Perrin se vydal za ním, napůl běžel a napůl klouzal.
Egwain se přes hřeben dostala za nimi a pobídla Belu do klusu. Když je zahlédla, vykvetl jí na tváři úlevou úsměv. „Co se děje?“ zavolala a pobídla kosmatou kobylku do rychlejšího kroku. „Když jste tak zmizeli, myslela jsem... Co se stalo?“
Perrin šetřil dechem na běh, dokud k nim nedojela. Vysvětlil jí záležitost s krkavci a s Eliasovým bezpečným místem, ale příběh to byl poněkud zmatený. Egwain přidušeně vyjekla: „Krkavci!“ a pak ho pořád přerušovala dotazy, na něž často neznal odpověď. Skončil, až dorazili k dalšímu hřebeni.
Obvykle – pokud na téhle cestě bylo něco, čemu se dalo říkat obvyklé – by i tento hřeben obešli, místo aby ho přejeli, ale Elias trval na tom, že je třeba se podívat.
„Chceš jim snad vběhnout do náruče, chlapče?“ zněla jeho kyselá poznámka.
Egwain se podívala na vrcholek hřebene a olízla si rty, jako by chtěla jít s Eliasem a zároveň zůstat na místě. Elias byl jediný, kdo neváhal.
Perrin by rád věděl, jestli se někdy krkavci vracejí. Bylo by vskutku úžasné, kdyby dorazili k hřebeni zároveň s hejnem krkavců.
Na vrcholku pomaloučku nazvedl hlavu, až viděl dál, a úlevou si vydechl, když jediné, co viděl, bylo kousek na západ stromové mlází. V dohledu nebyl jediný krkavec. Náhle z lesa vyběhla liška a rychle utíkala pryč. Ze stromoví se za ní vyhrnuli krkavci. Tlukot jejich křídel skoro přehlušil zoufalé kňučení lišky. Černý vír se snesl dolů a zavířil kolem ní. Liška po nich sekala zuby, ale oni se na ni vždy vrhli a nezranění poodlétli stranou a černé zobany se jim pak vlhce leskly. Liška se obrátila zpátky ke stromům, hledajíc bezpečí ve své noře. Teď běžela nemotorně se svěšenou hlavou, srst měla bez lesku a zakrvácenou, a kolem ní se třepotali krkavci, stále víc a víc najednou, dokud lišku úplně nezakryli. Tak náhle, jak se snesli dolů, se ptáci najednou zvedli, zatočili se a zmizeli za dalším hřebenem na jihu. Z toho, co bývalo liškou, zbyla jen beztvará rozervaná hromádka srsti.
Perrin ztěžka polkl. Světlo! Můžou nám to udělat. Stovka krkavců. Můžou...
„Pohyb,“ zavrčel Elias a vyskočil. Mávl na Egwain, aby se k nim připojila, a bez čekání se rozběhl ke stromům. „Pohyb, hrom do vás!“
Egwain nacválala Belu a dojela je, ještě než dorazili do kotliny. Na vysvětlování nebyl čas, ale Egwain padl zrak rovnou na lišku. Tvář jí zbělela jako plátno.
Elias dorazil ke stromům, na okraji mlází se obrátil a divoce na ně zamával, aby si pospíšili. Perrin se snažil běžet rychleji a klopýtl. Zamával rukama, a tak tak že nespadl na zem. Krev a popel! Vždyť utíkám, co můžu!
Z lesíka vylétl osamělý krkavec. Naklonil k nim hlavu, zakrákal a vyrazil k jihu. Perrin, věda, že už je nejspíš pozdě, vytáhl od pasu prak. Ještě pořád se snažil v kapse najít oblázek do praku, když se krkavec náhle ve vzduchu překotil a zřítil se na zem. Perrin zůstal stát s otevřenými ústy a pak si všiml, že Egwain visí z ruky prak. Nejistě se na něj zazubila.
„Nestůjte tam, jako byste si počítali prsty na nohou!“ křikl Elias.
Perrin sebou trhl a pospíšil si mezi stromy, pak uskočil z cesty, aby ho Egwain na Bele nepřejela.
Daleko na západě, skoro z dohledu, se do vzduchu zvedla jakoby černá mlha. Perrin cítil, že vlci běží tím směrem a míří k severu. Cítil, jak si všímají krkavců kolem sebe, aniž by zpomalili. Tmavá mlha zakroužila k severu, jako by sledovala vlky, ale pak se odtrhla a vyrazila k jihu.
