Perrin klopýtavě klusal dál a vyměnil si pohled s Eliasem. Eliasovy žluté oči byly bezvýrazné, ale věděl. Neřekl nic, jenom pozoroval Perrina a čekal, přičemž celou dobu bez námahy udržoval krok.
Čeká. Čeká, až přiznám, že vlky cítím.
„Krkavci,“ vydechl Perrin namáhavě. „Za náma.“
„Měl pravdu,“ vydechla Egwain. „Ty s nima můžeš mluvit.“
Perrin měl pocit, že má nohy jako hroudy železa na konci dřevěných kolíků, ale snažil se zrychlit krok. Kdyby tak dokázal předběhnout jejich oči, předběhnout krkavce, předběhnout vlky, ale hlavně Egwaininy oči, teď, když věděla, co je zač. Co jsi zač? Poskvrněný, Světlo mě oslep! Prokletý!
V hrdle ho pálilo jako nikdy předtím, i když dýchal kouř a žár v kovárně pantáty Luhhana. Potácel se a visel Egwain na třmeni, dokud ona nesesedla a přes jeho protesty, že může jít dál, ho prostě nevystrkala do sedla. Ale zanedlouho se i ona při běhu držela třmene a druhou rukou si přidržovala sukně. Perrin za chvíli opět sesedl, i když se mu pořád ještě podlamovala kolena. Musel ji zvednout, aby se s ním vyměnila, ale byla příliš unavená, aby se s ním poprala.
Elias nezpomalil. Pobízel je dál, utahoval si z nich a držel je tak blízko krkavců pátrajících na jihu, až měl Perrin dojem, že bude stačit, aby se jediný z ptáků ohlédl. „Honem, hrom do vás! Myslíte, že jestli nás chytí, dopadnete líp než ta liška? Ta, co skončila s vlastními vnitřnostmi na hlavě?“ Egwain se zapotácela v sedle a hlasitě zvracela. „Věděl jsem, že si to budete pamatovat. Jenom ještě kousek. To je všechno. Ještě kousek. Hrom do vás, myslel jsem, že mládež ze statku něco vydrží. Pracujou celej den a tancujou celou noc. Mně se spíš zdá, že celej den a celou noc prospí. Tak pohni těma zatracenýma nohama!“
Došlo to až tak daleko, že poslední krkavci teprve mizeli za hřebenem před nimi, když oni začali sestupovat ze svahu, pak dokonce ještě když se opozdilci třepetali nad vrcholkem. Jeden pták, který se ohlédne. Na východě a na západě pátrali krkavci a oni spěchali v otevřeném prostoru mezi nimi. Stačil by jeden jediný pták.
Krkavci za nimi se rychle blížili. Strakuše a ostatní vlci se propracovávali kolem nich a bez zastávky, aby si mohli olízat rány, spěchali dál, ale naučili se všechno potřebné o tom, že je třeba sledovat oblohu. Jak blízko? Jak dlouho? Vlci neměli ponětí o čase stejné jako lidé, nebylo důvodu, aby den dělili na hodiny. Jim stačila roční období a světlo a tma. Víc nepotřebovali. Nakonec se Perrin propracoval k představě toho, kde bude slunce stát, až je zezadu doženou krkavci. Ohlédl se přes rameno na klesající slunce a suchým jazykem si olízl rty. Do hodiny je budou krkavci mít, možná dřív. Do hodiny, a do západu slunce zbývaly dobré dvě a do úplné tmy další dvě.
Se západem slunce zemřeme, pomyslel si Perrin a klopýtal dál. Zabití jako ta liška. Přejel prstem po sekeře a pak rozhoupal prak. Ten bude k většímu užitku. Ale ne dost velkému. Ne proti stovce krkavců, stovce míhajících se cílů, stovce sekajících zobáků.
„Teď jsi na řadě ty, Perrine,“ řekla Egwain unaveně.
„Za chviličku,“ odfukoval Perrin. „Ještě pár mil zvládnu.“ Egwain kývla a zůstala v sedle. Je unavená. Mám jí to říci? Nebo ji nechat, aby si myslela, že ještě pořád máme naději na únik? Hodinu naděje, byť zoufalé, nebo hodinu zoufalství?
Elias se na něj znovu podíval a mlčel. Musel to vědět, ale nepromluvil. Perrin znovu pohlédl na Egwain a zamrkal, jak ho v očích pálily slzy. Dotkl se sekery a napadlo ho, bude-li mít odvahu. V posledních minutách, až se na ně krkavci vrhnou, až zmizí všechna naděje, bude mít odvahu ušetřit ji smrti, kterou zahynula ona liška? Světlo, dej mi sílu!
