichávají zkrvavené čenichy. Ale to byly obyčejné noční můry, a svým zvláštním způsobem uklidňující. Pokud měl Temný místo v nějakých snech, byly by to tyhle sny, ale on v nich nebyl. Žádný Ba’alzamon. Jenom obyčejné noční můry.