Taky si uvědomoval vlky, to když byl vzhůru. Drželi se stranou od tábora i od karavany na pochodu, ale Perrin vždycky věděl, kde právě jsou. Cítil jejich opovržení psy, kteří strážili Tuatha’any. Hlučné šelmy, které zapomněly, nač mají čelisti, zapomněly na chuť krve. Mohly děsit lidi, ale kdyby se smečka přiblížila, plazily by se před ní po břiše. Každý den si vlky uvědomoval zřetelněji, jasněji.
Strakuše byla s každým západem slunce neklidnější. To, že Elias chce odvést ty lidi na jih, bylo v pořádku, ale jestli je to třeba udělat, ať už to mají raději za sebou. Ať už skončí tohle pomalé putování. Vlci se mají potulovat krajinou, a ji netěšilo, že je tak dlouho pryč od smečky. Vichrem také cloumala netrpělivost. Lov tu byl velice ubohý a žít z polních myší Vichr nesnášel, to bylo něco pro vlčata, když se učila lovit, vhodná krmě pro stařešiny, kteří už nedokáží strhnout jelena nebo přervat divokému turovi podkolenní šlachy. Občas Vichra napadalo, že Uhel měl pravdu. Nechat lidské potíže lidem. Byla-li poblíž Strakuše, dával si na takové myšlenky pozor, a před Hopsalem ještě víc. Hopsal byl zjizvený a prošedivělý starý bojovník, díky letitým zkušenostem netečný, a lstivý tak, že to víc než vyrovnávalo vše, oč ho snad léta oloupila. Lidé ho v nejmenším nezajímali, ale Strakuše si přála tohle dokončit, a Hopsal bude čekat, dokud čeká ona, a poběží, až poběží ona. Vlk či člověk, býk či medvěd, kdokoliv se postaví Strakuši, zjistí, že na něj čekají Hopsalovy čelisti, aby ho poslaly k věčnému odpočinku. To byl celý Hopsalův život a to drželo Vichra na uzdě a Strakuše si zjevně nevšímala ani jednoho z nich.
Perrinovi bylo tohle všechno jasné. Zoufale toužil po Caemlynu, po Moirain a Tar Valonu. Dokonce i kdyby tam žádné odpovědi nečekaly, mohlo by to tím skončit. Elias se na něj podíval a Perrin si byl jist, že žlutooký muž ví. Prosím, ať už to skončí.
Ten sen byl mnohem příjemnější než ty v poslední době. Seděl u kuchyňského stolu Alsbet Luhhanové a brousil si kamínkem sekeru. Panímáma Luhhanová nikdy nedovolila přinést něco z kovárny, nebo něco, co bylo kovárnou cítit, do domu. Dokonce když chtěl pantáta Luhhan nabrousit nože, musel je vynést ven. Ale panímáma Luhhanová se nyní starala o vaření a o sekeře se ani slovem nezmínila. Neřekla nic dokonce ani když z vnitřku domu přišel vlk a stočil se do klubíčka mezi Perrinem a dveřmi na dvůr. Perrin dál brousil sekeru. Brzy nadejde čas, kdy ji použije.
Náhle se vlk zvedl, z hloubi hrdla zavrčel a hustá srst na hřbetě se mu zježila. Do kuchyně vstoupil ze dvora Ba’alzamon. Panímáma Luhhanová se dál věnovala vaření.
Perrin spěšně vstal a pozvedl sekeru, ale Ba’alzamon si zbraně nevšímal a soustředil se místo ní na vlka. Tam, kde by měl mít oči, mu tančily plameny. „Tak tohle máš na svou ochranu? No, už jsem jim čelil dřív. Mnohokrát.“
Ohnul prst a vlk zavyl, když mu z očí, uší, tlamy i kůže vyšlehl oheň. Kuchyni naplnil zápach hořícího masa a srsti. Alsbet Luhhanová zvedla poklici a dřevěnou lžící zamíchala obsah hrnce.
Perrin pustil sekeru a skočil dopředu, snaže se uhasit plameny holýma rukama. Vlk se mu pod rukama rozsypal na černý popel. Perrin ustupoval s pohledem upřeným na beztvarou hromádku uhlíků na čistě zametené podlaze panímámy Luhhanové. Přál si, aby si mohl otřít mastné saze z dlaní, ale z pomyšlení na to, jak si otírá ruce o šaty, se mu obrátil žaludek. Popadl sekeru a stiskl topůrko, až mu zapraskalo v kloubech.
„Nech mě být!“ zařval. Panímáma Luhhanová oklepala lžíci o okraj hrnce a pobrukujíc si pro sebe vrátila na hrnec pokličku.
