Boj samozřejmě neskončil jenom proto, že Artuš Jestřábí křídlo a jeho příbuzní byli mrtví. Pořád tu byl ještě trůn a každej vznešenej pán či paní, co dokázali postavit pár ozbrojenců, po něm toužili. To byl začátek stoletý války. Ve skutečnosti trvala sto třiadvacet let a většina tehdejších letopisů se ztratila v hořících městech. Spousta těch urozenců získala část země, ale nikdo celou, a někdy v těch dobách strhli i sochu. Možná už nemohli vystát, že je s ní poměřovali.“
„Nejdřív jsi mluvil, jako bys jím opovrhoval,“ poznamenala Egwain, „a teď to zní, jako bys ho obdivoval.“ Zavrtěla hlavou.
Elias se k ní otočil a věnoval jí bezvýrazný pohled. „Dejte si ještě kapku čaje, jestli chcete. Chtěl bych uhasit oheň, než se setmí.“
Perrin teď oko jasně rozeznával, i přes ubývající světlo. Bylo větší než lidská hlava a ve stínech, které se přes ně natahovaly, připomínalo oko krkavce, tvrdé a černé a nelítostné. Přál si, aby se ke spánku uložili někde jinde.
30
Děti Stínu
Egwain seděla u ohně s očima upřenýma na úlomek sochy, ale Perrin zašel dolů k jezírku, aby byl chvíli sám. Denní světlo sláblo a na východě se již zvedl noční vítr, který rozvlnil jezerní hladinu. Perrin vytáhl sekeru ze smyčky u pasu a obrátil ji v rukou. Topůrko z jasanového dřeva bylo dlouhé jako jeho paže a hladké a chladné na dotek. Perrin sekeru nenáviděl. Styděl se za to, jak na ni byl tenkrát v Emondově Roli hrdý. Než se dozvěděl, co by s ní byl ochoten spáchat.
„Tolik ji nenávidíš?“ ozval se za ním Elias.
Perrin překvapeně nadskočil a sekeru napůl pozvedl, než si uvědomil, kdo to je. „Umíš...? Umíš mi taky číst myšlenky? Jako vlci?“
Elias naklonil hlavu na stranu a šibalsky se na něj zahleděl. „I slepec by ti to vyčetl z tváře, chlapče. No, tak se vyjádři. Nenávidíš to děvče? Pohrdáš jí? To je to. Byl jsi ji připravenej zabít, protože jí opovrhuješ, pořád se courá, těmi svými ženskými způsoby tě jenom zdržuje.“
„Egwain si nikdy v celým životě nedávala na čas,“ namítal Perrin. „Vždycky udělá, co má. Nepohrdám jí, já ji miluju.“ Zamračil se na Eliase a běda, kdyby se ten zasmál. „Takhle ne. Chci říct, není to sestra, ale ona a Rand... Krev a popel! Kdyby nás chytili krkavci... Kdyby... Já nevím.“
„Ale ano, víš. Kdyby si měla vybrat, jak chce umřít, co myslíš, že by si vybrala? Jednu čistou ránu sekerou, nebo způsob, jakej jsme dneska viděli u těch zvířat? Já vím, co bych si vybral já.“
„Já nemám právo vybírat za ni. Ty jí to neřekneš, že ne? To o...“ Sevřel prsty na topůrku. Svaly na pažích se mu napjaly. Byl na svůj věk hodně svalnatý, ty dlouhé hodiny, kdy v kovárně pantáty Luhhana mával kladivem, na něm byly poznat.
Na chvíli si myslel, že dřevěné topůrko praskne. „Nenávidím tuhle zatracenou věc,“ zavrčel. „Nevím, co s ní dělám, naparuju se tu jako nějaký hlupák. Nemohl bych to udělat, víš. Když to bylo všechno jenom jako a možná, mohl jsem s ní máchat a hrát si, jako bych byl...“ Perrin si povzdechl a odmlčel se. „Teď je to jiný. Už ji nechci nikdy použít.“
„Použiješ ji.“
Perrin zvedl sekeru, aby ji zahodil do jezírka, ale Elias ho popadl za zápěstí.
„Použiješ ji, chlapče, a dokud to pomyšlení nenávidíš, budeš ji používat mnohem moudřeji, než většina lidí. Počkej. Až ji nenávidět přestaneš, pak nadešla chvíle, kdy bys ji měl zahodit, jak nejdál to půjde, a utýct na druhou stranu.“
Perrin sekeru potěžkal a pořád ho to lákalo ji zahodit do vody. Pro něj je snadné říci počkej. Co když počkám a pak ji nebudu moci zahodit?