Krkavci před nimi náhle zmizeli. Perrin pořád rozeznával tmavá mračna daleko na východě a na západě, ale před nimi... nic. Kam odletěli? Světlo, jestli jsme je předběhli...
Náhle ho zamrazilo, jasné ledové pálení, jako když v zimě skočil do Vinného střiku. Ten pocit jím projel a zdálo se, že s sebou odnesl část jeho únavy, trochu bolesti z nohou a pálení v plicích. Za sebou to nechalo... cosi. Nemohl říci, co to je, jenom se cítil jinak. Klopýtavě zastavil a s obavami se rozhlédl kolem sebe.
Elias ho pozoroval, pozoroval je všechny, a oči mu zářily. Věděl, co to bylo, tím si byl Perrin jist, ale jenom je pozoroval.
Egwain přitáhla Bele otěže a nejistě se rozhlédla, napůl zvědavě, napůl se strachem. „Je to... divný,“ špitla. „Mám pocit, jako bych něco ztratila.“ Dokonce i kobylka zvedla vyčkávavě hlavu a nozdry se jí chvěly, jako by zachytila slabou vůni čerstvě posekané trávy.
„Co... co to bylo?“ zeptal se Perrin.
Elias se náhle rozřehtal. Předklonil se, ramena se mu třásla, a položil si ruce na kolena. „Bezpečí, to je to. Zvládli jsme to, vy zatracený ňoumové. Tuhle čáru nepřekročí jedinej krkavec... ne ten, který slouží jako Temného oči. Trolloka by sem museli přivést násilím a muselo by to být už něco velice důležitýho, aby to přimělo myrddraala to násilí použít. Ani sem nevkročí žádná Aes Sedai. Jediná síla tady nefunguje, nemůžou se tu dotknout pravého zdroje. Dokonce ho tu ani necítí, jako by zmizel. Tady uvnitř je něco znepokojuje, to je to. Třesou se tady jako ožrala po sedmi dnech pití. Tady je bezpečno.“
Nejdřív to Perrinovi připadalo, že se krajina vůbec nezměnila, stále tu byla zvlněná pláň a hřebeny, které celý den překonávali. Pak si v trávě všiml zelených výhonků. Nebylo jich mnoho a nebyly moc silné, ale bylo jich víc, než jich viděl kdekoliv jinde.
V trávě také bylo méně plevele. Neuměl si představit, co to je, ale bylo to... něco s tímhle místem. A hlavou se mu mihla vzpomínka na něco, co Elias kdysi řekl.
„Co je to?“ zeptala se Egwain. „Cítím... Co je to za místo? Myslím, že se mi to nelíbí.“
„Država,“ zařval Elias. „Nikdy jsi neposlouchala příběhy? No jasně, tady nebyl ogier tak tři tisíce let, ne od Rozbití světa, ale je to država, co dělá ogiera, ne ogier, co dělá državu.“
„Jenom pověst,“ vykoktal Perrin. V příbězích byla država vždycky bezpečným přístavem, místem, kde se dalo skrýt, ať už před Aes Sedai, nebo před stvořeními Otce lží.
Elias se narovnal. Nebyl sice úplně čerstvý, ale také nevypadal, že většinu dne utíkal. „Pojďme. Radši bychom se měli dostat hlouběji do týhle pověsti. Krkavci nás sledovat nemůžou, ale takhle blízko ke kraji nás pořád vidí, a mohlo by jich tam být dost na to, aby sledovali celou její hranici. Ať radši ještě chvíli pátrají.“
Teď, když se zastavili, chtěl Perrin zůstat tam, kde byl. Nohy se mu třásly a říkaly mu, že by si měl tak na týden lehnout. Ač cítil příliv nových sil, byla to jen chvilková záležitost, všechna únava a bolístky se hned zase vrátily zpátky. Přinutil se udělat jeden krok, a ještě jeden. Nešlo to snadno, ale pokračoval v tom. Egwain škubla otěžemi, aby pobídla Belu ke kroku. Elias se dal do klusu a do kroku zpomalil až tehdy, když bylo jasné, že ostatní jeho tempo neudrží. Zpomalil do rychlého kroku.
„Proč – nezůstaneme tady?“ funěl Perrin. Dýchal ústy a slova ze sebe dostával mezi hlubokými nádechy, které ho pokaždé celého roztřásly. „Jestli je to skutečně – država. Budeme v bezpečí. Žádní trolloci. Žádný Aes Sedai. Proč – prostě nezůstaneme tady – dokud to neskončí?“ Možná se sem nedostanou ani vlci.