Elias začal protestovat, ale Raen už pospíchal od vozu k vozu a tam, kde ještě nebyl nikdo vzhůru, zabušil na dveře. Než přišel jeden z Cikánů a přivedl Belu, celý tábor se přioděl do nejlepšího a nejjasnějšího odění. Byla to hotová změť barev, vedle nichž vypadal Raenův a Ilin povoz skoro obyčejně. Davem se s vyplazenými jazyky proplétala psiska a hledala někoho, kdo by je podrbal za ušima, zatímco Perrin a ostatní si se všemi tiskli ruce a objímali se na rozloučenou. Děvčatům, která protancovala celé večery, potřesení rukou nestačilo a při jejich objetí si Perrin přál, aby vůbec neodcházeli – dokud si nevzpomněl, kolik je tu přihlížejících, a pak se jeho tváře skoro podobaly hledačovu vozu.
Aram odtáhl Egwain kousek stranou. Perrin přes hlučné volání na rozloučenou neslyšel, co jí říká, ale ona pořád vrtěla hlavou, nejdřív pomalu, pak však stále důrazněji, když Aram začal prosebně gestikulovat. Aramův výraz přešel z prosebného do nahněvaného, ale Egwain umíněně vrtěla hlavou, dokud ji Ila nazachránila a svého vnuka neobdařila několika ostřejšími slovy. Aram se zamračeně protlačil davem a s ostatními se ani nerozloučil. Ila se za ním dívala a váhala, zda ho nemá zavolat zpátky. Jí se taky ulevilo, uvědomil si Perrin. Ulevilo se jí, že nechce jít s námi – s Egwain.
Když si potřásl rukou s každým člověkem v táboře a každou dívku nejméně dvakrát objal, dav ustoupil a kolem Raena, Ily a tří návštěvníků se vytvořil kousek volného prostoru.
„Přišli jste v míru,“ zadeklamoval Raen a s rukama na hrudi se formálně uklonil. „Nyní odejděte v míru. U našich ohňů budete vždy vítáni, v míru. Cesta listu je mír.“
„Mír věčný s vámi,“ odvětil Elias, „a se vším Lidem.“ Zaváhal a dodaclass="underline" „Najdu tu píseň, nebo ji najde někdo jiný, ale tu píseň budete zpívat, letos, či v letech příštích. Jak tomu bylo, tak tomu i bude, svět bez konce.“
Raen překvapeně zamrkal a Ila vypadala úplně vyvedená z míry, ale ostatní Tuatha’ani zamručeli v odpověď: „Svět bez konce. Svět a čas bez konce.“ Raen s manželkou to rychle odříkali po ostatních.
Pak skutečně nastal čas odejít. Pár posledních slov na rozloučenou, pár posledních upozornění, aby na sebe dávali pozor, pár posledních úsměvů a mrknutí, a už vycházeli z tábora. Raen je doprovodil k okraji lesíka a po jeho boku skotačila dvojice psů.
„Vskutku, příteli, musíš na sebe opravdu dávat pozor. Dnešek... Obávám se, že do světa bylo vypuštěno zlo, a ať už předstíráš cokoliv, nejsi tak zlý, aby tě to nepohltilo.“
„Mír s tebou,“ řekl Elias.
„I s tebou,“ řekl smutně Raen.
Když Raen odešel, Elias se zamračil nad tím, jak se na něj Perrin s Egwain dívali. „Tak na tu jejich hloupou písničku nevěřím, no,“ zavrčel. „Ale není nutný, aby měli špatnej pocit z toho, že jim někdo pokazil obřad, ne? Říkal jsem vám, že občas přikládají hroznou váhu obřadům.“
„Jistě,“ řekla Egwain mírně. „Vůbec to není nutné.“ Elias se odvrátil a cosi si pro sebe bručel.
S Eliasem se přišli přivítat Strakuše, Vichr a Hopsal. Nelísali se, jako to dělali psi, ale důstojně se setkali se sobě rovným. Perrin zachytil myšlenky, které mezi nimi přeskočily. Ohnivé oči. Bolest. Jedovatý jazyk. Smrt. Jedovatý jazyk. Perrin věděl, co to znamená. Temný. Mluvili o jeho snu. Jejich snu.
Když se vlci rozběhli, aby našli cestu, Perrin se otřásl. Egwain byla na řadě jet na Bele a on kráčel vedle ní. Elias je jako obvykle vedl rovnoměrným, míle polykajícím tempem.
Perrin na ten sen nechtěl myslet. Myslel si, že s vlky je v bezpečí. Ne v úplném. Přijmi to. Celým srdcem. Celou myslí. Pořád se vzpíráš. V úplném bezpečí jedině, když přijmeš.
