Krajina se změnila, objevovaly se dlouhé nízké hřebeny, příliš nízké, aby se jim dalo říkat kopce, které se jim zvedaly přes cestu. Před nimi se táhl koberec tuhé trávy, stále ještě spálené mrazem, posetý nějakou tou páchnoucí bylinou, a stébla se vlnila ve východním větru, kterému stovky mil nestálo nic v cestě. Háje stromů byly řidší. Slunce vycházelo váhavě a nehřálo.
Mezi nízkými vrásami sledoval Elias, pokud to šlo, obrys terénu, a kdykoliv to bylo možné, vyhýbal se cestě přes vršek hřebene. Hovořil málo, a když...
„Víte, jak dlouho nám trvá obejít každej zatracenej kopeček ja ko je tenhle? Krev a popel! Bude mi trvat až do léta, než se vás zbavím. Ne, prostě nemůžeme jít rovnou! Kolikrát vám to mám říkat? Máte vůbec představu, aspoň matnou, kam až je člověk na hřebeni v týhle krajině vidět? Ať shořím, ale budeme chodit tam a zpátky stejně jako dopředu. Kroutit se jako had. Kdybych měl svázaný nohy, šel bych rychleji. No, budete na mě zírat, nebo půjdete?“
Perrin si s Egwain vyměnili pohled. Egwain na Eliasova záda vyplázla jazyk. Ani jeden nepromluvil. Když Egwain jedinkrát namítla, že Elias je ten, kdo chce obcházet kopce, a neměl by to dávat za vinu jim, dostalo se jí přednášky o tom, jak se nese zvuk, kteroužto přednášku jí Elias dával přes rameno rozmrzelým hlasem, a ani přitom nezpomalil.
Ale ať už mluvil, či nikoliv, Elias neustále pátral po okolí, občas na něco upřel zrak, jako by tam bylo k vidění něco jiného než stejná tuhá tráva, jakou měli pod nohama. Pokud něco viděl, Perrinovi to zůstalo utajeno, a vlkům také. Elias se mračil víc než obvykle, ale nic nevysvětloval, ani proč musejí spěchat, ani čeho se bojí, že je pronásleduje.
Občas se jim do cesty postavil delší hřeben než obvykle, táhnoucí se na míle daleko na východ a západ. Dokonce i Elias musel uznat, že obcházet ho by je odvedlo příliš daleko. Nicméně je nenechal jen tak přejít. Nechal je na úpatí svahu, po břiše se vyplazil na hřeben a opatrně nahlédl na druhou stranu, jako by to tam před chvílí neprohlédli vlci. Při čekání na dně kotliny jim minuty připadaly jako hodiny a tížila je nevědomost. Egwain si kousala ret a nepřítomně se probírala korálky, které jí daroval Aram. Perrin zarputile čekal. Žaludek měl stažený, ale podařilo se mu zachovat klidný výraz, podařilo se mu skrýt svůj vnitřní zmatek.
Vlci by nás varovali, kdyby tam bylo něco nebezpečného. Bylo by nádherně, kdyby odešli, kdyby prostě zmizeli, ale zrovna teď... zrovna teď by nás varovali. Co tam hledá? Co?
Po dlouhém pátrání, kdy měl Elias nad hřebenem pouze oči, jim pokynul, aby šli dál. Pokaždé byla cesta před nimi volná – dokud příště nenarazili na hřeben, který nemohli obejít. U třetí takové překážky se Perrinovi obrátil žaludek. Do hrdla mu vystoupila žluč a Perrin věděl, že jestli bude muset čekat ještě pět minut, začne zvracet. „Já...“ Polkl. „Jdu taky.“
„Drž se při zemí,“ bylo vše, co k tomu Elias řekl.
Jakmile promluvil, seskočila Egwain z Bely.
V kožešinách oděný muž si postrčil kulatou čapku do čela a zadíval se na ni. „Hodláš tu kobylu přimět, aby se plížila?“ zeptal se suše.
Egwain pohnula rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nakonec pokrčila rameny. Elias se bez dalšího slova odvrátil a vydal se do mírného svahu. Perrin spěchal za ním.
Dost velký kus pod vrcholkem se Elias přikrčil a o chvíli později si lehl na zem na břicho a posledních pár sáhů se doplazil. Perrin sebou praštil na zem.
Na vrcholku si Elias nejdřív sundal čapku, než stále tak pomalu zvedl hlavu. Perrin vyhlédl chumáčem trnitého býlí a viděl tu samou zvlněnou pláň, jaká ležela za nimi. Protější svah byl holý, i když v dolíku asi půl míle na jih od hřebene rostl shluk stromů, mající tak sto kroků na šířku. Vlci tamtudy již proběhli a po trollocích a myrddraalech nezvětřili ani stopu.