„Mně nemůžeš utéci,“ řekl Ba’alzamon. „Nemůžeš se přede mnou schovat. Jestli jsi ten jediný, jsi můj.“ Žár z jeho ohnivé tváře přinutil Perrina couvat přes celou kuchyň, až se dostal zády ke zdi. Panímáma Luhhanová otevřela pec, aby zkontrolovala chléb. „Oko světa tě pohltí,“ pokračoval Ba’alzamon. „Označuju tě za svého!“ Máchl zaťatou pěstí, jako by něco házel, a když roztáhl prsty, zaútočil na Perrinův obličej krkavec.
Když mu černý zoban projel levým okem, Perrin zaječel... a posadil se, ruce si tiskl na obličej. Kolem něj stály spící vozy Kočovného lidu. Perrin dal ruce pomalu dolů. Nic ho nebolelo, nebyla tu krev. Ale on se pamatoval, pamatoval se na bodavou bolest.
Otřásl se a náhle si v počínajícím svítání vedle něj dřepl Elias, ruku nataženou, jako by ho chtěl probudit. Za stromy, kde stály povozy, vyli vlci, jediný pronikavý výkřik ze tří hrdel. Perrin sdílel jejich pocity. Oheň. Bolest. Oheň. Nenávist. Nenávist! Zabij!
„Ano,“ řekl tiše Elias. „Už je čas. Vstávej, chlapče. Je čas, abychom vyrazili.“
Perrin se vyhrabal z pokrývek. Právě si stáčel pokrývky, když ze svého vozu vylezl Raen a mnul si ospalé oči. Hledač pohlédl k obloze a v půli kroku dolů po schůdcích ztuhl jako přimrazený, s rukama zvednutýma k obličeji. Jenom oči se mu pohybovaly, jak pozorně prohlížel oblohu, i když Perrin nechápal, nač se to dívá. Na východě viselo pár mraků, jejichž spodní strana byla zabarvena pruhy růžové, ač slunce ještě nevyšlo, ale nic jiného nebylo vidět. Raen zřejmě také naslouchal a větřil, ale kromě větru ve stromoví se nic neozývalo a kromě zbytků kouře z táborových ohňů poslední noci nebylo ve vzduchu nic cítit.
Elias se vrátil se svým skrovným majetkem a Raen sešel z vozu až na zem. „Musíme změnit směr cesty, příteli.“ Hledač znovu neklidně pohlédl k obloze. „Dneska pojedeme jinudy. Pojedete s námi?“ Elias zavrtěl hlavou a Raen kývl, jako by to celou dobu věděl. „No, dávej na sebe pozor, starý brachu. Dneska je cosi ve vzduchu...“ Znovu se začal rozhlížet, ale než vzhlédl až nad vozy, sklonil zrak k Eliasovi. „Myslím, že vozy pojedou na východ. Možná až k Páteři světa. Možná najdeme nějakou državu a chvíli v ní zůstaneme.“
„Do državy potíže nikdy nevstoupí,“ souhlasil Elias. „Ale Ogierové cizince nevítají zrovna s otevřenou náručí.“
„Kočovný lid vítá každý,“ řekl Raen a zazubil se. „Kromě toho i Ogierové mají hrnce a další věci na spravení. Pojď, dáme si snídani a promluvíme si o tom.“
„Není čas,“ prohlásil Elias. „My taky dneska vyrazíme. Jakmile to půjde. Vypadá to, že je dnes vhodný den na cestování.“
Raen se ho snažil přesvědčit, aby zůstal na jídlo, a když se z vozu vynořila Ila spolu s Egwain, připojila se k němu, ač ne tak důrazně, jako její manžel. Říkala všechna ta správná slova, ale její zdvořilost byla strojená, a bylo zřejmé, že ráda uvidí Eliasova záda, když už ne Egwainina.
Egwain si lítostivých postranních pohledů, které na ni Ila vrhala, nevšimla. Zeptala se, co se děje, a Perrin se připravil na to, že bude chtít zůstat s Tuatha’any, ale když jí to Elias vysvětlil, jenom zamyšleně kývla a spěšně se vrátila do vozu, aby si posbírala své věci.
Nakonec Raen rozhodil ruce. „Tak dobrá. Nevím, jestli jsem někdy nechal návštěvníka opustit tenhle tábor bez slavnosti na rozloučenou, ale...“ Znovu nejistě zvedl oči k obloze. „No, hádám, že bychom taky měli vyrazit brzy. Možná se najíme cestou. Ale aspoň nech všechny, aby se s váma rozloučili.“