Perrin vyhnal vlky z mysli a překvapeně zamrkal. Nevěděl, že to může udělat. Rozhodl se nenechat je vstoupit zpátky. Dokonce ani do snů? Nebyl si jist, zda tato myšlenka byla jeho, či jejich.
Egwain pořád měla šňůrku modrých korálků, kterou jí dal Aram, a jakousi snítku s maličkými, jasně rudými lístky ve vlasech, další dar od mladého Tuatha’ana. Perrin si byl jist, že se ji Aram pokoušel přesvědčit, aby zůstala s Kočovníky. Byl rád, že to neudělala, ale přál si, aby si ty korálky pořád tak nepopotahovala.
Nakonec řekclass="underline" „O čem sis to tolik povídala s Ilou? Když jsi netančila s tím dlouhonohých chasníkem, vykládala sis s ní, jako byste probíraly nějaký tajemství.“
„Ila mi dávala rady, jak být ženou,“ odpověděla nepřítomně Egwain. Perrin se rozesmál a ona na něj zpod kapuce vrhla nebezpečný pohled, který Perrin nezahlédl.
„Rady! Nám nikdo neříká, jak být chlapem. Prostě jimi jsme.“
„To,“ prohlásila Egwain, „je nejspíš důvod, proč to děláte tak blbě.“ Vepředu se Elias hlasitě rozchechtal.
28
Stopy ve vzduchu
Nyneiva v úžasu zírala na to, co leželo na řece před nimi, Bílý most se mléčně třpytil ve slunci. Další pověst, napadlo ji. Zadívala se na strážce a Aes Sedai, kteří jeli těsně před ní. Další pověst, a oni si toho skoro ani nevšimli. Rozhodla se, že když na ni budou vidět, nebude se na most dívat. Smáli by se mi, kdyby mě viděli, jak zírám s otevřenou pusou jako nějaký vesnický balík. Trojice se mlčky blížila ke slavnému Bílému mostu.
Od onoho rána v Shadar Logothu, když našla Moirain s Lanem na břehu Arinelly, s Aes Sedai prohodily jen pár slov. Jistě, mluvily spolu, ale jak to viděla Nyneiva, nebylo to o ničem podstatném. Například se Moirain snažila ji přemluvit, aby s nimi jela do Tar Valonu. Pojede tam, bude-li to nutné, ale ne z důvodů, které měla na mysli Aes Sedai. Jestli Moirain ublíží Egwain a hochům...
Občas se Nyneiva proti své vůli přistihla, že přemýšlí o tom, co by vědma mohla s jedinou sílou udělat, co by s ní ona mohla udělat. Kdykoliv si to však uvědomila, záblesk hněvu jí takové myšlenky vyhnal z hlavy. Síla byla špinavá záležitost. Nebude s ní mít nic do činění. Pokud nebude muset.
A ta prokletá ženština se chtěla bavit pouze o tom, že ji vezme do Tar Valonu na výcvik. Moirain jí nebude nic vykládat! Ne však, že by se toho nechtěla tolik dovědět.
„Jak je hodláš najít?“ vzpomněla si Nyneiva, jak se dožadovala vysvětlení.
„Jak jsem ti říkala,“ opáčila Moirain, aniž se namáhala na Nyneivu ohlédnout, „poznám, když jsem nablízku těm dvěma, kteří své mince ztratili.“ Nebylo to poprvé, co se Nyneiva ptala, ale Aes Sedai měla hlas jako stojatou vodu, na jejíž hladině se prostě neudělají vlnky bez ohledu na to, kolik kamenů do ní Nyneiva hodí. Vědmě se pokaždé vařila krev, když to musela snášet. Moirain pokračovala, jako by na zádech necítila Nyneiviny oči. Nyneiva věděla, že její pohled musí cítit, dívala se příliš pronikavě. „Čím déle to trvá, tím blíž se musím dostat, ale poznám to. Co se týče toho, který mou zástavu ještě má, dokud ji bude mít u sebe, mohla bych ho klidně sledovat až na konec světa, kdyby bylo třeba.“
„A pak? Co máš v plánu, až je najdeme, Aes Sedai?“ Ani na chvíli nevěřila, že by je Aes Sedai hledala tak horlivě, kdyby s nimi neměla své plány.
„Tar Valon, vědmo.“
„Tar Valon, Tar Valon. Nic jinýho neříkáš, a já začínám...“
„Částí výcviku, kterého se ti, vědmo, v Tar Valonu dostane, bude, jak se ovládat. S jedinou sílou nemůžeš podnikat nic, dokud tvou myslí vládnou pocity.“ Nyneiva otevřela ústa, ale Aes Sedai rovnou pokračovala dál. „Lane, musím si s tebou promluvit.“