Jeden muž tvrdil, že to byl útok lupičů, a jiný mluvil o nepokojích vyvolaných temnými druhy. „Těma, co se jedou kouknout na falešnýho Draka, víte,“ sděloval temně. „Jsou všude tady kolem. Temní druzi, každej.“
Zase jiní hovořili o jakýchsi potížích – o jaké potíže se vlastně jednalo, se zmiňovali jen neurčitě – které sem dorazily po proudu na člunu.
„Ukázali jsme jim,“ mumlal mužík s úzkou tváří a nervózně si mnul ruce. „Ať si tyhle trable nechají v Hraničních státech, kam taky patří. Šli jsme dolů do přístaviště a...“ Zarazil se tak rychle, až mu cvakly zuby. Bez dalšího slova odspěchal pryč a ohlížel se na ně přes rameno, jako by si myslel, že by ho mohli pronásledovat.
Člun se dostal pryč – to bylo nakonec jasné – přeťal uvazovací lana a prchl po řece jenom den předtím, než se lůza nahrnula do přístaviště. Nyneiva by byla ráda věděla, jestli Egwain a chlapci byli na palubě. Jedna žena prohlásila, že na palubě byl kejklíř. Jestliže to byl Tom Merrilin...
Pokusila se sdělit Moirain svůj názor, že někteří z Emondovy Role mohli prchnout na člunu. Aes Sedai ji trpělivě vyslechla a přikyvovala, dokud Nyneiva neskončila.
„Možná,“ řekla pak Moirain, ale znělo to pochybovačně.
Na náměstí pořád stál hostinec, šenk měl rozdělený na dvě části stěnou do výšky ramen. Moirain se zastavila, než vstoupila, a rukou vyzkoušela vzduch. Usmála se, ať už cítila cokoliv, ale nic k tomu neřekla.
Pojedli mlčky. Ticho bylo nejen u jejich stolu, ale po celé světnici. Jedla tu hrstka lidí zcela soustředěných na své vlastní talíře a své vlastní myšlenky. Hostinský otíral rohem zástěry stoly a neustále si pro sebe mumlal, ale vždycky příliš potichu, aby mu bylo rozumět. Nyneivu napadalo, že by nebylo nejlepší přespávat tady. Dokonce i vzduch tu byl těžký strachem.
Asi ve chvíli, kdy odstrčili talíře, do čista vytřené kousky chleba, objevil se ve dveřích jeden z vojáků v červené uniformě. Nyneivě připadal skvostný ve špičaté přilbici a vyleštěném kyrysu, dokud se těsně za dveřmi nezastavil s rukou položenou na jílci meče a přísným výrazem ve tváři, přičemž si prstem uvolňoval límeček. Připomnělo jí to Cenna Buie, když se snažil chovat tak, jak by se měl chovat člen vesnické rady.
Lan na něj vrhl jediný pohled a odfrkl si. „Milice. K ničemu.“
Voják přeletěl pohledem místnost a oči mu spočinuly na nich. Zaváhal, zhluboka se nadechl a po hlavě se vrhl do svého úkolu, vyptávaje se jich, s velikým spěchem, co jsou zač, co pohledávají v Bílém Mostu a jak dlouho tu hodlají zůstat.
„Odjíždíme hned, jak dopiju pivo,“ řekl Lan. Pomalu si usrkl, než znovu vzhlédl k vojákovi. „Světlo sviť na dobrou královnu Morgasu.“
Voják v červené uniformě otevřel ústa, pak se pořádně podíval Lanovi do očí a ustoupil. Okamžitě se zarazil a pohlédl na Moirain s Nyneivou. Nyneiva si chvíli myslela, že udělá něco hloupého, aby před dvěma ženami nevypadal jako zbabělec. Podle jejích zkušeností se muži v takovémto případě často chovali jako úplní pitomci. Ale v Bílém Mostu se toho mnoho přihodilo. Z hlubin lidských myslí uniklo příliš mnoho nejistoty. Milicionář se ještě jednou podíval na Lana a znovu vše uvážil. Strážcův obličej s tvrdými rysy byl zcela bezvýrazný, ale byly tu ty chladné modré oči. Tak chladné.
Milicionář se spokojil s krátkým kývnutím. „Dohlídnu na to. V poslední době je kolem pro královnin klid moc cizinců.“ Otočil se na podpatku a odkráčel, přičemž si cestou procvičoval přísný pohled. Nikdo ze zdejších hostů si ho nevšímal.
