„Jak dlouho to bude trvat?“ Elias se s pozdviženým obočím ohlédl přes rameno. „Co byste jedli? Trávu, jako koně? Kromě toho, oni tohle místo taky znají, a lidem sem vstoupit nic nebrání, dokonce ani těm nejhorším. A je tu jenom jediný místo, kde se tu dá pořád ještě najít voda.“ Neklidně se zamračil a otočil se kolem dokola, aby si mohl krajinu pořádně prohlédnout. Když skončil, potřásl hlavou a cosi si mumlal. Perrin cítil, jako volá vlky. Honem. Honem. „Zkusíme si vybrat ze dvou zel, krkavci jsou to jistější. Pojďte. Je to jenom míli, nejvíc dvě.“
Perrin by byl zaúpěl, kdyby chtěl plýtvat dechem.
Nízké kopečky tu byly posety velkými balvany, nepravidelnými šedými, lišejníkem porostlými, napůl do země zabořenými balvany, z nichž některé byly velké jako kůň. Kameny byly pokryté spletí starého ostružiní a většina z nich byla zakryta nízkými křovisky. Tu a tam oznamoval mezi vyschlými hnědými šlahouny ostružin a křovin osamělý zelený výhonek, že toto místo je zvláštní. To, co ničilo krajinu za jeho hranicemi, tady působilo také, ale ne tak dalece.
Nakonec se přeplahočili přes další hřeben a u paty tohoto kopce bylo jezírko. Každý by ho přešel dvěma kroky, ale voda byla dost čistá, aby jako skrze skleněnou tabulí bylo vidět písčité dno. Dokonce i Elias dychtivě vyrazil po stráni dolů.
Když Perrin dorazil k jezírku, vrhl se na zem jak široký, tak dlouhý a ponořil do něj hlavu. O chvilku později už kolem sebe cákal studenou vodu, která pramenila v hloubi země. Potřásl hlavou a z dlouhých kadeří mu odletovaly kapky vody. Egwain se zazubila a cákla na něj zpátky. Perrin náhle zvážněl. Egwain se zamračila a otevřela ústa, ale on opět ponořil obličej do vody. Žádné otázky. Teď ne. Žádné vysvětlování. Už nikdy. Ale tichounký hlásek ho ponoukal. Ale byl bys to udělal, že ano?
Nakonec je Elias zavolal od vody. „Jestli chce někdo jíst, potřebuju pomoc.“
Egwain se dala zvesela do práce, a jak připravovali hubenou krmi, smála se a žertovala. Zůstala jim jen trocha sýra a sušeného masa. Neměli možnost něco ulovit. Aspoň že jim zbyl nějaký čaj. Perrin udělal svůj díl práce, ale mlčel přitom. Cítil na sobě Egwaininy oči, viděl jí na tváři rostoucí obavy, ale pokud to šlo, jejímu pohledu se vyhýbal. Egwain se pomalu přestala smát a žertovala stále méně a víc se do toho nutila. Elias se díval a neříkal nic. Na všechny padla pochmurná nálada a jíst začali mlčky. Slunce na západě zrudlo a jejich stíny byly dlouhé a tenké.
Do noci ani ne hodina. Kdyby nebylo državy, všichni byste teď už byli mrtví. Zachránil bys ji? Byl bys ji podťal jako tolik keřů? Keře nekrvácejí, že ne? Ani nekřičí a nedívají se ti do očí a neptají se proč.
Perrin se stáhl do sebe. Cítil, že se mu něco posmívá, hluboko v mysli. Cosi krutého. Ne Temný. Skoro si přál, aby to byl Temný. Ne Temný, to on sám.
Projednou Elias porušil své pravidlo o ohni. Nebyly tu žádné stromy, ale olámal suché větve z keřů a vedle velkého skaliska trčícího ze svahu připravil oheň. Podle vrstev sazí na kameni Perrina napadlo, že toto místo musela používat celá pokolení pocestných.
Kus skály, který vyčníval nad zem, byl trochu ohlazený a na jedné straně starý zhnědlý mech zakrýval drsný povrch po odlomeném kusu. Rýhy a dolíčky vymleté vodou na okrouhlé části kamene Perrinovi připadaly zvláštní, jenže byl příliš zaujat svými chmurami, než aby se nad tím zamyslel. Ale Egwain si kámen při jídle prohlédla.
„Tohle,“ prohodila nakonec, „vypadá jako oko.“ Perrin zamrkal. Ono to vypadalo jako oko, i pod všemi těmi sazemi.
„Je to oko,“ řekl Elias. Seděl zády k ohni a skále, a zatímco žvýkal proužek sušeného masa, tuhého skoro jako kůže, prohlížel si okolní krajinu. „Oko Artuše zvaného Jestřábí křídlo. Oko samotného nejvyššího krále. Takhle nakonec skončila jeho moc a sláva.“ Vykládal jim to zcela bezmyšlenkovitě. Dokonce i bezmyšlenkovitě žvýkal, oči i pozornost upíral na kopce.