Otevřel ústa, aby se Eliase zeptal, ale nevypravil ze sebe ani slova. Zachytil zprávu od vlků, tak naléhavou, až mu málem vylezly oči z důlků. Na chvíli zapomněl, co chtěl říci, zapomněl, že chtěl vůbec něco říci, zapomněl dokonce i mluvit, zapomněl, jak dýchat. Eliasovi také poklesla brada a zdálo se, že oči upírá do svého nitra a někam daleko. Pak to bylo pryč, stejně rychle jako to přišlo. Trvalo to jenom chvilenku, ale stačilo to.
Perrin se otřásl a zhluboka nabral vzduch do plic. Elias se ani nezastavil. Jakmile se mu zvedl ten závoj z očí, bez váhání vyrazil k ohýnku. Perrin se beze slova rozběhl za ním.
„Uhas ten oheň!“ křikl Elias chraptivě na Egwain. Naléhavě na ni mával a jako by se snažil šeptem křičet. „Uhas ho!“
Egwain se zvedla a nejistě se na něj zadívala, pak přistoupila k ohni, aby ho uhasila, ale pomalu, zřejmě pořádně nechápala, co se děje.
Elias ji hrubě odstrčil, popadl čajovou konvici a zaklel, protože se spálil. Žongluje s vřelou konvicí, obrátil ji nad ohněm dnem vzhůru. Perrin dorazil vzápětí, a jak poslední zbytek čaje vyšplíchl do ohniště, začal na syčící uhlíky, z nichž stoupaly obláčky páry, kopat hlínu. Nepřestal, dokud nezasypal i poslední jiskřičku.
Elias hodil konvici Perrinovi, který ji s přidušeným výkřikem okamžitě upustil. Foukal si na ruce a mračil se na Eliase, ale v kožešinách oděný muž měl příliš napilno, jak se snažil, aby jejich tábořiště vypadalo, že je někdo opustil ve spěchu.
„Nemůžeme po sobě zamést všechny stopy,“ vykládal Elias. „Prostě si pospíšíme a budeme doufat. Možná se nebudou namáhat. Krev a popel, ale že jsem si těmi krkavci byl jistej.“
Perrin chvatně hodil sedlo na Belu, a jak se shýbal, aby přitáhl podpínku, přitiskl si sekeru ke stehnu.
„Co se děje?“ zeptala se Egwain. Hlas měla roztřesený. „Trolloci? Mizelec?“
„Jděte na východ nebo na západ,“ řekl Perrinovi Elias. „Najděte místo, kde se schováte, a já se k vám připojím, jak jen to půjde. Jestli uvidí vlka...“ vyrazil pryč a krčil se přitom, jako by snad chtěl jít po čtyřech. Vzápětí zmizel v dloužících se večerních stínech.
Egwain si rychle posbírala své věci, ale žádala od Perrina nějaké vysvětlení. Hlas měla naléhavý, a protože Perrin stále mlčel, i víc a víc vyplašený. Perrin byl také vystrašený, ale strach ho pobízel k ještě většímu spěchu. Klusal před Belou a oběma rukama si přidržoval sekeru na hrudi. Hledal místo, kde by se mohli skrýt a počkat na Eliase, a přitom Egwain přes rameno trhaně vypověděl, co věděl.
„Přichází sem spousta mužů na koních. Přišli za vlky, ale nezahlídli je. Míří k jezírku. Možná s náma nemají nic společnýho, tohle je jediná voda na celý míle daleko. Ale Strakuše říká...“ Ohlédl se přes rameno.
Zapadající slunce vrhalo Egwain do tváře zvláštní stíny, stíny, které zakrývaly její výraz. Co si asi myslí? Dívá se na tebe, jako by tě už neznala? Zná tě? „Strakuše říká, že jsou divně cítit. Je to... jako když je divně cítit vzteklej pes.“ Jezírko už se jim ztratilo z dohledu. Perrin v houstnoucím soumraku pořád ještě rozeznával balvany – úlomky sochy Artuše zvaného Jestřábí křídlo – ale nedokázal určit, pod kterým kamenem zapálili oheň. „Budeme se jim držet z cesty a najdeme místo, kde počkáme na Eliase.“
„Proč by se s náma měli obtěžovat?“ chtěla vědět Egwain. „Měli jsme tu být v bezpečí. Tohle by mělo být bezpečný místo. Světlo, někde přece musí být bezpečný místo.“