„Kam pojedeme?“ chtěla od strážce vědět Nyneiva. Nálada v místnosti byla taková, že i ona mluvila potichu, ale taky si dala práci, aby to znělo rozhodně. „Za člunem?“
Lan se podíval na Moirain, která slabě zavrtěla hlavou a řekla: „Nejdřív musíme najít toho, o kterém jsem si jistá, že ho mohu najít, a ten je právě někde severně od nás. A nemyslím si, že by ti druzí dva odpluli na člunu.“ Její rty zvlnil lehký, spokojený úsměv. „Byli v této místnosti, možná tak včera, určitě ne dřív jak předevčírem. Vystrašení, ale zůstali naživu. Stopa by bez silných pocitů tak dlouho nevydržela.“
„Kteří dva?“ Nyneiva se napjatě naklonila nad stůl. „Víš to?“ Aes Sedai zavrtěla hlavou, jen slabounce, a Nyneiva se zase opřela. „Jsou jenom den dva před námi, tak proč nejedeme nejdřív za nimi?“
„Vím, že byli tady,“ řekla Moirain nesnesitelně klidným hlasem, „ale kromě toho nepoznám, jestli se vydali na východ, na sever nebo na jih. Věřím, že jsou dost chytří, aby odsud šli na východ, ke Caemlynu, ale nevím to, a bez jejich zástav nepoznám, kde jsou, dokud od nich nebudu tak na půl míle. Za dva dny mohli ujít tak dvacet mil, nebo čtyřicet, kterýmkoliv směrem, pokud je poháněl strach, a když odsud odcházeli, rozhodně byli vyděšení.“
„Ale...“
„Vědmo, ať už byli vyplašení, ať už utekli kterýmkoliv směrem, nakonec si vzpomenou na Caemlyn, a tam je taky najdu. Ale nejdřív pomohu tomu, kterého mohu najít hned.“
Nyneiva znovu otevřela ústa, ale Lan ji tichým hlasem přerušil. „Měli důvod se bát.“ Rozhlédl se kolem a ještě hlas ztišil. „Byl tady půlčlověk.“ Znovu se ušklíbl, jako to udělal už na náměstí. „Pořád ho tu všude cítím.“
Moirain si povzdechla. „Budu doufat, dokud si nebudu jistá, že je to zbytečné. Odmítám uvěřit, že Temný může tak snadno zvítězit. Najdu je všechny tři, živé a zdravé. Musím tomu věřit.“
„Já ty chlapce taky chci najít,“ řekla Nyneiva, „ale co Egwain? O ní ses nikdy ani slovíčkem nezmínila, a když se zeptám, prostě mi neodpovíš. Myslela jsem, že ji chceš odvést do,“ ohlédla se k ostatním stolům a tišeji dokončila, „do Tar Valonu.“
Aes Sedai chvíli studovala stolní desku, než k Nyneivě zvedla oči, a když to udělala, Nyneiva sebou trhla, protože Moirain svítily oči hněvem. Pak se zarazila, protože i v ní se zvedla vlna hněvu, ale než mohla říci slovo, promluvila chladně Aes Sedai.
„Doufám, že Egwain taky najdeme živou a zdravou. Není pro mě snadné opustit mladou ženu s takovými schopnostmi, když jsem ji jednou našla. Ale stane se, co kolo utká.“
Nyneiva cítila v žaludku studenou kouli. Jsem já jedna z těch mladých žen, které neopustíš? No, uvidíme, Aes Sedai. Světlo tě spal, to uvidíme!
Dojedli mlčky a branou po Caemlynské silnici vyjela mlčenlivá trojice. Moirain propátrávala obzor na severovýchodě. Za nimi se krčilo město Bílý Most plné kouře.
29
Nelítostné oči
Elias spěchal přes pláň pokrytou hnědou trávou, jako by se snažil nahnat čas, který strávili s Kočovným lidem, a při tempu, kterým zamířil na jih, byla dokonce i Bela vděčná, když padl soumrak. I přes nutkání ke spěchu provedl Elias bezpečnostní opatření, která předtím nedělal. V noci zapalovali oheň pouze tehdy, bylo-li už na zemi suché dřevo. Z živého stromu je nenechal ulomit ani větvičku. Ohýnky dělal malé a vždycky v díře, kterou vykopal tam, kde mohl odhrnout drn. Jakmile připravili jídlo, zakopal uhlíky a drn vrátil na místo. Než se v šeru falešného svítání opět vydali na cestu, prošel Elias tábor coul po coulu, aby se ujistil, že nezůstalo ani stopy po tom, že tu někdy někdo byl. Dokonce vracel převrácené kameny a narovnával ohnuté rostliny. Dělal to rychle, nikdy mu to nezabralo víc než pár minut, ale neodešli, dokud nebyl spokojený.
Perrin si nemyslel, že by taková opatření byla účinná proti snům, ale když začal uvažovat o tom, proti čemu by mohla být dobrá, přál si, aby to byly jenom sny. Poprvé se Egwain nervózně zeptala, jestli se vrátili trolloci, ale Elias jenom zavrtěl hlavou a pobízel je dál. Perrin neříkal nic. Věděl, že kolem nejsou žádní trolloci. Vlci zvětřili jenom trávu, stromy a menší zvířata. Nebyl to strach z trolloků, co Eliase pohánělo, ale to něco, čím si Elias nebyl jist. Vlci nevěděli, co by to mohlo být, ale vycítili Eliasovu naléhavou ostražitost a začali provádět průzkum, jako by se jim nebezpečí hnalo za patami, nebo číhalo v léčce za dalším pahrbkem.