„Artuš Jestřábí křídlo!“ vzkřikla Egwain. „Utahuješ si ze mě. Tohle vůbec není oko. Proč by tady někdo vytesával oko Artuše Jestřábího křídla do kusu skály?“
Elias se na ni podíval přes rameno a zabručeclass="underline" „Co ty vesnický balíky učej?“ Odfrkl si a vrátil se k pozorování, nicméně mluvil dál. „Artuš Pendrag Tanriall, Artuš Jestřábí křídlo, nejvyšší král, sjednotil země od Velké Morny k Bouřlivému moři, od Arythského oceánu k Aielské pustině, dokonce i některé za Pustinou. Dokonce poslal svá vojska na druhý břeh Arythského oceánu. V příbězích se praví, že vládl celýmu světu, ale ve skutečnosti vládl tak velkýmu území, jako nikdo jinej v celých dějinách. A přinesl kraji mír a spravedlnost.“
„Všichni si byli před zákonem rovni,“ řekla Egwain, „a žádný člověk nepozvedl ruku proti jinému.“
„Tak jste to aspoň slyšeli v příbězích,“ uchechtl se suše Elias. „Artuš Jestřábí křídlo přinesl mír a spravedlnost, ale udělal to ohněm a mečem. I dítě mohlo projet samo s pytlem zlata od Arythského oceánu k Páteři světa a ani na chvíli se nemuselo bát, ale spravedlnost nejvyššího krále byla tvrdá jako ta skála tady pro každého, kdo se postavil jeho moci. Dokonce i jenom tím, kým ten dotyčný byl, nebo když si lidé o někom mysleli, že je pro ně výzvou. Obyčejní lidé měli klid a spravedlnost a plný žaludky, ale on na dvacet let oblehl Tar Valon a na hlavu každý Aes Sedai vypsal odměnu dvacet tisíc zlatých korun.“
„Myslela jsem, že Aes Sedai rád nemáš,“ ozvala se Egwain.
Elias se pokřiveně usmál. „Nezáleží na tom, koho mám rád, děvče. Artuš Jestřábí křídlo byl nadutej hlupák. Když ochořel – nebo ho otrávili, jak se občas tvrdí – bývala by ho mohla zachránit léčitelka Aes Sedai, ale všechny Aes Sedai, který ještě byly naživu, byly zavřený za Zářícími hradbami a používaly všechnu svou sílu k tomu, aby zadržely vojsko, který táborovými ohni změnilo noc v den. On by stejně nenechal žádnou k sobě přiblížit. Nenáviděl Aes Sedai stejně jako Temného.“
Egwain stiskla rty, ale když promluvila, jediné, co řekla, bylo: „Co to má co společnýho s tím, jestli je tohle oko Artuše Jestřábího křídla nebo ne?“
„Jenom tohle, děvče. Všude byl mír, tedy kromě za oceánem, a lidi ho zdravili všude, kam přišel – oni ho vážně milovali, víte, byl to tvrdej chlap, ale nikdy ne na obyčejný lidi – no, při tom všem se rozhodl, že je čas vystavět si hlavní město. Nový město, který by nebylo v myslích lidí spojený s žádným starým sporem, nesváry nebo soupeřením. Tady ho vybudoval, v prostředku země ohraničený mořem a Pustinou a Mornou. Tady, kam by žádná Aes Sedai dobrovolně nevstoupila, a kdyby snad ano, nemohla by tu použít jedinou sílu. Hlavní město, z kterýho jednoho dne bude celej svět přijímat mír a spravedlnost. Když obyčejný lidi tuhle vyhlášku uslyšeli, sebrali dost peněz, aby mu postavili pomník. Většina z nich se na něj dívala jako na někoho, kdo je těsně pod Stvořitelem. Ale jenom těsně. Vytesat ho a postavit trvalo pět let. Sochu samotnýho Artuše zvaného Jestřábí křídlo, stokrát větší než člověk. Zvedli ji přímo tady a město se mělo zvedat kolem ní.“
„Tady nikdy žádný město nebylo,“ prskla Egwain. „Něco by tu z něj zůstalo. Aspoň něco.“
Elias kývl a pořád se rozhlížel. „Ovšemže nebylo. Artuš Jestřábí křídlo zemřel ten samej den, co tu sochu dokončili, a jeho synové a ostatní pokrevný příbuzný se porvali o to, kdo usedne na jeho trůn. A socha tu osaměle stála v kopcích. Ti synové a synovci a bratranci pomřeli a poslední z Artušových příbuzných zmizel z povrchu země – možná kromě těch pár, co se vydali za Arythský oceán. Přišli ti, kteří by vymazali i vzpomínku na něj, kdyby mohli. Pálili knihy jenom proto, že se v nich objevilo jeho jméno. Nakonec po něm nezůstalo nic, jen ty příběhy, a většina z nich stejně není pravdivá. Až sem vede sláva.