„Myslíš, že nás zahlídli?“ zeptala se Egwain. „Byli jsme už skoro mezi stromy, že jo? Na tu dálku nás nemohli vidět. Nebo ano? Tak daleko snad ne.“
„My je na tu dálku viděli,“ prohodil suše Elias. Perrin neklidně zašoupal nohama a Egwain se poplašeně nadechla. „Kdyby nás byli zahlídli,“ zavrčel Elias, „už by se na nás vrhli jako na tu lišku. Myslete, jestli chcete zůstat naživu. Strach vás zabije, jestli ho neovládnete.“ Oba si chvíli pronikavým zrakem prohlížel. Nakonec kývl. „Jsou pryč, a my bychom taky měli zmizet. Mějte ty praky připravený. Mohly by se nám znova hodit.“
Jak se vynořili z houštiny, Elias zabočil na západ od směru, kterým až doposud putovali. Perrinovi se zadrhl dech v hrdle. Bylo to, jako by sledovali ty krkavce, co viděli naposled. Elias neúnavně pokračoval v cestě a jim nezbývalo, než ho následovat. Koneckonců, Elias znal bezpečné místo. Někde. Říkal to.
Doběhli k dalšimu kopečku a počkali, dokud krkavci neodlétli. Pak utíkali dál, počkali a utíkali. Pravidelný krok, který udržovali, byl sám o sobě únavný, ale všichni kromě Eliase se při tomhle trhavém tempu rychle vyčerpali. Perrinovi se dmula hruď a pokaždé, když pár minut leželi na vrcholku kopce, lapal po dechu, přenechávaje pátrání na Eliasovi. Bela při každé zastávce stála s hlavou skloněnou a chvěly se jí nozdry. Strach je pobízel dál a Perrin nevěděl, jestli ho ovládají, nebo ne. Jenom si přál, aby tu byli vlci a řekli jim, co je za nimi, pokud tam něco je, ať už je to cokoliv.
Před nimi bylo víc krkavců, než kdy Perrin doufal, že uvidí. Černí ptáci poletovali nalevo i napravo a na jihu taky. Tucetkrát dorazili do úkrytu v háji či nevalného krytu za svahem jenom chvilku předtím, než se oblohou přehnali krkavci. Jednou, když slunce začalo sestupovat z nadhlavníku, stáli na otevřeném prostranství, nehybní jako sochy, půl míle od nejbližšího úkrytu, zatímco necelou míli na východ přelétala asi stovka Temného opeřených špehů. Perrinovi se po obličeji řinul pot, až se nakonec i poslední černý pták změnil v tečku a zmizel. Už přestal počítat opozdilce, které dostali prakem.
Nejednou viděl důkazy ležící na cestě, kudy krkavci proletěli, které jeho strach ospravedlňovaly. Fascinovaně hleděl na králíka, kterého roztrhali na kusy. Hlava bez očí ležela na spodní čelisti a další kousky – nohy a vnitřnosti – byly roztroušeny v kruhu kolem. Také ptáci, uklovaní do beztvarých hromádek peří. A další dvě lišky.
Vzpomněl si na něco, co jednou říkal Lan. Všichni tvorové Temného si libují v zabíjení. Temného síla je smrt. A kdyby je krkavci našli? Nelítostné oči zářící stejně jako černé zobáky. Útočící zobáky všude kolem nich. Zobáky ostré jako jehly sápající se po krvi. Stovky. Nebo by přivolali další soukmenovce? Možná všechny, kteří se vydali na lov? V duchu mu vyvstal odporný obraz. Hromada krkavců velká jako kopec, kroutících se jako červi a bojujících o pár krvavých cárů.
Náhle ten obraz odehnaly jiné, každý byl na chviličku zcela jasný, a pak zavířl a změnil se v další. Vlci našli krkavce na severu. Krákorající ptáci se vrhají dolů a krouží a znovu míří dolů a při každém útoku se vracejí se zkrvavenými zobany. Vrčící vlci uskakují a uhýbají, otáčejí se ve vzduchu a cvakají čelistmi. Perrin znovu a znovu zakoušel chuť peří a ohavnou pachuť třepotajících se krkavců drcených zaživa, cítil bolest z mnoha ran na těle a poznal zoufalství, avšak nikdy ho přitom nenapadlo, že by se mohl vzdát, že všechna jeho námaha nebude stačit. Náhle se krkavci zvedli a s posledním vřísknutím vlkům ještě jednou zakroužili nad hlavami. Vlci neumírali tak snadno jako lišky, a měli poslání. Ozval se tlukot černých křídel a krkavci byli pryč, jen na jejich mrtvé se snášelo několik černých per. Vichr si olizoval klovnutí na levé přední pracce. Hopsal měl něco s okem. Strakuše si nevšímala vlastních ran a sehnala je k sobě, načež se bolestivým poklusem vydali směrem, kterým odlétli krkavci. Srst měli potřísněnou krví. Přicházíme. Nebezpečí přichází před námi.