Na východ a na západ byla krajina pořád stejná, kam až Perrin dohlédl, zvlněná travnatá pláň a roztroušené mlází. Nikde se nic nehýbalo. Vlci byli více než o míli napřed, mimo dohled. Na tuto vzdálenost je Perrin jen tak tak cítil. Když tudy probíhali, nic nezahlédli. Co vlastně hledá? Nic tu přece není.
„Maříme čas,“ řekl a začal se zvedat a ze stromů dole vylétlo hejno krkavců. Padesát, sto černých ptáků zakroužilo k obloze. Perrin při zemi ztuhl, jak se ptáci míhali mezi stromy. Oči Temného. Zahlédli mě? Po tvářích mu stékal pot.
Jako by náhle stovkou maličkých hlaviček prolétla jediná myšlenka, všichni krkavci prudce vyrazili stejným směrem. K jihu. Hejno zmizelo za dalším hřebenem a snášelo se k zemi. Na východě se z jiného mlází zvedli další krkavci. Černá masa dvakrát zakroužila a zamířila k jihu.
Perrin se roztřeseně položil na zem. Chtěl promluvit, ale v ústech mu vyschlo. Po chvíli se mu v ústech přece jen vytvořilo trochu slin. „Tohohle ses bál? Proč jsi něco neřekl? Proč si jich nevšimli vlci?“
„Vlci se po stromech moc nekoukají,“ zabručel Elias. „A ne, tohle jsem nehledal. Říkal jsem ti, že nevím, co...“ Daleko na západě se z dalšího hájku zvedlo černé mračno a vyrazilo k jihu. Bylo to příliš daleko, aby se dali rozeznat jednotliví ptáci. „Díky Světlu to není nijak velký hon. Oni nevědí. Dokonce i po...“ Obrátil se a zahleděl se zpátky, směrem odkud přišli.
Perrin polkl. Dokonce i po tom snu, měl Elias na mysli. „Nijak velký?“ prohodil. „Doma bys tolik krkavců neuviděl celej rok.“
Elias zavrtěl hlavou. „V Hraničních státech jsem viděl nálety, kdy bylo v jednom hejnu i tisíc krkavců. Ne moc často – na krkavce je tam vypsaná odměna – ale stalo se to.“ Pořád hleděl k severu. „Pst.“
Perrin to tehdy ucítil, úsilí dostat se ke vzdáleným vlkům. Elias chtěl, aby Strakuše a její společníci přestali pátrat vepředu, aby si pospíšili zpátky a prohlédli jejich stopy. Již tak hubená tvář se mu námahou ještě stáhla a zúžila. Vlci byli tak daleko, že je Perrin skoro necítil. Pospěšte si. Hlídejte oblohu. Honem.
Perrin daleko od jihu zachytil slabou odpověď. Přicházíme. Myslí se mu mihl obraz – běžící vlci s čenichy ve spěchu zvednutými do vzduchu, běží, jako by je pronásledoval stepní požár, běží – obraz se jenom mihl a v mžiku zmizel.
Elias se sesul na zem a zhluboka se nadechl. Zamračil se, zahleděl se přes hřeben a pak opět k severu a tiše si něco bručel.
„Myslíš, že jsou za náma další krkavci?“ zeptal se Perrin.
„Mohli by být,“ odvětil neurčitě Elias. „Občas to tak dělávají. Znám místo, kam bychom mohli do tmy dorazit. Stejně musíme jít, dokud se úplně nesetmí, i kdybychom se tam nedostali, ale nemůžeme jít tak rychle, jak bych rád. Nemůžeme si dovolit dostat se moc blízko k těm krkavcům před náma. Ale jestli jsou i za náma...“
„Proč do tmy?“ chtěl vědět Perrin. „A kde to je? Někde můžeme být v bezpečí před krkavci?“
„V bezpečí před krkavci,“ řekl Elias, „ale moc lidí zná... Krkavci v noci hřadují. S tím, že by nás našli potmě, si nemusíme lámat hlavu. Světlo dej, ať krkavci jsou to jediný, s čím si budeme muset dělat starosti.“ Ještě jednou pohlédl přes hřeben a kývl na Egwain, aby přivedla Belu. „Ale do tmy je ještě daleko. Musíme jít dál.“ Šouravým během se vydal dolů ze svahu, přičemž se při každém kroku div neskulil. „Pohyb, hrom do vás!“