Ti dva dali hlavy dohromady a Nyneiva zůstala pozadu s nevrlým, podmračeným výrazem, za který se nenáviděla pokaždé, když si ho uvědomila. Stávalo se jí to často, když Aes Sedai obratně převedla její otázky k jinému tématu, lehce vyklouzla z Nyneiviných konverzačních pastí, či ignorovala její křik, dokud Nyneiva prostě neumlkla. Když se mračila, připadala si jako holčička, kterou některá z členek ženského kroužku přistihla, že se chová hloupě. To byl pocit, na který nebyla Nyneiva zvyklá, a klidný úsměv na Moiraininých rtech to ještě zhoršoval.
Kdyby se tak té ženštiny mohla nějakým způsobem zbavit. Lan by byl sám lepší – strážce by měl být schopen zvládnout vše, přesvědčovala se spěšně a pocítila záchvěv studu, nemá přece žádný jiný důvod – ale jeden byl spojen s druhým.
A přesto ji Lan rozčiloval ještě víc než Moirain. Nechápala, jak se jí dokáže tak snadno dostat pod kůži. Zřídkakdy promluvil – občas ani ne tucet slov za den – a nikdy se neúčastnil žádného hovoru s Moirain. Často od obou žen odjížděl, aby prohlédl krajinu, ale i když byl s nimi, držel se trochu stranou a pozoroval je, jako by přihlížel souboji. Nyneiva si přála, aby toho nechal. Byl-li to souboj, ona ani jednou nezabodovala, a Moirain si snad ani neuvědomovala, že se jedná o střetnutí. Nyneiva by se bez těch jeho chladných modrých očí i bez jeho mlčenlivé společnosti klidně obešla.
Takto tedy cestovali, většinou. Mlčky, až na chvíle, kdy Nyneivu přemohl hněv, a občas, když křičela, se její hlas v tichu tříštil jako sklo. I krajina sama byla tichá, jako by svět odpočíval, aby nabral dech. Ve stromoví kvílel vítr, ale jinak bylo ticho. I sám vítr však byl jaksi vzdálený, dokonce i když jí strhával plášť z ramenou.
Zpočátku bylo ticho uklidňující po všem tom, co se stalo. Nyneivě připadalo, že od Jarnic nezažila chvíli klidu. Koncem prvního dne, kdy byla sama s Aes Sedai a strážcem, se už ohlížela přes rameno a poposedávala v sedle, jako by ji svědilo mezi lopatkami, kam si nedosáhla. Ticho vypadalo jako křehká křišťálová kopule a z čekání na první puklinu Nyneivě trnuly zuby.
Na Moirain a Lanovi to leželo také, ač byli navenek tak neotřesitelně klidní. Nyneiva si brzy uvědomila, že pod jejich klidným zevnějškem byli s každou hodinou napjatější, jako pružiny v hodinkách, a okamžik, kdy prasknou, se blížil. Moirain zjevně naslouchala věcem, které tu nebyly, a nad tím, co slyšela, se jí mezi očima dělala vráska. Lan sledoval les a řeku, jako by stromy bez listí a široká, pomalu plynoucí voda nesly stopy po léčkách a pastech číhajících před nimi.
Jedna Nyneivina část byla ráda, že není sama, kdo má dojem, že celý svět stojí na pokraji propasti, ale jestli to cítily všechny, tak to muselo být skutečné, a jiná Nyneivina část si nic jiného nepřála víc, než aby to bylo jen v její představivosti. Něco ji v duchu šimralo, jako když naslouchala větru, ale teď věděla, že to má co dělat s jedinou sílou, a nemohla se přinutit přijmout ty vlnky na okraji myšlenek.
„To nic není,“ řekl Lan tiše, když se zeptala. Když s ní mluvil, ani se na ni nepodíval, jeho oči nepřestávaly sledovat okolí. Pak, jako protiklad k tomu, co právě řekl, dodaclass="underline" „Až dorazíme do Bílého Mostu a na Caemlynskou silnici, měla by ses vrátit zpátky do Dvouříčí. Tady je to moc nebezpečné. Ale na cestě zpátky se tě nic nepokusí zastavit.“ Byla to nejdelší řeč, jakou toho dne pronesl.
„Ona je součástí vzoru, Lane,“ vyplísnila ho Moirain. Ona také upírala zrak jinam. „Je to Temný, Nyneivo. Ta bouře nás opustila... aspoň na čas.“ Zvedla ruku, jako by se snažila poznat něco ze vzduchu, a pak si ruku nepřítomně otřela do šatů, jako by se dotkla špíny. „Pořád se ale dívá,“ povzdechla si, „a jeho pohled sílí. Ne na nás, ale na svět. Jak dlouho ještě bude trvat, než bude dost silný, aby...“
Nyneiva se nahrbila. Náhle skoro cítila, jak se na ni někdo zezadu dívá. Bylo to vysvětlení, které by byla klidně oželela.
Lan prohlédl stezku podél řeky, ale tam, kde dřív vybíral cestu on, činila tak nyní Moirain, jako by sledovala nějakou neviditelnou stezku, stopy ve vzduchu, pach vzpomínky. Lan jenom kontroloval cestu, kterou Moirain vybrala, aby se podíval, je-li bezpečná. Nyneiva měla dojem, že i kdyby Lan stezku neschválil, Moirain by na ní stejně trvala. A on by po ní šel, tím si byla Nyneiva jistá. Přímo po proudu řeky do...
Nyneiva se probrala ze zamyšlení. Byli u paty Bílého mostu. Světlý oblouk ve slunečním světle zářil jako mléčná pavučina, příliš jemná, aby tu stála a klenula se přes Arinellu. Pod váhou člověka by se měl zřítit, natož pod váhou koně. Jistě se každou chvíli zřítí pod svou vlastní váhou.
Lan s Moirain vyjeli bezstarostně nahoru po zářivě bílé příjezdové cestě a na most sám a kopyta koní zazvonila, ne jako ocel o sklo, ale jako ocel o ocel. Povrch mostu rozhodně vypadal kluzký jako sklo, vlhké sklo, ale koně po něm šli klidně a jistě.
Nyneiva se přiměla je následovat, ale od prvního kroku tak napůl čekala, že se pod nimi celá stavba roztříští. Kdyby byla krajka vyrobená ze skla, napadlo ji, vypadala by přesně takhle.
Už byli skoro na druhé straně, když si Nyneiva uvědomila, že se ve vzduchu vznáší smolnatý pach hořícího dřeva. Za chvíli to uviděla.
Kolem náměstí u paty Bílého mostu byly místo poloviny budov hromady zčernalých trámů, z některých ještě stoupal kouř. V ulicích hlídkovali muži ve špatně padnoucích červených uniformách a začazeném brnění, ale kráčeli rychle, jako by se báli, že něco najdou, a cestou se ohlíželi přes rameno. Měšťané – těch pár, kteří vyšli z domů – s nahrbenými rameny skoro utíkali, jako by je něco honilo.
Lan vypadal vážně, dokonce vážněji než obvykle, a lidé se trojici zeširoka vyhýbali, a to i vojáci. Strážce zavětřil, ošklíbl se a něco si pro sebe zavrčel. Nyneiva se tomu nedivila, zápach spáleniny byl opravdu silný.
„Kolo tká, jak si kolo přeje,“ zamumlala Moirain. „Prosté oko nespatří vzor, dokud není utkán.“
Vzápětí už byla dole z Aldíb a povídala si s měšťany. Nevyptávala se, jenom jim dávala najevo svůj soucit a k Nyneivinu úžasu se zdálo, že to myslí vážně. Lidé, kteří se odtahovali od Lana, připravení obloukem se vyhnout každému cizinci, se zastavovali, aby si promluvili s Moirain. Zdálo se, že je samotné to překvapuje, nicméně Moirain pod jejím jasným pohledem a uklidňujícím hlasem pootevírali svá srdce. Oči Aes Sedai sdílely jejich bolest, vciťovaly se do jejich zmatku a uvolňovaly jazyky.
Přesto pořád lhali. Většina z nich. Někteří popírali, že by se ve městě vůbec něco zlého událo. Cokoliv. Moirain se zmínila o spálených budovách na náměstí. Všechno je v pořádku, trvali na svém a dívali se skrz to, co nechtěli vidět.
Jeden tlustý chlapík hovořil zcela neupřímně, ale na tváři mu škubal sval pokaždé, když se za ním něco ozvalo. S úsměvem, který mu každou chvíli mizel ze rtů, tvrdil, že to způsobila převržená lucerna a oheň pak rozšířil vítr dřív, než bylo možné něco podniknout. Jediný pohled Nyneivě ukázal, že ani dvě spálené budovy nestojí vedle sebe.
Nejrůznějších příběhů bylo skoro tolik, kolik bylo lidí, kteří je vyprávěli. Několik žen spiklenecky ztišilo hlas. Pravda byla taková, že někde ve městě je muž, který si zahrává s jedinou sílou. Bylo na čase, aby se tu objevily Aes Sedai. Prostě to tak viděly, bez ohledu na to, co muži říkají o Tar Valonu. Ať to vyřídí červené adžah.